• Úkol splněn!
  Chlapeček Sprateček:„Milane můžu polejt Jiřinu vodou?“
  Milan: „Nic jsem neslyšel a odejdi, je polední klid!“
  Sprateček za půl hodiny hlásí: „Úkol splněn!“
  
  
• Jak voláme na vedoucího Milana? - Mirku!
  Odpověď Vojty Nováka na kontrolní dotaz při představování vedoucích.
  
  
• Co tady řvete Holoto?
  Okřiknutí povykujících dospěláků názvem energetického nápoje.

        Vždy před tréninkem jsme určovali, v jakém oblečení budeme cvičit. Naivně jsme se domnívali, že stačí rozlišení kimono ano / ne a upozornění, že „žrací úbor“ je určen pouze do jídelny. Mysleli jsme si, že sportovci prostě vědí, co je to sportovní oblečení a k tomu že vždy patří sportovní obuv. A do lesa nebo k ohni že se chodí s dlouhými rukávy a nohavicemi a v pevných botách. Trochu jsme to podcenili. Na první běhání přišli tři „sportovci“ obutí v krokskách (a v průběhu soustředění jich takto sportovalo i víc) a Sabri dokonce v pantoflích. Dva byli oblečení v riflích. Ti v průběhu soustředění zůstávali pořád ti samí (Vojta s Matyášem) a jen obtížně jsme je přesvědčovali, aby si na trénink oblékli něco jiného. Jak to pak dopadá, můžeme vidět na fotkách. Malej Matěj zase chodil do lesa v sandálech a tvrdil, že jsou to nejlepší boty, které má. Až na konci soustředění jeho kufr vyplivnul krásné pohorky.
        Útěchou nám může být to, že aerobičky chodily do lesa v exhibičních teplákách (nebo co to vlastně bylo za oděv) a jejich vedoucí Helena je za to taky zrovna nechválila.

        Do Štědronína jezdíme rádi. Toto místo nám pomáhá eliminovat Murphyho zákon o mobilitě dětí (jen pro připomenutí: „Vezmete-li družstvo dětí do přírody, za chvilku se rozprchnou do všech světových stran. Pokud myslíte, že dětí je v družstvu málo na to, aby se rozprchly do všech světových stran, neznáte děti“). Skoro na všech světových stranách z našeho tábora je totiž moře (teda Brčálník, vlastně řeka Otava, ale to je jedno). A naši svěřenci se tak mohou rozprchnout pouze do jedné zbylé světové strany. A tu jim zošklivíme krátce po začátku tábora legendou o strašlivých měkoních (slíbil jsem informace a fotku - tak tady je), kteří tím směrem budují svá doupata, případně ranním rozcvičkovým během. Takže pak všichni vědí, že ani tam je nic dobrého nečeká a nerozprchávají se ani na tuhle stranu a zůstávají hezky pohromadě na poloostrově.

