Už se to stává tradicí - zase jsme byli ve Štědroníně, letos už po třetí.
Bylo nás tam strašně velké stádo, ještě nikdy nás na soustředění nebylo tolik a to někteří jedinci vyměkli ještě před prázdninama a opozdilé zájemce jsme vzhledem k omezené kapacitě ubytování zahnali. Pro příště jsme objednali jen 50 míst a tečka. Flákači, vzteklouni a harašníci mají smůlu - jsou na černé listině a v případě velkého zájmu je neberem.
    Jako obvykle jsme tu byli ve stejném termínu s pádelníkama (ti se letos soustředili čtrnáct dní jako my a byli hrozně slušní), malýma hokejistama z Písku a angličtinářema.
    Tradiční rozdělení obyvatel tábora na MY a ZetCéčka (Zatracený civilisti) na rozdíl od loňska už zase fungovalo. Měcholupáci letos buď vyměkli nebo jeli jinam a karatista z Písku už patřil mezi nás karatisty a na hokejisty se vykašlal.
    Bůh letos opět stál při bandě nevěřících rouhačů a dopřál nám celkem pěkné počasí.

    Na letní tábory a soustředění jezdí každý rok kde kdo. Účastníci z nich často mají krásné vzpomínky na celý život. Jen málokde ale mají svérázná oddílová trička jako my, krásné diplomy jako my, hezké místo jako my, program zpestřený ježděním na kolech a skákáním z mostu jako my, spousty fotek a oddílové CéDéčko jako my.
    A proč ?

Protože jsme tak blbí a nevyděláváme na tom a všechny peníze, co kde uchvátíme, tak na soustředění i použijeme. Protože jsme tak úchylní, že nás to všechny baví. Protože jste hodní a poslušní, poctivě cvičící sportovci, kteří si to zaslouží. Protože jsme prostě nejlepší oddíl ! Tak už si to, vy trubky, konečně uvědomte až zase budete kňučet, jak jsme vás tam trápili.

Hlášky tábora:

• Za všecko může měkoň !
• Jen vopice žerou banán vod stopky !

Kriplíci

Prolomili jsme prokletí tohoto místa - nikoho letos neuštknula jedovatá dzandzára jako v předcházejících letech a z nikoho neudělala "Muže s velkým pyskem". Ani vosy nikoho nepoštípaly. Jen chudák doktor skončil s napuchlou nohou po střetu se sršněm.     Největším problémem ale letos byly četné úrazy. V nemocnici v Písku jsme byli celkem pětkrát a to vždy na ortopedii. Už nás tam znali, doktoři se zavírali v ordinaci a sestry prchaly, když pražští karatisté dovezli další případ. A to se ještě náš doktor po zkušenostech z minulých let dobře vybavil - šití tržných ran, silniční lišej a podobné prkotiny zvládal na táborové ošetřovně. Pořád však platí, že karate je poměrně bezpečný sport - většina úrazů měla jiný původ.     Nevyhnulo se nám ani každoroční postižení - lstivý virus vždy zaútočí na vysílené jedince se sníženou imunitou a na pár dní je s horečkou uvrhne do postele. Letos bylo případů hned několik. Jedna chatka dokonce získala označení "Morové doupě".

Měkoň

    Nejoblíbenější tvor letošního soustředění. Z lidových písní je toto zvíře známo a lze z nich usuzovat, že se jednalo o ochočené jezdecké zvíře - viz píseň "Už měkoně vyvádějí, už měkoně sedlají".
    V našem případě se jednalo o poddruh - měkoň táborový. Popsat měkoně byl jeden z úkolů při noční bojovce a jeho asi nejvýstižnější definici poskytl Měkoň team z našeho oddílu (chatka č. 17 - Honza Jiroušek, Adam Kříž, Roman Šedivý, Honza Frynta a Malej Stegy) - "Měkoň táborový se vyskytuje pouze na 14 dní našeho soustředění, přičemž první den se objevuje a poslední mizí beze stop. Nenarodil se, prostě to udělalo "PLOPT" a měkoň byl na světě. Má obrovský křídla a podobá se divokýmu praseti. A má větší péro než ta modrá věc co se s ní mlátíme v bazénu. A taky šíleně prdí."
    I když je měkoň zvíře veliké, je to tvor světloplachý a zvukoplachý. Spatřit ho není nic jednoduchého a vyfotografovat ho je naprostá rarita. Přesto se nám to podařilo. Fotka měkoně sice není technicky nic moc, ale určitou představu dává.
    Oblíbenou měkoňovou činností je pobíhat po lese a vytvářet takzvané Měkoňovy cesty. Jak vypadají jsme se mohli přesvědčit při výletu na Orlík - jednou takovou cestou jsme jeli na kolech. Nic tak náročného jsme dosud na našich soustředěních neabsolvovali.
    Když budeme hodní, tak se v září možná objeví Měkoň tréninkový.

