• Chuck Norris tě vidí!
• Dej sem dítě! (Původně Polednice, nyní skřet ze Shreka Třetího)
• Štípla jsem se vo komára a bolí to jako kráva! (Elizabetka)
• Ty seš nějakej chytrej, na to, že jsi ještě ráno blil! (Maruška)

     Většina lidí má slepé střevo, Chuck Norris má střevo, které vidí.

---

Zase jsme toho spoustu nestihli

Spoustu věcí jsme letos zase nestihli (jako vždy - musíme toho přece mít připraveno víc, než se dá stihnout). Letos jsme toho ale nestihli asi víc než obvykle. Z části to bylo proto, že bylo horší počasí než loni, částečně proto, že účastníci (bez ohledu na velikost a zdatnost) kňučeli, že jsou unavení, nechtějí už nic dalšího dělat, ale radši odpočívat. To ale na druhou stranu bylo důkazem, že se nikdo neflákal, ale poctivě jsme všichni cvičili. Jen Davidovi a Lukášovi to nestačilo a místo "statického" tréninku na hřišti zběsile běhali k silnici a nazpátek a tak pořád dokola.        My ostatní jsme sice byli ukojeni běžnými tréninkovými dávkami, ale myslím, že to stačilo. Nepřipadalo mi, že jsme se nějak mrcasili (už nějak chytám "pražáčtinu" - vím, že "mrcasit se" není technicky možné, vím, co to slovo znamená, ale stejně se mi to líbí ve významu "poflakovat se").

     Chuck Norris umí vykopnout dveře směrem k sobě.

       Rok od roku máme čím dál víc maláčů. Spolupráce s maláčema je pro nás jednodušší ve srovnání s pubescentama. Ti malí jsou relativně hodní. Je dost pravděpodobné, že maláči se nebudou opíjet, kouřit, fetovat, souložit, utíkat večer do hospody. Místo toho krátce po večerce hezky upadnou do bezvědomí a je až do rána klid. Pokud už někdy zlobí, dají se napomenout nebo okřiknout.
       A když už zlobí tak, že se nedají ani okřiknout, dají se snadno vystrašit. Já vím, děti se strašit nemají, ale někdy je musíte vyděsit tak, že se krčí v koutě a třesou se hrůzou. Jedině tak dají pokoj - asi na čtvrt hodiny (Murphyho zákon).

       Cožpak o to, mrňousové s námi byli i loni (dokonce jeden předškolák). Loni to ale přežili bez brečení. Letos to bylo o dost horší. Nejenže brečeli, ale občas se chtěli i pochovat (mimochodem, znám starej, ale výbornej fór - "Šli kolem dvě děti a chtěly pochovat. Tak jsem je pochoval", říká hrobník). A tak jsme se my, staří psi, učili novým kouskům - chování a utěšování malých dětí. Maminku jim sice nikdo nahradit nemůže, ale některé děti jsou ochotné za své rodiče adoptovat jakéhokoliv dospěláka, který se vyskytne poblíž. A některé jim tak i říkají. Místo "paničelko", na kteréžto oslovení už slyšíme v průběhu školního roku, jsme si zvykli i na oslovení "mami". Nesporným úspěchem je, že nikdo kvůli stýskání po mamince neodjel domů. V minulosti nám odjížděli i starší rozmazlení účastníci - to jsme je asi ještě neuměli pochovat.

       Stejně jako loni, tak i letos se nám vyhnuly všechny vážnější zdravotní problémy. Přestože první týden byla zima, bylo to obráceně než před dvěma roky, kdy se víc jak polovina z nás nachladila kvůli náhlé změně počasí k horšímu. Letos byla změna počasí postupná a tím správným směrem - ze zimy na začátku do tepla ve druhém týdnu. Pokud nepočítám zánět středního ucha (čemuž asi nejde nijak předejít), neměli jsme žádné problémy s nachlazením nebo obvyklou táborovou virózou. Tahali jsme jen pár klíšťat - na to jaký byl letos pro klíšťata příznivý rok jich bylo ale docela málo. Problémy způsobené nadměrnou konzumací sladkostí (lidově "přežráním") se nepočítají. Zejména, když dotyčný ví, že jeho žaludek má sklony k podobným potížím.

     Chucka Norrise jednou kousla kobra. Po osmi hodinách krutých bolestí zemřela.

