Chuck Norris stále žije! Přestože ve skutečnosti zemřel už před deseti lety, ale Smrtka se mu to bála říct. Stejně jako loni byl Chuck opět nejoblíbenější postavičkou a jeho neuvěřitelné výkony nás provázely celým soustředěním. Proto provází i celou tuto zprávu a tím vzdáváme Chuckovi hold.

       Gichin má holt smůlu, i když je to rouhání a samozřejmě i on si zaslouží hold. Jeho putovní portrét (doputoval k nám na jednom z minulých soustředění a od té doby s námi putuje) sice visel na velitelské chatě, ale jeho činy byly zastíněny těmi Chuckovými.

     Informace o tom, že Chuck Norris napočítal dvakrát „jen“ do nekonečna již není aktuální. Chuck Norris totiž napočítal i mnohem dál.

       Čím vyšší číslo má naše soustředění, tím větší obavy o jeho průběh máme. Statisticky je totiž jasné, že někdy se to musí „nepovést“, minimálně co se týče počasí. Začátek letošního léta těm obavám a „sejčkování“ jen nahrával. Počasí totiž několik týdnů vypadalo jako demoverze Pekla. Kroupy, každodenní bouřky, přívalové deště, nepředpověditelné povodně - to vše trvalo až téměř do našeho odjezdu. A pak to najednou přestalo a vydrželo to celých 14 dní (ono to vydrželo pak ještě déle, ale to už je nám celkem ukradené). S počasím jsme byli naprosto spokojení, ani moc vedro, ani zima, v noci asi třikrát pršelo, takže nebylo ani moc sucho, ve dne téměř nepršelo, takže nám déšť nekazil program (snad jen jednou rozcvičku, ale to nikomu nevadilo). Statistika se tím posouvá do dalšího roku a je zase o pár procent pravděpodobnější, že příští rok bude hnusně.

       Tak takhle nějak (jako na fotce vlevo nahoře) vypadá skutečná TMA. Děti z Prahy většinou nevědí, jak vypadá tma. Ve městě totiž nikdy není tma. Na soustředění jsme ji zažili neplánovaně, když jsme se opozdili při soutěži „Běh do schodů“ na mostě přes Otavu. Most je od tábora kousek, tedy ve dne. Tábor od mostu je v noci bohužel o velký kus dál než most od tábora a je schovaný za hlubokým temným lesem. Zabloudili jsme hned na začátku lesa a přestože směr do tábora byl zdánlivě jasný (všechny cestičky přes údolí vedou do tábora), kráčeli jsme tak, jako v pohádce O třech ptácích - „co noha nohu mine“ a strachovali se „jen aby se tady neobjevil měkoň“. Pomalu jsme se rozhodovali, koho nastrčíme jako oběť, až nás měkoň přepadne. Logicky jsme se rozhodli pro toho nejmenšího, ale kandidátů bylo víc a tak se hádali, kdo z nich bude měkoní potravou až budou ostatní zdrhat. Zachránil nás Honzík Bakulík. Při cestě tam sice dostal vynadáno za zbytečný předmět, který s sebou naprosto nelogicky a nesmyslně vláčel (kdo by s sebou ve dne nosil baterku, žejo), ale cestou zpátky jsme ji ocenili. Jinak by nás asi měkoň sežral všechny.

       Když jsme potom tmu potřebovali při hře Pašeráci, tak byl úplněk a i v lese bylo místo tmy jen šero. Stejně letos celníci skoro nikoho nechytili a hra se tak po loňském vyrovnaném souboji opět vrátila do starých kolejí - pašeráci vyhráli v obou dnech na celé čáře.

        Anatomie karatisty
aneb „Kluci mají penis, holky vagínu“ (jak vědí už děti ve školce z populárního televizního filmu).

       Pokud někoho pohoršuje slovo vagína, tak vězte, že je to slušný, odborný název pro část ženského přirození, pro kterou se běžně používá výrazů podstatně odpudivějších. Kromě toho, toto slušné slovo se stalo oblíbenou součástí slovníků našich malých členů a jeho zkrácenou podobu „vagi“ hojně užívají v běžné mluvě. Dokonce se tím slovem běžně oslovují („Ty vagi“) a co hůř, oslovují tím i nás. Tak nevím, zda bylo lepší, když na mě loni volali „Hejmirku“ nebo letos „Ty vagi“.

       V roce 2007 jsem na táborové DVD umístil sekci Škola, kde byla mimo jiné podrobná anatomie člověka (kosti, nervy, orgány, svaly atd.). Loni i letos jsme se však setkali s neznalostí základních věcí. Proto zde umisťuji stránku s některými upřesněními, kde který orgán v těle karatisty lze nalézt a případně zresuscitovat.
Po kliknutí na obrázek se dozvíte více.

       Při soutěži kumite jsme se rouhali, že jsme letos vůbec nebyli v nemocnici. A taky že se nám to vymstilo. Lída má levé koleno pochroumané už z minulosti a tak stačilo málo a zranění se obnovilo (tedy ne samo, on mu někdo pomohl, ale to se občas stane). Zpočátku to vypadalo dost vážně a tak starší kluci umírající Lídu přenesli na provizorních márách ze hřiště do tábora (škoda, že neexistuje obrazový záznam) a Said ji odvezl do nemocnice. Vrátila se jen s velikou ortézou a ujištěním ortopeda, že si s tím mladý organizmus poradí a za pár týdnů se to spraví samo. Půjčili jsme Lídě berle, aby se chudinka mohla alespoň na jídlo nějak dopravit, ale otrnulo jí rychle. Nejenže popocházela a poskakovala po táboře bezdůvodně a zbytečně, ale klidně i hopsala na diskotéce nebo dokonce při focení brala prcky na záda.

       Jiným případem byl Tomáš Zasadil. Za celou dobu se mu (na rozdíl od loňské havárie na kole) nic vážného nestalo, ale byl to letos spolehlivě největší simulant. Několikrát denně kňučel, že si něco udělal nebo spíš, že mu někdo něco udělal. Při blbnutí v bazéně a podobných hrátkách jsme ho používali jako indikátor, kdy je třeba se začít mírnit. Když se karatisti odvážou ze řetězu, tak se jejich blbnutí postupně stupňuje. Do určité doby to jde a není třeba je okřikovat a mírnit. Až Tomáš začal kňučet, nastal čas na ono okřiknutí a umírnění. A vycházelo to až do konce - nadměrné řádění jsme včas zastavili, Tomáš po chvíli přestal kňučet, protože mu nikdy nic doopravdy nebylo, a všichni byli spokojení. Jen jsme se báli situace, kdy se mu fakt něco stane a všichni to budeme brát jen jako srandu, jako obvykle.

       Zvláštním zdravotním jevem, který jsme letos zaznamenali poprvé, bylo obtížné hojení jakékoliv otevřené rány. Odřenin jsme měli spoustu, jako vždycky, ale v minulosti vždy pomohlo vyčištění rány a zapatlání zeleným fujtajblem. Rána se ve strup obrátila a postupně zahojila. Letos se žádná odřenina nikomu nechtěla hojit. Nevím, jestli tam bylo špinavé prostředí, poletovaly bakterie nebo tak něco, ale každý postižený si svoji odřeninu odvezl domů na doléčení.