Ovocný problém

    Loňský problém - kterak se dobýt do citronku - už jsme letos nemuseli řešit. K svačině už žádné citronky nebyly. Několikrát jsme však měli banány a objevil se problém nový - ze které strany se má banán jíst. Problém vyřešila až nestranná pozorovatelka, která přijela navštívit Milana, když pronesla památnou větu, že "Jen vopice žerou banán vod stopky".

Trubky

    Nejoblíbenější nadávka letošního tábora. Nevím, kde se vzala. Možná pochází z oblíbeného dětského televizního seriálu Teletubbies - česky TeleTrubky. Ale aspoň to není moc sprostý.

Fire Show

    I přes svůj zdravotní handicap Tuleň letos opět provozoval svoji největší úchylku - kroucení ohnivými řetězy a plivání ohně. Ani letos se při tom kupodivu neupálil. On to totiž docela umí. Na rozdíl od Huha, který to sice neumí, ale taky se neupálil, když se po Tuleňovi opičil.

Žrací úbor

    Stejně jako loni jsme dotaci od Sokola Liboc použili na oddílová trička. Vzhled je podobný jako loni, jen jsme vyměnili obrázek. Původně nebylo jasné, kdo stál modelem pro návrh. Ale ještě před prázdninami se k tomu přiznal Zbyšek Štěpáník. Takže pokud jste nevěděli, kdo je na tričku vyobrazen, pak vězte, že je to Zbyšek. Trička byla jednoznačným poznávacím znamením našeho oddílu. Proto jsme je používali jako loni pro společenské záležitosti - tedy zpravidla v době stolování. Proto se nazývají "Žrací úbor".
Viz fotky My ve Žracím úboru.

Jídlo

    Babka Mňamka letos nedorazila. Přesto se ale jídlo oproti loňskému obžerství znatelně zhoršilo. Ke snídani byla zpravidla pomazánka s chlebem nebo rohlíky - standardní porce byla dva kusy, mohli jsme popadnout i víc, ale pomazánkou bylo možné ušpinit jen jeden krajíc nebo rohlík. Vrcholem byl balíček místo oběda a dvou svačin při celodenním výletu. Po tak náročné akci táborem večer bloumali hladoví karatisté a spořádali na co přišli (oni ale zpravidla na nic nepřišli).

Oslavenci

    V průběhu tábora slavilo 5 členů oddílu své narozeniny. Dospělými se stali Jan Krkavec, Jan Pilař a Linda Šedivá. Čtrnácté narozeniny měla Pepina Nováková a jedenácté Terezka Brázdová. Všechny jsme ráno v den jejich narozenin hodili do Brčálníku nebo alespoň do bazénu.

Harašení

    Už z minulých soustředění víme, že pubescenti haraší kudy chodí. Někteří sem přijeli pouze za tímto účelem. Protože tu byly zase ty samé dívčiny, bylo to o to jednodušší. Harašníci už se s nima znali z loňska. Zkušeňáci už to alespoň nedělali tak vokatě, aby při tom budili vedoucí. Harašili ale i ti, od nichž bychom to vůbec nečekali. No, je to normální, ať si ti mladí užijou.
    Snad se i letos všechny zde ubytované skupiny vrátily domů pouze v původním počtu.

Jsme mateřská školka ? Ačkoliv věkový průměr nedospělých účastníků soustředění je stále kolem 13 let, máme čím dál víc čím dál mladších členů, kteří s námi na soustředění jezdí. Jsou ale zpravidla hodní a poslušní, až na výjímky nemají snahu se ulejvat z rozcviček a tréninků (i když při tom kňučí, že už nemůžou). Letos se to dokonce obešlo bez brečení a stesku po mamince. Nikdo nechtěl ujet domů, i ti nejmenší byli docela v pohodě.