        Rekreační zařízení Štědronín je objekt schopný pojmout najednou až 250 lidí, kteří tam musí spolu žít v symbióze. Proto vždy záleží na tom, kdo tam s námi bude a jak s nimi budeme vycházet. „Zatracení civilisti“, jak je hromadně nazýváme (někdo tu zkratku ZC interpretuje i hůř, ale zde uvádím jen tu slušnější verzi), většinou mají svůj program zcela odlišný od našeho a tak se potkáváme prakticky pouze na hřišti, když ho chceme okupovat ve stejnou dobu, nebo v jídelně. První týden s námi v chatové části byla nějaká nová, nám neznámá skupina táborníků. Záviděli nám kino a tak prudili, že je tím v noci rušíme, že by dětičky měli hezky a brzo spinkat, že ty jejich to tak dělají, ble ble ble. Trochu jsme ztlumili zvuk kina i našich svěřenců a přečkali do jejich odjezdu.
        Nahradili je nám známé aerobičky, které si termín s námi naplánovaly záměrně, ale pouze na jeden týden. Hrozně se všechny vztekají a hlasitě vřískají, když je označíme slovem aerobičky. Nepochopily, že je to terminus technikus a budeme jim tak říkat pořád, protože je pod tímto označením známe. Pádelníci v minulosti taky prskali bez ohledu na to, zda jsme jim říkali pádelníci, pádlaři nebo veslaři a taky jim to nepomohlo. Je to pořád lepší než obecný termín ZetCéčka. Ale jinak s aerobičkama vycházíme nejlíp ze všech. Loni jsme měli i dva společné tréninky (jednou tanec a podruhé sebeobranu). Letos jsme to nahradili vodním tréninkem. I když to byly holky pohublé až vyzáblé, nezmrzly při tom (teda alespoň většina) a vydržely s námi celou hodinu. Dvakrát s nima byla i diskotéka a závěrečný ohňostroj. Vrcholem spolupráce asi byla noční bojovka, kdy jsme smíchali dvojice jedna holka aerobička a jeden kluk od nás (případně Adam aerobičák a Jiřina od nás) a vyhnali je v noci do lesa do náručí strašidel. Zvládly to ale statečně a karatisti samozřejmě taky (až na doktora Radka, který spadl až po krk do nějaké jámy). Jen nápad se společnou hrou na pašeráky jsme zatím odmítli. Je to hra příliš „úchylná“ na to, aby do toho naskočily rovnýma nohama a do neznámého území. Nebyly na to ještě psychicky připravené. Potrénovali jsme společně v pašeráckém území méně náročnou denní hrou družstev (boj o získání pokladu z chráněného území). Ale příští rok už to můžeme zkusit i v noci s těma pašerákama. Jsme totiž už na příští rok domluvení, že se ve Štědroníně opět potkáme. Jen s tím terminusem technikusem nic nenadělají...
        Na baráku bydleli angličtináři, se kterými jsme se prakticky ani nesetkali. Pořád se učili a vyprudili jen vedoucí aerobiček Helenu, protože jim v rozporu s dohodou obsadili všechny klubovny a holky neměly za deště kde křepčit. Pokud to vyjde s tím pártystanem, tak to podobné problémy vyřeší.
        Na druhém baráku bydlela skupina jogínů a vegetariánů. Cvičení jógy je fajn, ale vegetariáni byli někteří z nich zjevně z donucení, protože nám v jídelně mlsně okukovali naše masitá jídla a somrovali maso taky. Kuchty je ale nekompromisně zahnaly a všechno maso jsme vdechli my ostatní.
        Provozovateli jsme to letos nezáviděli. To musí být docela vopruz chystat dvojí obědy a večeře, chlácholit skupiny hádající se o klubovny a poslouchat ječení takového množství dětiček. Jaké to muselo být blaho, když tam s námi byli pámbíčkáři, kteří se jen modlili nebo poslouchali kázání kdekoliv, odkud je někdo nevyhnal a místo konfliktů uplatňovali lásku k bližnímu svému.

        Z minulosti dobře víme, že úrazy a nemoci jsou spolehlivě přitahovány přítomností doktora na soustředění. Po několika letech, kdy zdravotní službu zajišťoval jen lapiduch, mastičkář a ranhojič Honza, jsme opět mezi námi uvítali našeho MUDra Radka Čiperu. Hodilo se to taky kvůli tomu, že Honza se zrovna v době soustředění stěhoval na druhý konec Prahy a letos s námi vůbec nebyl. Hned od počátku jsme byli opatrní na jakékoliv rouhání ohledně úrazů. A letos to konečně vyšlo! Já si snad ani nepamatuju nějaký rok bez návštěvy písecké nemocnice. Nikomu se nic vážného nestalo. Tahali jsme jen pět klíšťat a to vždy krátce po jejich zakousnutí (byly chudinky ještě hubené a hladově třepotaly nožičkama). Sem tam někdo dostal klasický letní muribundus nebo průjem, což vždy do dvou dnů přešlo.
        Nejvážnější úraz si způsobila Jiřina při SMSkování. V noci nějak nezaregistrovala, že silnička v táboře vede do zatáčky, tu zatáčku nevybrala, zřítila se ze svahu k chatkám a vyrobila si učebnicový silniční lišej. Pak tam až do konce strašila se zelenou nohou.
        Julča dostala při kumite pěstičkou do nosu a hned se jí tam udělala modřina. Báli jsme se, že to je zlomený a pojedeme do nemocnice, aby jí nos dali do sádry. Naštěstí to byla jen naraženina. Pavel si při závěrečném boji o sladkosti taky jen lehce odřel loket. Franta se při pokusu dát pěstí Prokopovi skrz okno pořezal jen přiměřeně, že to nebylo na zašívání a doktorovi to ani neřekl. Takže letos nevídaný úspěch - žádný výjezd do nemocnice, žádné volání záchranky!

