Se soustředěním to sice nemá moc společného, ale tohle je příležitost k objasnění zmatků s názvem našeho oddílu.
       Historii všichni znají - napřed jsme prostě byli oddíl starších žáků Sokola Liboc. Pak se z něj stal oddíl Karate. Po našem spojení s oddílem Karate Sokola Dejvice vyvstal problém společného názvu. Jeden chytrý člen oddílu vymyslel název Spektra podle nějaké bohyně války nebo boje. Místní název Liboc dostal přednost před Dejvicemi a zaregistrovali jsme tedy oddíl pod názvem Spektra Liboc. Nadále jsme fungovali jako dvě nezávislé cvičební skupiny se společnými zkouškami a soustředěními.
       Když jsme začali jezdit na závody mimo Prahu, ukázalo se, že Liboc nikdo nezná a náš název řada lidí przní. V Hradci Králové nás dokonce vedli pod třemi různými názvy. Abychom tomu učinili přítrž, vymyslel Milan při příležitosti založení samostatného právního subjektu (to je ale blbej výraz pro náš oddíl, co?) název Karate klub Spektra Praha. K tomu nechal udělat výše uvedené logo (to máme i na tričkách) a snad bude se zmatky pokoj.

       Tak a je to tady! Už parkrát v minulosti jsme přemýšleli, zda nemáme třeba jet někam jinam. Konec konců (to "se tak říká", ale je to pěkná blbost, jako kdyby se říkalo začátek začátků) jsme tu byli již po sedmé v řadě.
        No a osud rozhodl za nás. Tedy ne osud, ale Rakušák, který areál koupil od Jitexu Písek, rozhodl se ho zbourat (tedy areál, Jitex je na spadnutí sám o sobě) a na jeho místě postavit rodinné domky holandského typu. A my máme po rybách (nevím, proč by se pořád mělo říkat "mít po ptákách").
        V každém případě jsme tu (teda tam, teda ve Štědroníně) byli naposledy. Ti, kdo tam byli poprvé nebo podruhé si neměli na co zvyknout a je jim to putna. My staří a zasloužilí ale budeme se slzou v oku vzpomínat na zelenej Brčálník (co už letos nebyl zelenej), Forest Pool, krásný bazén a zejména prostorné chaty, které asi už nikde jinde nejsou (všude mají jen ty hnusné malé).

       Celotáborová soutěž patří ke každému táboru. My sice nemáme nějakou hru typu "Po stopách Vikingů", ale soutěžíme v řadě disciplín, které jsme rozdělili do čtyřech skupin. Nejdůležitější pro nás je samozřejmě karatistická skupina soutěží - kata a kumite. Letos byla změna v tom, že se obě disciplíny počítaly dohromady a tak pro celkové vítězství bylo třeba prokázat všestrannost a získat body v obou.
       Dalšími skupinami byly Běhací, Silové a Myslící soutěže a nakonec závody v plavání, které se nehodí do žádné skupiny.
       Opět se ukázalo, že pro mladší závodníky je výhodné, když soutěžíme všichni najednou (pokud je to možné) a podle věku se rozdělíme až nakonec. Spousta mladších dokázala porazit v řadě soutěží i starší účastníky a získat tak body i za ně (zvýšit si tak náskok pro svoji věkovou kategorii).
       Jako vždy jsme měli 4 věkové kategorie (Adolescenti, Pubescenti, Maláči a Prckové, Dospěláky nepočítám - ti jsou vždy jen do počtu). Jáchym, vítěz té nejstarší kategorie, se sice očekávaně stal absolutním vítězem, ale už druhý v pořadí byl bodově poražen vítězem až třetí kategorie (teda vítězkou Radkou). Naše Štika tak dokázala vybodovat všechny kromě absolutního vítěze (celé dvě starší věkové kategorie). Dan, vítěz té nejmladší kategorie, zase dokázal překonat celou druhou skupinu, včetně jejího vítěze. Ona celá kategorie Pubescentů byla letos nějaká líná. Nižší věková kategorie (Maláči) ji v průměrném počtu bodů převálcovali více než stobodovým rozdílem a nejmladší Prckové je téměř dotáhli. To je hanba! Teda pro Pubescenty.
       Zpestřením soutěží byla možnost vsadit "Žolíka". Každý účastník mohl jedenkrát použít svého žolíka ke zdvojnásobení počtu dosažených bodů ve vybrané soutěži. Jediný zádrhel spočíval v tom, že žolíka musel nahlásit před začátkem soutěže - s nejistým bodovým výsledkem. To dávalo prostor pro taktizování (a tím i potřebnému "myšlení", ke kterému jsem karatisty nutil). Někteří tupouni nemysleli až do konce - celkem osm lidí svého žolíka nepoužilo vůbec, což je nelogický nesmysl.
Výsledky jsou dobře patrné z grafu.