Slavné město Písek

    Protože mezi námi letos byl Michal Žemlička - jediný to mimopražský účastník, tak jsme my pragocentristi měli možnost poznat názory "venkovanů". Sluší se také vzpomenout jeho rodné město a pár zajímavostí z něj i v této zprávě.
    Písek je město civilizované a moderní. Výstavba tu probíhá celkem rychle - od loňska přestavěli křižovatky na hlavní průjezdní silnici a nás to pěkně ošálilo. Docela slušný supermarket Prima se převtělil do Hypernovy, která je na tom znatelně hůř a mají tam divně rozmístěné regály (jeden jsme dokonce při první návštěvě ani nenašli).
    I počítačové technologie se už dávno zabydlely ve firmách a domácnostech. Pomluva o klávesnici přivázané na řetěze na návsi, kam všichni chodí internetit, se ukázala býti lživou. Žádnou obecní klávesnici tam nemají a kromě toho nemají ani náves, nýbrž docela velké náměstí.
    Neznají tu sice eskalátory (ani je k ničemu nepotřebují), do kina jezdí do Budějovic (tedy jak se tu říká do Budějic), ale žijí tu zpravidla milí, ochotní a příjemní lidé.
    Písek je město s asi 35 tisíci obyvatel. Takových je v Česku holt spousta. Proto místní konšelé vymýšleli, jak své milované sídlo proslavit. Sředověký most už netáhne a proto vymysleli raritu - slavný písecký Kruhový objezd. Rozhodovali nezávisle a nenechali se při tom zmást ani platnou právní úpravou, která praví cosi o přednosti v jízdě na kruhových objezdech. Na píseckém Kruhovém objezdu je totiž jeho půlka hlavní silnice (což je v pořádku), ale druhý půlkruh je silnicí vedlejší (což je samozřejmě blbost jak mraky). Představte si, že jedete v Dejvicích po Kulaťáku a najednou bác ! a před vámi je značka Dej přednost v jízdě. To je ale nesmysl, co ? V Písku jsou ale na svůj výtvor hrdi. Nikde jinde v Česku (a asi ani v Evropě, možná dokonce nikde na světě !) nic takového nemají. Dokonce jsem kvůli tomu prohrál sázku s doktorem o studentskou pečeť, když jsem tvrdil, že nic takového nemůže v praxi existovat.
Může.

Vzteklouni

    Ti nejmenší musí být i nejhlučnější, aby si jich někdo všimnul. Pokud pouze ječí, je to ještě v normě. Někteří prckové umí ale být pěkně vzteklí. Někteří se jen z nějakého malicherného důvodu vztekají (třeba proto, že jim vedoucí vyházeli čurbes z chatky) a jiní svůj vztek obrací proti domělému původci svého "neštěstí". Největší vztekloun se při svém záchvatu dokonce rozhodl, že svého vrstevníka zabije. A to jenom proto, že s ním prohrál v kumite. Jenže malej Matyáš je sice vzrůstem malý, ale v karate už poměrně zkušený a vyhrál zaslouženě a kromě toho ho hlídaly velký gorily. A tak měl vzteklej Robin smůlu. Studená sprcha ho ale docela uklidnila. Občas z něj bylo i docela roztomilé dítko.

Černý čtvrtek (a vlastně celý týden)

    Jedno z nebezpečí, které nám na táboře hrozí, je pád stromu na chatku. Tábor je na svahu mezi stromy a ty se při bouřce můžou skácet. Nám se nic takového naštěstí nestalo, ale ani ne týden po našem odjezdu se zřítil strom na chatku v našem bývalém táboře - Spolana Varvažov a způsobil to, čemu se občas nedá zabránit. Ve zničené chatce zemřela 21-letá vedoucí.
    Ten samý den se při pokusu provádět fireshow téměř upálil patnáctiletý kluk, který si neuvědomil, že plivat oheň se musí po větru a ne proti a musí se to umět.
    To ale byl pořád jen začátek. Den nato jsme mohli sledovat potopu v Českých Budějovicích. Byla to docela sranda vidět v televizi, že místo Budějovic máme Benátky. Bylo to daleko a nikdo k tomu městu nemá žádný bližší vztah. Vzápětí však povodňová vlna dorazila do Písku. To už začalo přituhovat - známe město, známe tam spoustu lidí a spoustu míst, které zaplavila voda. Pořád to ale bylo daleko. Ta pravá hrůza nastala až povodeň zasáhla skoro celé Čechy včetně Prahy. Chvástali jsme se, že Praze se něco takového z principu nemůže stát. Vltava má hluboké koryto a může v ní téci třeba desetkrát tolik vody než normálně a nic se nestane. Nestane, ale vody teklo asi 35x víc než obvykle a katastrofa je na světě. I když nám nikomu snad povodeň přímo nic nezpůsobila, Praha a celé Čechy se budou vzpamatovávat týdny a měsíce.

---