Když na tom kole je moc koleček! (Aneb „Jak ta věc sakra funguje?“)

        Dneska už má horské kolo prakticky každé školou povinné dítě. Teda kromě „odpíračů“, jako je Jirka s Matyášem, kteří by radši dali přednost tomu slibovanému škrábání brambor, než aby vlezli na kolo. Spousta těch kol jsou ale tzv. Tescokola (kola zakoupená v hypermarketu), která jakž-takž fungují v Praze na sídlišti, ale v terénu mají tendenci se neopravitelně rozkládat na prvočinitele. Letos se nám naštěstí rozložilo pouze kolo Filipovo a to jsme ještě měli podezření, že mu ten darebák schválně pomohl, protože se mu moc jezdit nechtělo.
        Horší je, že spousta majitelů kol buď vůbec neví, že má 21 - 27 převodů nebo je neumí používat. Proto jsme se hned na začátku snažili vysvětlit důvod existence různě velkých koleček a udělat praktické školení v používání přehazovačky. Děti ale nerozlišují převodové stupně na lehké a těžké, ale na jedničku, dvojku až sedmičku aniž by znali praktický význam. K našemu údivu jsme zjistili, že většina dětských kol nepřehazuje stupně tak nějak normálně páčkama, ale pomocí otočných gripů. To má dvě zásadní nevýhody - jednak to jde dost těžko a dětská ručička za jízdy není schopná otočit rukojetí do krajních poloh a jednak přeřazení není exaktní záležitost, ale spíše náhoda. Neudělá to prostě „cvak“ jako páčka a vedlejší kolečko je tam, ale udělá to „grrr“ a buď se to povede o jeden stupeň nebo o více nebo něco mezi a spadne řetěz.
        Malej Matěj měl kolo sice krásné a přiměřeně velké (tedy malé), ale váhově bylo srovnatelné s kolem pro dospěláky a tak jeho hmotnost představovala asi polovinu hmotnosti majitele a to fakt zvládnout nemohl. Ještě k tomu na začátku zastavoval tak, že seskočil daleko do strany a kolo zahodil na zem. Takže s námi na výlety jezdit nemohl a jezdili s Bety po táboře, ale aspoň to zastavování se naučil.
        Na cyklovýlet jsme vyrazili celkem čtyřikrát (včetně celodenního výletu na Orlík) a najeli jsme dohromady asi 80 kilometrů. Líbilo se nám to, jako doplněk tréninku se to taky hodí (pro maláče to byl docela záhul, žádná sídlištní projížďka) a tak si kola budeme brát i příští rok.

        Vždy na začátku soustředění je třeba sdělit účastníkům spoustu věcí. Řada z nich tam s námi byla už poněkolikáté a takoví mají vždy dojem, že všechno ví a při výkladu můžou vyrušovat. Vzhledem k letošnímu počtu účastníků (bylo nás víc jak 40) a hladině hluku, kterou dokázali vyprodukovat, jsem po dvou dnech zjistil, že mě bolí v krku a mám vyřvaný hlasivky. Povykujícím darebákům jsem se pomstil možná až nepředpokládaně. Jednou z družstevních soutěží byl docela nevinný úkol - jeden člen každého družstva dostal papír s řadou čísel, kterou musel nadiktovat druhému členovi vlastního družstva a ten ji měl bezchybně zapsat v co nejkratším čase. Ostatní členové družstva mohli vyrušovat zbylá družstva a hlasitě jim bránit ve splnění úkolu. Ti největší řvouni se toho chopili s takovým nadšením, že ječení bylo slyšet daleko za hranice tábora a nezasvěcení si museli říkat něco o vraždění neviňátek. Efekt se dostavil ještě ten samý den večer. Nejuřvanější darebáci najednou mluvili šeptem, chraptěli a dobrovolně si do krku nechali stříkat oranžovej hnus Jox, který na podobné potíže docela zabírá.

        Stejně jako loni jsme na závěr soustředění pořádali zkoušky s naším komisařem Milanem. Původní idea byla, že zájemci se na začátku přihlásí a budou se celé soustředění pečlivě připravovat. Někteří se opravdu svědomitě připravovali, ale někteří darebáci to neudělali a pak se divili, že to neudělali (teda ty zkoušky). I přesto, že Milan zdůrazňoval, že to nebude dávačka za účast a vědělo se to už z loňska. Takže spekulantům, kteří schválně vynechali předprázdninový termín s panem Keslem v domnění, že na soustředění to bude jednodušší, se jejich úvaha nevydařila. Ještěže aspoň Kryštof to vzal vážně, když už se jeho rodiče kodrcali z Prahy, aby se na průběh zkoušek podívali na vlastní oči.