       Rozhodl jsem se učit karatisty myslet. A to tak, že nenásilně a soutěžemi. Proto jsem vymyslel dvě soutěže, u kterých je myšlení to nejdůležitější - Sudoku a Piškvorky.
       Sudoku vládne světem a tak i tréninková zadání vzbudila docela zájem. Soutěž sama pak byla až vyvrcholením celotýdenního tréninku a téměř všichni se aktivně zapojili.
       U piškvorkové soutěže se muselo myslet i na to, že se vůbec má hrát - turnaj byl dlouhodobý a jednotliví účastníci museli aktivně vyzývat své soupeře ze své věkové kategorie. Bodoval se počet vítězství a tak kdo nevyzval dostatek soupeřů ani je nemohl porazit a získat další body.

       Narozdíl od myslících soutěží, tohle byla soutěž vyloženě pro tupouny. To se popadne taková koule z umělé hmoty zvaná Powerball, která má uvnitř gyroskop, roztočí se a krouživým pohybem zápěstí se roztáčí víc a víc. A gyroskop, jak z jeho principu vyplývá, se čím dál víc snaží zůstat ve stabilní poloze a brání se kroucení. Koule, původně docela lehká, postupně zdánlivě těžkne a posiluje tak nejen zápěstí, ale celou paži. Otáčení setrvačníku ještě k tomu vyrábí elektrickou energii a koule barevně svítí tím víc, čím víc se s ní točí.
       Cílem soutěže samozřejmě bylo dosáhnout co největší rychlosti - nejvyššího počtu otáček za minutu. Aby se nerozbil choulostivý displej, má powerball jistící šňůrku na zápěstí. Ti, co ji nepoužívali, byli ze soutěže diskvalifikováni. Zejména proto, že to fakt byli tupouni a sami se prozradili. Pak se ještě hájili tím, že je přece normální porušovat pravidla a že ostatní jsou blbí, když je dodržují.

       V televizi nedávno běžela soutěž Vyvolený Velký Bratr. My jsme vymysleli soutěž opačnou - Vyvržená Malá Ségra. Ať jsou naši členové jací jsou, vždy se vyskytne pár jedinců, kteří se projevují jako darebáci. Na druhou stranu, na táboře je spousta nezáživných činností, které někdo udělat musí. To se dá docela dobře skloubit a pověřit třeba úklidem veřejného prostranství právě ty darebáky - vyvržené malé ségry.
       Ale představovali jsme si to jinak. Obvyklé drobné prohřešky se letos zvrhly v konzumaci alkoholu a noční koupání bez dozoru. Průšvih třech nezodpovědných jedinců se pak přenese na celý oddíl. Najednou jsme všichni špatní, celý oddíl je špatný, vedoucí jsou na nic, měli by celou noc hlídat - to se pak po bitvě seběhne spousta radilů a kritiků z řad rodičů i dalších (nezasvěcených). Jak to ale spolehlivě stoprocentně zajistit, to nám neporadí nikdo (alespoň ne tak, aby to bylo technicky realizovatelné). Stoprocentně to zajistit nejde. Lze jenom příště ty největší vyvrhely nebrat, ale to nepomůže - nahradí je jiní.

