Na mezioddílových závodech v Měcholupech jsme byli už počtvrté.
Tentokrát jsme tam jeli pod podmínkou, že pořadatelé na rozdíl od minulých závodů vypíšou i
soutěž kumite mladších žáků. Minule se našim maláčům nelíbila jen účast v katách a těšili se, jak
se poperou. Ale nějak se to zase zvrhlo. Tentokrát ne vinou pořadatelů, ale vyměknutím většiny závodníků,
včetně těch, co se omotávají hnědým páskem.
Do oddílu karate své děti snad rodičové nepřihlašují proto, že je tam budeme hladit po hlavičkách, ale že se
budou prát. Tedy, že je občas někdo přepere, namlátí jim a to pod dohledem, ne jako ve škole. Předpokládám,
že je to stejné ve všech oddílech. Proto přístup většiny účastníků a jejich trenérů nějak nechápeme.
V našem případě prostě Said řekl "všichni půjdete na katy i kumite, vždyť o nic nejde" a tak se i stalo.
V jiných oddílech si řekli "vždyť o nic nejde, tak se na to můžem vykašlat" a tak se i stalo. Aby se z 25 přítomných mladších žáků
přihlásilo na kumite jen pět mi připadá dost divné. Proč tam teda ti maláči,
"Malinové" a další technicky vyspělí karatisti jezdí? Místo aby starší a vyspělejší šli příkladem těm s nižšími technickými stupni,
sami taky vyměkli. A kdo nevyměkl předem, tak se mu to přihodilo v průběhu zápasu. V několika případech po běžném,
čistém zásahu na střední pásmo se zasažený nešťastník zhroutil a úspěšný útočník místo aby bodoval, byl penalizován
za "zakázanou techniku". Ani to jsme nějak nepochopili.
Připadalo nám to tentokrát nějaké rozpačité. Tenhle dojem nijak nezměnila ani medailová
úspěšnost našich závodníků.
Tak nevím, jestli ta naše pověst barbarů ze západu, kterých se každý bojí, nepovede nakonec k
našemu vycouvání z takovýchto podniků.
