Když se ta blbá reklama objevila, říkal jsem si "Na každým šprochu pravdy trochu - nesmím pít Fantu, co kdyby se ze mě stala Bamboocha?" Žádnou kladnou představu to ve mě nevzbuzovalo. Fakt jsem nechtěl být Bamboocha!
        Na táboře jsem zjistil, že je zle. Bamboocha je všude! Trochu mě uklidnilo, že "Bamboocha znamená ujídat ze života velká lžíce".
       Jestlipak vy Bambůči víte, že Jimmyho příjmení Humuhumunukunukuapua není smyšlená blbost, jak to vypadá, ale je to název tropické ryby Rhinecanthus rectangulus, která je neoficiálním znakem Havaje? Doslovně přeloženo její jméno znamená „ryba s prasečím rypákem“.

        Od elitních jednotek americké armády jsme odkoukali jednu zajímavost. Každá taková jednotka má svůj vlastní druh mincí a každý člen jednotky musí o svoji minci pečovat, chránit ji a mít ji neustále při sobě. Kdokoliv má právo vyhlásit "Coin Check" neboli kontrolu mincí a kdo při kontrole nemá minci u sebe, tak prohrál (za trest dělá nějakou práci, platí útratu apod.). Největší potupou je samozřejmně ztráta mince.
       My jsme místo mince měli "Ipon Spektra Liboc" - každý se svojí podobiznou. Vše ostatní bylo stejné jako v americké armádě. Vedoucí měli právo kdykoliv vyhlásit "Ipon Check" a kdo ho neměl u sebe, dělal třeba kliky, šel na konec fronty v jídelně nebo klusal do chatky pro svůj Ipon. Kdo potupně Ipon ztratil, měl smůlu a prohrál při každé kontrole.

       O letošních prázdninách se Evropou přehnala bouře nevídané síly, doprovázená větrem nevídané rychlosti. V Německu a Francii hurikán o rychlosti větru okolo 200km/h zabil několik lidí a v nezmenšené síle se přihnal na Šumavu. Odtud jsme byli varováni o blížícím se nebezpečí. Kdyby bouře zasáhla náš tábor, chatky by asi nevydržely a stromy mezi nima možná taky ne. Nechtěli jsme riskovat a když před půlnocí létaly blesky jeden za druhým, jsme všechny vzbudili a provedli jsme rychlou evakuaci do hlavní budovy. Vichřice se naštěstí táboru vyhnula a evakuace po hodině skončila. Příští den jsme se dozvěděli, že dva jiné tábory takové štěstí neměly a chaty a stany jim odlétly (naštěstí bez dětí, všichni včas utekli, tak jako my).
       Příští večer se přihnala bouřka znovu. Někteří poctivci vycepovaní minulým výcvikem se už sami připravili k evakuaci v "plné polní". Byla to ale už jen neškodná bouřka a nikam jsme neprchali.

       Úrazům se stoprocentně vyhnout nelze. Velká většina jich ale vzniká jinak než při karate. Většinou je to důsledek nějakého blbnutí a frajeření. Letos na soustředění jako kriplíci už někteří přijeli, včetně Milana po operaci kolena (tenhle úraz kupodivu při tréninku vzniknul).
       Darebák Jáchym si při blbnutí u bazénu rozrazil hlavu a skončil se čtyřma stehama.
       Sonička za to nemohla - rezavý hřebík trčící z prkna na zemi se v noci přehlédne snadno.
Alespoň že jsme letos nemuseli založit morové doupě - nedorazila k nám žádná infekce ani obvyklá letní táborová viroza. Zato dorazila hygienicko zdravotní kontrola. Na rozdíl od Angličtinářek jsme zdravotní dokumentaci měli v pořádku a tak to byla jen společenská záležitost. Angličtinářky ale vyplázly pětikilo pokuty.

