V podobném termínu jako loni se v Hradci Králové konaly letos již po sedmé největší
karatistické závody v Česku. Loňská školní tělocvična byla sice veliká, ale bylo to dost nedůstojné místo pro
mezinárodní závody takového rozsahu. Letos se akce konala v mnohem příjemnějším prostředí kongresového centra Aldis.
Z Prahy jsme vyrazili už o půl sedmé a tak jsme dorazili s rezervou. Využili jsme
toho aspoň k uchvácení nejlepšího "tábořiště" hezky v rohu balkonu - nikdo nám tam nelezl a na všechno jsme z
výšky hezky viděli. Mělo to jen jednu chybičku - přímo nad našimi hlavami byla reprobedna, která hrozně hlasitě kvílela,
zejména při vyhlašování výsledků.
Opět se bojovalo o spoustu pohárů a medailí. Pohár na nás žádný nezbyl, tak aspoň ty
medaile a diplomy.
V soutěži kata všichni vypadli už v prvním kole. Paradoxně nejblíž k postupu měl
Tomáš Marvan, kterému se Heian Nidan velmi povedla. Jeho soupeř však měl přece jen větší dynamiku a jistotu na
povrchu, na kterém Tomáš není zvyklý cvičit. Ostatní sice vyloženě nic nezkazili, neudělali žádnou ostudu, ale
v kategorii mladších dorostenců už jsou protřelí a zkušení "kataři", kteří ty naše nezkušené většinou porazí.
Kdyby holky nevyměkly a secvičily týmovou katu, mohly se docela chytnout - bylo tam sice nečekaně hodně týmů,
ale žádná vyloženě bomba to nebyla.
Na kumite se těšili všichni kromě Soni. Byla znechucená obsazením svojí kategorie, kde
kromě ní byla už jen jedna další podvyživená karatistka, která jí ještě k tomu namlátila. Soňa pak tvrdohlavě odmítala
nastoupit do kategorie Open a trvalo nám dlouho než jsme ji přesvědčili. Pak přece jen nastoupila, ale ukopla si
malíček, prohrála a pak už jen pajdala. Ale na to, jak byla vyděšená, nebyl její zápas vůbec žádná ostuda. Proti
zjevně těžší a větší soupeřce se docela držela.
Zato Jáchym s Láďou se nedrželi. Byli jak urvaní ze řetězu, rozhodnutí své soupeře
když ne rovnou zmlátit, tak alespoň vykopat z tatami ven. Vzhledem k rozhodovacím praktikám, které nepovolují ani
v této kategorii žádný kontakt, byli za své zásahy zpravidla penalizováni a jejich soupeři vyhrávali většinou
proto, že jim Láďa s Jáchymem namlátili.
Na konci soutěžního dne Jáchym hned v prvním zápase prestižní kategorie Open prohrál
s rumunskou gorilou, která se ale stala celkovým vítězem a po vítězném opravném zápase v repasáži obsadil Jáchym
třetí místo a získal naše jediné důstojné umístění (teda když nepočítám Soňu a její druhé místo, protože na ní v
její kategorii prostě zbylo). A ještě k tomu se mu v tom zápase povedlo krásné tříbodové mawaši geri na hlavu
soupeře (aniž by mu ji ukopnul).
Letos se bohužel nekonala soutěž v síle úderu na dynamometru. Tam jsme mohli docela
zafrajeřit. Přístroj tam však byl nainstalován k volnému použití a tak jsme do něj mlátili jen ze srandy (no až
taková sranda to zas nebyla - já se Soňou jsme si na něm vomlátili ruku).
Konec prvního dne byl letos ještě později než loni a tak jsme se do Prahy vrátili až
skoro v jedenáct hodin v noci. Byl to ale docela příjemný zážitek, pokažený pouze neúčastí našich závodníků. Náš
oddíl se skládá buď z nadšených nováčků, kteří ještě na závody chodit nemohou i když by možná chtěli a měkoňů,
kteří závody buď cíleně bojkotují nebo z nich mají neurózu. Zbývá potom pár nadšenců, kteří by rádi závodili, jen
kdyby ty pravidla nebyly dělány právě pro ty měkoně.
Jo a už nejsme Spektra Liberec. Slečna při registraci to pochopila, když jsem tam byl se zástupcem libereckého oddílu
najednou a nehlásili jsme se k sobě.