       Tedy ne my, ale pubescenti. My už jsme na to moc velcí. Zato někteří jedinci tam přijeli téměř výhradně za účelem harašení. Původně jsme z toho podezřívali hlavně Láďu - v mladším věku na soustředění nejezdil - až letos, je to typický metrosexuál a nákloností k opačnému pohlaví se nijak netají. On má ale energie nazbyt a klidně zvládl být i při cvičení jedním z nejlepších. Kromě toho, jeho sebevědomí a nadprůměrná atraktivita paradoxně samičky spíše odrazuje. Víc je přitahuje třeba Taekwondo. Možná je to i tím, že je starší, zatímco Láďa je zajíček. Určitě třeba pro Evu, která se nechala obloudit právě Taekwondem. Nic proti tomu, oba na to mají věk, ale nesmí se to dělat neznámo kde uprostřed noci a tím způsobit poplach (zas takový věk na to nemají).
       Značnou nevýhodou letos byla nepřítomnost "přespolních" harašníků a harašnic. Nebyli tam ani hokejisti, pádelnice, judisti nebo fotbalisti, angličtináři byli malí a pak už tam byla jen ruská sekta s nikým použitelným.

       Každý rok několik jedinců onemocní nějakým letním virem, průjmem, úpalem nebo nachlazením. To, co se nám ale stalo letos, nemá v historii našich soustředění obdoby. Až na několik extrémně odolných jedinců onemocněli postupně všichni a někteří i opakovaně. Včetně vedoucích.
        Nejdříve to bylo kvůli vedru. Nebylo se před ním kam schovat a i když jsme dbali na dodržování pitného režimu, lehkého tréninku nebo jen koupání místo tréninku, ti slabší onemocněli velmi brzy. Ve druhé polovině soustředění pak dorazil déšť a chlad. Na to jsme se celkem těšili, ale snížení teploty o 15 - 20 stupňů ze dne na den asi organizmu neprospívá. A tak spousta organizmů onemocněla nachlazením, kašlem, rýmou, bolestí v krku, zánětem nosohltanu nebo ucha.
       Většina z těchto chorob zase záhy odezněla. Zvláště u jedinců s těžším průběhem - kdo dostal vysokou horečku, měl za dva dny pokoj. Kdo horečku neměl, trpěl třeba celý týden.
       Letošní výhodou byla téměř úplná absence úrazů. Se Šimonovým nateklým prstem jsme sice jeli na rentgen, ale ukázalo se, že zlomeninu jen simuloval.
       Taky klíšťat bylo málo - prý nesnáší suché vedro. Za celých čtrnáct dní jsme jich vytáhli míň než byl loňský denní průměr. Vos bylo taky málo, i když poštípaných karatistů docela dost. Jenže ti si za to mohli sami. Když s vosama neumí žít v simbioze a dráždí je, tak ať se nediví.

       Jídlo prej letos bylo nějaký divný. Alespoň to tvrdili mlsní jedinci. Nám ostatním se to nijak divné nezdálo. Jídla bylo dost i na přidávání a bylo i docela dobré. Chápu, že někdo nejí čočku nebo jiné konkrétní jídlo. Ale pokud někdo odmítá polívky jako kategorii (ty byly letos obzvláště dobře vypečené) nebo volá "Fuj!" každý druhý den, tak je mlsnej a patří mu to. Pomletou krávu v housce by u Mekáče stláskal kdokoliv z nich i když je podstatně hnusnější. Navrhuju jet příště třeba do Somálska, kde by všichni ještě rádi vzpomínali na lahodné lečo, výtečnou čočku a husté polévky.
        Některým méně asertivním hladovým jedincům jsme museli vysvětlit, že kuchty nevědí, že když má někdo malou pusinku, klidně může mít velký žaludek (to se nevylučuje, jen mu déle trvá porci zhltnout) a pokud se chce pořádně najíst, musí si říct. Jinak dostane tři knedlíky a bude hladovět. Všichni to ale rychle pochopili a pak se třeba osmiletí prckové chlubili spořádáním jedenácti knedlíků na posezení.
       Něco divného ale přece jen na tom stravování bylo. Druhý týden soustředění vždycky dorazí hlad na karatisty. A má to i logické vysvětlení - organismus začne mít při dlouhodobém fyzicky náročném cvičení kalorický dluh a dožaduje se krmení častěji a ve vyšších dávkách než obvykle. Z tohoto důvodu si vždy odpolední svačiny bereme až po večeři a hladoví karatisté se v noci nezdravě "doráží". Letos k ničemu takovému nedošlo. Svačiny vždy zbyly i když hlídky vybraly salám z několika chlebů naráz. Nestalo se, že by se na někoho nedostalo.

