Tak jako vždy byla řada účastníků celkem nadšená a už se těší na příští soustředění. Jeden z nich prý doma prohlásil, že na jiné tábory o prázdninách už jezdit nechce, jen na ten náš.

      Někteří účastníci to tak nějak přežili a pokud se příště nevyskytne nějaká vhodná ulejvárna zrovna v termínu našeho soustředění, tak teda zase příště pojedou (no, co se dá dělat, někam mě maminka strčit musí).

      Někteří nijak nadšení nebyli, ale příště pojedou za trest zase - rodiče je zase vyženou právě sem (co by se namáhali hledat něco jiného a zkoušet něco nevyzkoušeného).

      No a nakonec byli jako vždy i tací, které to navždy odradilo od účasti na takovýchto akcích a pravděpodobně ani už nepřijdou po prázdninách na trénink.

      Mezi rodiči bylo nadšených podstatně více než mezi účastníky. Rodiče jsou nadšení vždycky, když se darebáků na pár dní zbaví a pak se jim zase v pořádku vrátí zpět.

      Oni je tam docela trápili, ale to už přece dělali v průběhu celého školního roku před tím. No, co se dá dělat, někam toho kluka (holku) strčit musíme, nemůžeme se starat celé prázdniny jen my, musíme si taky trochu oddechnout. Ať se postarají taky jiní. Najíst jim tam dávali dost, hlídali je a trocha toho tvrdšího režimu jim neuškodí.

       No prej to tam byla docela síla! Takhle se zachází s dětmi snad jen ve výcvikových táborech nějakých náboženských fanatiků! Něměli bysme si to s tímhle oddílem přece jen rozmyslet? Ale mámo, co bysme se namáhali hledat pro kluka (holku) něco jiného a zkoušet něco nevyzkoušeného. Koneckonců vrátili se všichni a skoro všichni celí a nepoškození. Příště ho (ji) tam pošleme za trest zase.

      No to snad není ani pravda co ta banda hnusáků tam s těmi dětmi dělá! Nikdy víc tam svého chlapečka (holčičku) nepustím! Po prázdninách musíme najít nějaký lepší kroužek, třeba pěvecký nebo vyšívání, ale tohle teda už nikdy!

      Sami sebou přece musíme být nadšení vždycky. Vždycky se taky musíme sami sebe pochválit - co kdyby už to nikdo další neudělal? Strávili jsme tam 14 dní své dovolené, odpočali si od celoroční práce (a je jedno, zda od informačních systémů, autoservisu, žáků, zákonů nebo vědecké práce), protáhli si líná těla (nemůžeme si dovolit se příliš flákat, když máme fungovat jako příklad a motivace pro naše svěřence). Pro nás je to vždy vyvrcholení celoroční činnosti oddílu a samozřejmě už teď se začínáme těšit a podvědomě připravovat na další soustředění.

        Loni jsem kritizoval spoustu lidí z oddílu, kteří když udělali nějakou chybu, vymlouvali se, že "mysleli". Ze seriozní odborné literatury (Manuál pro osobní strážce) jsem zjistil, že skutečnost je mnohem strašnější! Podle výzkumů 95 procent lidí prospí 95 procent svého života! Samozřejmě ne v posteli, tam většina lidí prospí jen 30 procent života, ale většina lidí je schopná spát při jakékoliv činnosti s otevřenýma očima. Někteří dokonce spí i se zavřenýma očima při chůzi nebo jiné činnosti, která zdánlivě předpokládá bdělost. Spí při jídle, při koupání se ve vaně, při cestě do školy nebo do práce, ve škole nebo v práci, při řízení auta. Pak se diví, že se při jídle udusí, ve vaně utopí nebo v autě zabijou.

       Mobily už jsou asi natolik běžnou součástí života, že se i mládež nabažila jejich bezdůvodného užívání. Letos jsme neměli žádné problémy - nikdo si je nebral na trénink, nezneužíval nesmyslných funkcí jako je foťák, nikde se nepovalovaly pohozené mobily.
       I nadále ale platí, že mobily jsou pro soustředění neštěstím - někteří členové hned za tepla a svými slovy bonzovali, co jsme dělali nebo se dělat chystáme a zbytečně děsili rodiče, někteří kňučeli, že chtějí jet domů (a Tereza Saláková taky odjela a to zcela nečekaně dřív, než jsme se vůbec rozkoukali). Jen Tereza Slámová měla 14 dní telefonní dietu - zapoměla si mobil v autobuse a shledala se s ním až při cestě domů.

       Předpoklad, že přítomnost doktora přitahuje nemoce a vyrábí hypochondry se ukázal jako správný. Loni doktor měl standardní ordinační hodiny vždy po jídle a vždy se před ošetřovnou srocoval dav větších či menších simulantů. Letos s námi náš doktor nebyl, nechtěli ho pustit v práci a ještě k tomu měl spoustu jiných starostí - těsně po soustředění se ženil s Klárou. Měli jsme pouze zdravotníka, který zasahoval v nezbytných případech a tak se spousta drobností vyléčila sama od sebe. Zdravotník nebo někdo z vedoucích vytahovali jen pár klíšťat, dezinfikovali pár odřenin či obvazovali lehce pochroumané kotníky. Návštěvám nemocnice jsme se sice nevyhnuli, ale to už se občas stává.

       Samozřejmě i letos se harašilo. Ne však nijak hromadně, ale celkem přiměřeně. Největšími harašníky byli jednoznačně Patrik Šuma a Radek Pejřil. Pádelnice jim ale odjely hned druhý den, náhodou se tu ocitla gymnastka Iveta, ale byla jen jedna, angličtinářky se oproti loňsku nějak zmenšily a pro harašení s pubescenty se moc nehodily. Kuchty a další brigádnice byly naopak moc velké a zajíčci je nezajímali. A nikdo další už po ruce nebyl.
       Harašení Petra Brožíka a Báry Eliášové se nepočítá. Oba jsou dospělí, haraší spolu už od loňska a tak to bereme jako běžný dlouhodobější vztah.

       Na každém soustředění děláme alespoň jednu nějakou netradiční techniku nebo nový tréninkový postup. Loni Said vymyslel fackovanou a živý boxovací pytel. Letos jsme zkoušeli silový cvik zvaný Anakonda. Spočívá ve snaze umačkat soupeře k smrti tak, jak to dělá zmíněný škrtič.

       Co odpoví správný karatista na otázku "Ty máš ale pěkný hodinky, jestlipak jsou vodotěsný?". Samozřejmě nic, správný a poučený karatista prchá po kolmici směrem pryč od vodní plochy. Kdo ne, má smůlu. Výmluvy na vodoplachost mu nepomůžou ani když to není karatista ale třeba gymnastka.