       Zcela nečekaně letos harašily zejména holky - Gábina, Soňa, Nikola a Bety chodily za hokejistama snad každý den (teda každou noc). Dělaly to tak mazaně, že u toho ani nebyly nikým z nás vyfoceny a tak obrazové důkazy chybí. A když už jsme je s harašníkama nachytali, tvářily se, že prchají pryč. Diplomy za největší harašníky si ale po zásluze letos odnesly příslušnice něžnějšího pohlaví. Na Bětku se bohužel nedostalo. Ta byla původně hodná, zkazily ji ty tři ostatní. I když kdo ví - čím neviněji dítě vypadá, tím je zlotřilejší.

       Nejméně oblíbená činnost je asi budíček a následující rozcvička. Z teplého pelechu do studeného rána a ještě k tomu poklusem do pahorku se nechce nikomu (teda kromě Honzy, který dobrovolně leze do Brčálníku). O to oblíbenější jsou soutěže, kde odměnou pro vítěze je možnost nejít na rozcvičku a spát až do snídaně. Letos jsme pořádali tři takové soutěže.
       První spočívala ve splnění několika úkolů čtyřčlenným družstvem a běhalo se při ní po celém táboře mnohem víc než při běžné rozcvičce.
       Druhá soutěž byla Balonková bitva. Kdo uchránil balonek přivázaný za zády, byl za to uchráněn od rozcvičky. Nejvíc se samozřejmě snažil Jarda, který obvykle vstává tak v jedenáct a rozcvička to není nic pro něj.
       Třetí soutěž byla součástí noční bojovky, kdy se ulejvat mohli členové dvou vítězných družstev.

       Jednoho dne jsme s údivem sledovali skupinky cizích maláčů, které beze zjevného důvodu a zdánlivě chaoticky pobíhaly celé dopoledne po táboře. Ze zvědavosti jsme šli za jejich vedoucími, aby nám prozradili princip onoho počínání. Skupinky si fasovaly na kontrolním bodě čísla, dle mapky je hledaly po táboře a obkreslovaly symboly. Každá skupina mohla mít jen jedno číslo, splnit daný úkol, číslo vrátit na kontrolní bod a vzít si nějaké další.
       My jsme tento princip pak upravili k obrazu svému a vylepšili ho několika změnami:
- budeme to dělat v noci
- rozšíříme území
- nebudeme mít mapu, ale slovní popis místa, takže všichni musí znát "místopisné" názvy
- nebudeme nic obkreslovat, ale plnit žertovné úkoly
       Jednou večer jsme rozmístili po táboře a okolí cedulky s úkoly (např. najít Milanovo schované auto a opsat jeho značku). Ve dvě v noci jsme naše svěřence vzbudili, rozlosovali je do pětičlenných skupin, aby byli pomíchaní maláči s většími a holky s klukama. Pak už jsme jen s obdivem sledovali, jak také krásně chaoticky pobíhají a plní úkoly. Motivací samozřejmě byla odměna pro dvě vítězná družstva - neúčast na rozcvičce.
       Nejpovedenějším úkolem bylo dorazit lesem k zátoce, kde načerno bivakovala skupina "Zatracených civilistů" (ZetCéček). Tam byla cedulka s úkolem: "Tady udělejte Kiai tak, aby to bylo slyšet až na Mobil Hillu". To jsme mohli snadno kontrolovat, protože jsme tam měli centrální bod hry. A naši karatisté kiai fakt umějí, když chtějí. Když asi čtvrtá skupina dorazila k tábořišti civilistů, našli tam cedulku jinou: "Tady udělejte hovno a táhněte do prdele!"

       Aby se nám v táboře v noci něco neztratilo nebo se nám tam netoulali opilci a jiní vetřelci, držíme každou noc hlídky. Hlídka má za úkol vetřelce včas zpozorovat a rychle vzbudit vedoucí. Aby byli odlišeni vetřelci od našich členů, kteří jdou třeba na záchod, zavedli jsme hesla. Kromě jednoslovných jednostranných hesel - Bamboocha, Bóbika, Garfield, jsme měli i hesla oboustranná - hlídka oslovila postavu první částí a čekala na správnou odpověď, např.:
- Sts Chvojkovice Brod - No zřejmě slušnej oddíl
- James Bond - Martini s vodkou, protřepat, nemíchat
- Mám draka - Nebojím se ho použít
- Matoni - Už není