        Krátce před soustředěním byl Milan na kursu první pomoci. Tam je vodní záchranář vystrašil příběhem kluka, který byl sice při tonutí úspěšně zachráněn, ale zemřel následně na nějakou komplikaci. Byli jsme trochu vystrašení, protože se ve vodě navzájem běžně topíme. Hlídali jsme se ale o trochu víc než jindy a stejně tak jako jindy se samozřejmně nikomu nic nestalo.

        Když už jsme měli strach ze vzájemného potápění, alespoň jsme otestovali Saidův přístroj na přístrojové potápění. On to sice nebyl přístroj na potápění, ale hasičský dýchací přístroj pro zásahy v kouři, ale fungoval i ve vodě. Mají to kluci dobře vymyšlený, co kdyby hořelo někde pod vodou a ještě k tomu se u toho strašně kouřilo? Hasičům to nevadí, jsou připraveni na vše.

       Ani letos jsme nemohli vynechat nejoblíbenější hru - Pašeráky. Vzhledem k velkému počtu malých nováčků jsme všechny podrobně seznámili s hranicemi mezi územím pašeráků a územím měkoňů, kam je pochopitelně zakázáno vstupovat. Všichni to dodržovali a dokázali se včas vrátit na výchozí stanoviště - Mobil Hill. Něco ale stejně bylo letos špatně. Hrajeme vždy ve stejnou dobu - od osmi do deseti večer - a vždycky byla ke konci v lese tma jak v pytli. Letos bylo po oba dny až do konce v lese jen příšeří. Proto taky celníci snadno našli Martina, který vylezl na strom. Pak nechtěl asi hodinu slézt a nikdo nedokázal vylézt za ním až nahoru po tenkých větvích. Čekali jsme, kdy spadne i on z výšky asi dvaceti metrů, ale je šikovnej. To mu samozřejmně nepomohlo - strom je prostě past, kterou nelze opustit a nenechat se při tom chytit.

       Je běžné, že z velitelské chatky se dělá průchoďák. Někteří jedinci, místo aby jen "prošli" (půjčili si nunčaky nebo časopis, nahlásili výsledek nějaké soutěže apod.), mají neodbytnou snahu sdělit nám nějakou zbytečnou informaci. Nedalo se s nimi existovat na jednom místě - tedy na našem místě a opakovaně jsme se je pokoušeli zapudit do bezpečné vzdálenosti. Jako nejhodnější karatisty pak na konci soustředění vyhlašujeme ty nejméně otravné jedince, které jsme za dobu soustředění téměř nespatřili. Až po tomto vyhlášení jsme zjistili, že byli i tací, kteří otravovali i jinde než u vedoucích. S titulem "nejhodnější karatista" v jednom případě důrazně nesouhlasily velké holky, kterým se dotyčný nejmenovaný karatista téměř nastěhoval do chaty a místo nás otravoval tam. Příště je tam budeme muset nasměrovat všechny, ať se holky připravují na budoucí roli matek, které s podobnýma spratečkama musí trávit celé roky, ne jen 14 dní.
       To divné oslovení v nadpisu není překlep. HejMatouš mi tak pořád říkal.

       Stejně jako kdykoliv předtím jsme měli připravených soutěží mnohem víc než je možné stihnout. Vypustili jsme některé tradiční, např. běh do schodů nebo přespolní běh - protože se nikomu moc nechtělo (Lukáš s Davidem a Chuck Norris se nepočítají, těm se chce pořád) nebo jsme to prostě nestihli (jízda do vrchu). Měli jsme zato letos nově soutěž družstev, která většinou spočívala v zapamatování si informací z vyvěšeného textu s tematikou bojových umění, nalezení a vyluštění zakódované otázky a její co nejrychlejší zodpovězení. Lenka, která vše krásně a pečlivě připravila, ale trochu podcenila inteligenci nejstarších členů - všechno vyluštili ve velmi krátkém čase a občas šlo jen o vteřiny, kdo odpoví dřív. Soutěž inteligence doplnil jen Milanův náhlý nápad při běhacím tréninku - závod, které družstvo přinese vybraného jedince do tábora z místa asi kilometr a půl vzdáleného. Neodhadli jsme, jakej to bude "krdlajs", jak je něco takového náročné. Všichni ale bez švindlování doběhli i se závažím. Milan za trest nahradil nepřítomného Lukáše ve funkci vedoucího družstva a vítězně se zapojil do přenášení maláče.