Soustředění 2000 - Štědronín

Okolí Orlíku se nám zalíbilo na minulých táborech a proto jsme se sem opět vrátili. Na jiné místo, jen kousek od loňského tábora. Na středisko Štědronín (bývalý Jitex Písek), které provozuje pan Počta, jsme dostali tip od maminky jedné naší členky.

Téměř kompletní soubor zúčastněných (po kliknutí se zvětší):

Odjezd
Loučení dětí s rodiči je vždy nepříjemné. Avšak místo smutných matek, říkajících si "jak to ten můj brouček beze mě čtrnáct dní vydrží" a plačících dětí, tisknoucích se k maminkám, jsme při odjezdu mohli spatřit zcela jiný obraz. Rozveselení rodiče, těšící se na 14 dní volna bez těch svých darebáků a v duchu se chechtající zvlčilá dítka, těšící se na bujaré radovánky, které jim poskytne tábořiště v relativní pustině podle hesla Pánbůh vysoko a maminka daleko.

Průběh soustředění
Letošní soustředění bylo tak trochu zvláštní. Přestože bylo nejdelší v historii oddílu, zdaleka jsme nestihli vše, co jsme si naplánovali (jako vždy lze za úspěch považovat uskutečnění plánu na 50 %). Částečně to ale bylo způsobeno nepřízní počasí (po šesti minulých slunečných soustředěních letos poměrně často pršelo).

Neslaňovali jsme, neboť všechny skály v okolí končily ve vodě.
Nejezdili jsme na koních, neboť statek s kobylami jsme objevili náhodou až předposlední den pobytu.
Z mostu se vrhali jen 2 členové oddílu, ostatní zájemci vyčkávali na maminky či lepší počasí a nakonec z toho nic nebylo.
V psychologické přípravě jsme se zase dostali jen k úvodu a tak i nadále zůstáváme oddílem malých chabrousáčků neznalých technik psychologického boje, kterým ve vypjatých situacích nezbývá nic jiného než opakované používání Terče pro chabrousáky.
Na druhou stranu ale tréninky pod vedením Káji, Milana a Zbyška byly nejtvrdší (největší "krdlajs") v historii a je s podivem, že to ti naši šklebani přežili. Jejich schopnost regenerace je asi nekonečná. Maminky malých rekreantů se děsily toho, co jsme s našimi svěřenci dělali (a to zdaleka neviděli všechno) a říkaly, že svoje děti by z takového tábora už třetí den odvezly domů. My jsme ale nebyli na žádném pionýrském táboře a naši členové nejsou žádný malý ZetCéčka !
Kola jsme si s sebou nevezli nadarmo. Naše výjezdy do okolí rozhodně stály za to a byly součástí tréninku vytrvalosti. Smůlu bohužel měli ti, co nebyli vybaveni horským kolem. Technika prostě zmůže hodně.
Koupání se také vydařilo i přes to, že Brčálník (řeka Otava) byl letos obzvláště zelený a zpravidla se v něm nedalo koupat. Bazén byl ale krásně čistý a ani v něm nebylo moc Zet Céček.
Kuchty klohnily velmi zdařile a až na jednu nevraživou babiznu se ani nevzpěčovaly přidat potravu hladovým karatistům a tak jsme hlady rozhodně netrpěli (až na mlsné jedince, kteří odmítali pozřít výborné lečo či koprovku). S mladými brigádnicemi jsme hráli žertovnou hru zvanou Rybaření, která spočívala v ucuknutí s talířem, když po něm kuchta u okénka chňapla.