       K táboru patří táborák i když nejsme na pionýrském táboře, ale na soustředění. Letos si ale jihočeský hejtman usmyslel, že zakáže lesní požár. To se mu sice nepodařilo, ale alespoň zakázal rozdělávání ohně v celé své državě až do odvolání. Zpočátku to mělo jakési opodstatnění, protože bylo sucho. Pak už ale bylo mokro a vrchní krajský úředník nějak zapomněl zákaz odvolat. Přestože táborák děláme vždy u vody (na břehu Brčálníku) a ne u lesa, nechtěli jsme dělat provozovateli nějaké problémy a zákaz jsme respektovali. V blízkosti mají hnízdo místní policajti a pravděpodobně by nás v noci načapali.
       

       Jsme tu letos naposledy, tak "vo co go?" řekli jsme si na začátku soustředění a cílevědomě naplánovali noční výtržnost. Každý rok pořádáme nějakou noční akci (někdy i vícekrát) a občas při tom něco provedeme. Předloni jsme ve dvě v noci naskákali v kimonech do bazénu, loni jsme při bojovce provokovali civilisty ve stanech. Občas to i vyvolalo stížnosti na naše nepřístojné povykování.
       Letos jsme akci s nočním koupáním v kimonech chtěli pro velký úspěch zopakovat. Dokonce jsme to i řekli panu správci Počtovi a tomu to bylo jedno ("vo co go, když jsme tu všichni naposledy"). Pak se to ale nějak zvrtlo. My vedoucí jsme postupně onemocněli a byli jsme rádi, že zvládáme den a v noci spíme. Postupně onemocněli i naši svěřenci a značná část z nich by se vzhledem k nachlazení této atrakce nemohla zúčastnit a bylo by jim to líto (i když všichni při takovémto nápadu napřed skučí, pak z toho mají srandu a nezúčastněným je to opravdu líto). Tak jsme letos noční akce a výtržnosti vynechali.

       No to teda vážně nevím jak, ale zmizely. Prostě Brčálník byl letos skoro úplně bez sinic a dalo se v něm koupat. Plavecky zdatní jedinci ho občas přeplavávali na druhou stranu a vznikl tak geometrický problém, jak přesně určit jeho šířku. Nakonec se to s použitím Pythagorovy věty a goniometrických funkcí podařilo. Said sestrojil pravoúhlý trojúhelník a ze znalosti dvou úhlů (jednoho pravého, druhého relativně přesně naměřeného) a jedné strany (přesně naměřené pásmem na břehu) jsme šířku vypočetli na skoro přesně 300 metrů.
       

       Už několikátý rok řešíme jazykový problém, jak se čte název oblíbené tyčinky 3bit. Logické vysvětlení, že se to prostě přečte - tedy "Tři bit" - dostalo trhlinu poté, co se ukázalo, že se vyrábí na Slovensku a asi se má číst podle země původu - tedy "Tri bit", páč Slováci nemají "ř". Prodává ji ale firma "Kraft Foods Česká republika" a má zaregistrovaný název v Česku - tedy logicky český, páč Češi "ř" mají a není důvod, aby číslovku tři četli jinak než "tři".
       Český název jsem důsledně používal, i v ceníku sladkostí byl uveden a řada dříve nepoučených jedinců se ho naučila i správně číst. A to včetně malého Tomáška, který až do té doby neuměl říct "ř" i když není Slovák. Ono je to často těžké i pro Čecha. Ale od půlky soustředění už to uměl a opakováním názvu sušenky nebo i věty ("Mařeno řekni třibit") to jen dopilovával.

