Na každém táboře se soutěží, natož pak na táboře sportovním. Nikdy se nám sice nepovede absolvovat všechny připravené soutěže, ale o to nejde - připravených je jich víc pro případ, že by se něco zvrtlo a některou disciplínu by bylo nutno nahradit jinou a taky aby bylo trochu na výběr. Nejdůležitější jsou samozřejmě karatistické soutěže - kata a kumite. Stejně jako loni jsme obě disciplíny počítali a hodnotili dohromady (teda napřed každou zvlášť a výsledky se potom sečetly).
       Dalšími skupinami soutěží byly jako obvykle soutěže Běhací (Běh "odněkud nazpátek", Opičí dráha), Silové (Kliky a Lehsedy za minutu, Powerball) a Myslící soutěže (testy ze znalostí karate, IQ testy a Piškvorky).
       Tak jako vždycky jsme soutěžili ve většině disciplín všichni dohromady, což zvýhodňuje mladší účastníky, když předběhnou (předklikají nebo předmyslí) ty starší a nahoní tak víc bodů pro závěrečné hodnocení ve své kategorii.
       Letos jsme měli jen tři věkové kategorie (Velcí, Střední a Malí karatisté), dospěláci se nepočítají. Letos to kupodivu v absolutním pořadí skončilo "tak jak mělo", což se stává málokdy (nejlepší byl vítěz kategorie Velcí, pak vítěz kategorie Střední a nakonec vítěz Malých karatistů). Přesto je ale z grafu vidět, že ti úspěšnější z mladších kategorií překonávají ulejváky z kategorií starších.
       Už loni byla s úspěchem přijata možnost vsadit "Žolíka" na vybranou disciplínu a zdvojnásobit si tím počet dosažených bodů ve vybrané soutěži pro konečné hodnocení. Opět jako loni někteří zmatlíci nepoužili svého žolíka vůbec (5 maláčů, kteří asi nepochopili podstatu a Soňa s Honzou, kteří podstatu asi i pochopili, ale buď mysleli nebo naopak nemysleli).

       K obvyklým silovým soutěžím - Kliky a Lehsedy za jednu minutu jsme letos již podruhé zařadili i soutěž v Powerballu.
        Powerball je koule z umělé hmoty, která má uvnitř rotor. Pohybem zápěstí se koule roztočí a cílem je dosáhnout co nejvyššího počtu otáček za minutu, což měří čidlo a zobrazuje displej. Silová soutěž je to proto, že koule se krouživému pohybu vzpírá a postupně těžkne a je čím dál obtížnější s ní točit.
        Kromě "erárního" Powerballu měl letos další kouli i Vláďa Marvan a tak jsme švdrlali dvakrát tolik.
Otáčení rotorem ještě k tomu vyrábí elektrickou energii a koule barevně svítí tím víc, čím víc se s ní točí.

       Tak jsem si letos myslel, že když s námi jede tolik prcků, že budou chtít na dobrou noc vypravovat pohádky. Oni by možná i chtěli, ale jejich noc většinou začínala mnohem dřív než noc oficiální. Když jsem vždycky po večerce obcházel chatky a kontroloval, kdo "je doma" a kdo někde zevluje, tak mrňousové nejenže už byli spořádaně v postýlkách, ale byli už zpravidla "mrtví" a pohádky jsem vypravoval na požádání spíš během dne.

Abyste o nic nepřišli, zde jsou odkazy na oblíbené pohádky našeho oddílu:

Pohádka o Červené Karkulce

Pohádka o třech ptácích - ve formátu MP3 - potřebuješ zapnuté repráky, nějaký přehrávač, který MP3 "skousne" (to už snad dneska není problém a je to v každém PéCéčku) a správně nastavenou asociaci na typ souboru, aby to ten program věděl, že má ten soubor skousávat.

       ...našli cestičku k táboru? Nenašli!
No ono ani nebylo co hledat, když ta rovná silnice, prostá jakýchkoliv odboček vedla přímo z bodu A (Tomáš Svítil pod kopcem) do bodu B (zbytek oddílu na kopci). To ale Tomáše nepřesvědčilo. Místo aby normálně vyjel do toho kopce, kde jsme všichni na sebe navzájem čekali (tedy nakonec jsme všichni navzájem čekali jen na Tomáše), zůstal stát pod kopcem, stopoval auta a ptal se lidí, zda ta rovná silnice fakt vede furt rovně až k nám.
       Větší problém nastal, když jsme opustili tábor chůzí, Milan všechny "zavlekl na úplně neznámé místo" zvané Amazonka a chtěl, aby všichni co nejrychleji doběhli asi tři kilometry zpátky do tábora. Trefili i malí prckové, jen Tomáš ne. Nejspíš proto, že cestou jako obvykle "myslel" místo aby dával pozor, kudy se jde. Zabloudil sice na místě, kde se to dalo nejvíce čekat, ale zároveň se dalo zabloudit pouze asi o 200 metrů - dál už byla voda a každý zbloudilec si tam uvědomí, že z poloostrova se dostane jedině směrem opačným. Tomášovi to trvalo hodinu - to už jsme organizovali záchrannou výpravu, aby nám ho někde v lese nesežral měkoň.

       V hlubokých lesích okolo Orlíku žije podivný tvor známý pod názvem měkoň. Je to tvor poměrně plachý a spatřit ho lze málokdy, ale není o co stát. Kromě toho, že vydupává v lese "měkoňovy stezky", po kterých jsme jezdili na kolech (spíše v minulosti, letos ani moc ne), je veliký a žere lidi. V minulosti to byl tvor ochočený a lidem sloužil coby jezdecké zvíře (dochovala se píseň "Už měkoně vyvádějí, už měkoně sedlají"). Ale v současnosti je už zdivočelý a není radno ho v noci v lese potkat. Prckové se ale báli, aby se nějakej měkoň nezatoulal i k nám do tábora a nesežral je, když budou mít hlídku.
I když je měkoň zvíře veliké, je to tvor světloplachý. Spatřit ho není nic jednoduchého a vyfotografovat ho je naprostá rarita. Přesto se nám to podařilo už před pěti lety, kdy jsme jeho výskyt zaznamenali poprvé. Fotka měkoně sice není technicky nic moc, ale určitou představu dává.

        Připravil jsem pro vás z několika fotek obrázky s vhodným rozlišením (1024 x 768) pro použití na plochu (pozadí) ve Woknous. Teda pokud víš, jak se ve Woknous mění pozadí a nastavuje takové, jaké chceš.

        Celá ne, možná jen pár prstů.
Na takovou krásnou otázku se snad ani jinak odpovědět nedá, taková odpověď se přímo nabízí. To jsem si ale neuvědomil, že to Matouš vezme tak vážně, bude si každou chvíli svoje prsty starostlivě prohlížet a kdybych ho v tom nechal, tak se snad i v noci bude budit a kontrolovat počet svých prstů na ruce.
        Kdyby při blbnutí s poutama nezašantročili klíčky, tak se starat nemusel. Sice nebyl spoutaný klasicky ruku k ruce, ale měl obě pouta jako náramek nasazená na ruce jedné. Nosil to tak asi dvě hodiny a ono se to pronese a ruka se od holého železa otlačí.
        Mohl být rád, že nebyl připoutaný třeba k židli nebo popelnici (Lucina s ní na jednom z minulých táborů šla i na oběd).