       Už dávno víme, že štědronínské chaty jsou podivní tvorové. Občas pohltí nějaký předmět a odmítají ho vydat majiteli. Letos se nám to stalo hned první den a potom ještě mockrát. Nešťastník, který takto o nějakou věc přijde, zpravidla kňučí u vedoucích, že "se mu něco ztratilo" nebo ještě hůř "Mirku, von mi to někdo ukrad!" a úplně nejhůř "Von mi to ukrad Franta a nechce mi to vrátit!"
       Protože výskyt zloděje v našem oddíle jsme kategoricky odmítli, nařkli jsme ze zlého úmyslu nemovitost, ve které dotyčný bydlel, a hlasitě jsme jí pohrozili vytřesením všech věcí z jejích útrob na trávník doprostřed tábora. Netrvalo dlouho a lstivá chata (ne pořád ta samá, bylo jich víc) schlamstnutou věc vydala majiteli. Potvrdilo se tak, že to nikdo neukrad a všichni byli spokojení.
       Až do chvíle, kdy se podobně začala chovat i chatka velitelská, která to nikdy předtím nedělala. Letos to ale udělala opakovaně a zhltla i velkou věc jako je ručník a ne třeba klíč či nůž. Ani po vytřesení v den odjezdu nám naše věci nevrátila!
       A nebo je mezi námi opravdu zloděj...

       Na následující fotce není zdánlivě nic divného. Pokud na ni klikneš, objevíš ale podivnou skutečnost.
              

• Brčálník nebyl zelenej, otravné sinice někdo otrávil
• Zpočátku bylo hrozné vedro, potom hrozná zima
• Nedorazil hlad na karatisty, možná až poslední den, ale to už bylo jedno
• Místo diskotéky jsme měli každý den kino
• Místo táboráku nic
• Neměli jsme žádné úrazy, ale zato spoustu chorob z nachlazení
• Nedělali jsme žádnou noční akci, ty děláme vždy ve druhé polovině soustředění a to bylo mokro a skoro všichni jsme byli mrtví z nachlazení
• Nikdo letos neskákal z mostu a tak jsme se na Bungee Jumping ani nešli podívat

       No to teda fakt nevíme. Pan Počta se s námi už léta zná, ví o nás, že jsme docela slušný a nenáročný oddíl a rád by si nás jako zákazníky udržel i do budoucna. Další střediska, která provozuje (Lažánky, Čimelice, Lučkovice, Ostrý) jsou ve srovnání se Štědronínem jen slabý odvar. Bazén není nikde, dokonce někde není ani hnusný rybník, bydlení je buď v baráku nebo malých chatkách, okolí je vždy horší než ve Štědroníně a tak by se dalo pokračovat. Prý ale místo Štědronína bude mít v pronájmu nějaké jiné kvalitní středisko. Nechtěl to ale zakřiknout a tak nám prý pošle nabídku do konce září.
       Ono je třeba to na podzim vyřešit. Shánět něco až na jaře není zrovna jednoduché. I tak asi budeme muset slevit z našich nároků. Všude je to buď hnusné, drahé, divné, na daleké Moravě nebo libovolná kombinace těchto vlastností. Musíme asi zapomenout na naši zmlsanost. Stačí se ohlédnout do historie:

• Naše první soustředění bylo na horské chatě - žádný bazén, žádné rovné přírodní cvičiště.
• Druhé soustředění - mrňavé chatky, žádné koupání, jen kamenitý potok.
• Další dva pobyty v Pticích - mrňavé chatky, hnusný bazének, problematický příjezd.
• Pak Cheznovice, kde to bylo tak nějak placatý.
• Nakonec našich putování - Varvažov - polovina chat byly ty úplně nejmrňavější, na koupání přehrazený potok.
• No a pak už 7 let pohody ve Štědroníně.