        Dlouhá léta jsme jako jednu z tras pro cyklistický výlet jezdili cestou na Amazonku (soutok Otavy a Lomnice), protože je to celou cestu krásnou přírodou. Nejenže jsme po cestě zpravidla zabloudili (až poprvé loni ne), ale vždy jsme se v polovině trasy rozdělili na maláče a velké. Velcí cyklisté s Milanem vždy přebrodili řeku a jeli po sjízdné lesní cestě, maláči zpravidla nechtěli ani brodit, ani tlačit dva kilometry po nesjízdném levém břehu a tak se tato skupina vždy potupně vracela stejnou trasou nazpátek. Až letos jsme zkusili experiment - přebrodit úplně všichni. Bylo hezké počasí, takže namočení nikomu nevadilo a když ti větší pomohli s kolama těm menším, tak to nakonec zvládli úplně všichni. Uplavanou Filipovu botu chytil pohotový rybář, uplavaného člověka nikdo žádného chytat nemusel, akorát se pár lidí namočilo o trochu víc, než bylo vzhledem k mělkosti vody nutné. Maláči a rybáři z toho ale byli docela vyplesklí. Něco takového by nikoho samotného nenapadlo, takové věci se dějí jen na karatistickém táboře.

        Eternity teda nepaseme, nýbrž skládáme, ale hezky popořádku: Každý rok se snažím najít někde nějakou logickou úlohu, kterou jen tak někdo nevyřeší. A pokud ji někdo (některé družstvo) vyřeší, zaslouží si třeba 20 bodů. Před pár lety jeden pán vymyslel skládačku typu puzzle, kde cílem není složit konkrétní známý obrázek, ale složit jednotlivá políčka (každé se čtyřmi částmi nějakého ornamentu) k sobě tak, aby sousední políčka vždy tvořila ornament celý. Řešení není jedno konkrétní, je jich mnoho, ale není určen cílový stav - ten je nutno vymyslet. Za složení hlavolamu s 256 políčky byla vypsána odměna 2 miliony dolarů. Pro trénink a ulehčení existují varianty s 36 a 72 políčky. Snažil jsem se doma sestavit to nejlehčí. Když mě to po pár hodinách neúspěchu přestalo bavit, vypočítal jsem řešení na počítači a shledal hlavolam jako vhodný pro táborovou družstevní soutěž. Trochu mě znejistělo, když to asi za deset minut složila jako první Monika. No nevadí, Monika je přece prudce inteligentní a její družstvo si 20 bodů zaslouží. Pak svá řešení postupně přicházely ukazovat i ostatní holky a když přiběhla i malá Emča, tak jsem myslel, „že mě vomejou“! Ženský snad opravdu mají jinak uspořádaný mozek, protože klukům to moc nešlo (nebo se na to spíš vykašlali). Po návratu domů Lenka složila asi za 20 minut i střední verzi se 72 políčky. Teď si škodolibě přeju, aby našla i řešení té nejtěžší verze a do smrti si bude vyčítat, že hlavolam neobjevila dřív a nevyhrála ty dvě mega doláčů (soutěž už skončila bez výherce).
        K mému údivu a potěšení jsem skoro všechny nachytal s primitivní geometrickou úlohou Jak uvázat ovci, aby vypásla určitý obrazec. Dalo to zabrat i těm nejinteligentnějším jedincům tak, že to řešili ještě večer, aby vůbec mohli klidně usnout. Z praxe ale vím, že ovce jsou vyčůraný a žádný obrazec stejně nevypasou ať je uvážete jak chcete. Teda ony nejsou vyčůraný, jako že chytrý, ale tak hloupý, že se klidně vyčůrají chaoticky kamkoliv na trávu a tu pak nechtějí spásat. Když jsou přivázané na omezeném území, tak po určité době bečí hlady a přitom stojí na vysoké šťavnaté travičce (ale počůrané).

        Od začátku soustředění jsme udržovali naše svěřence v napětí ohledně kontroly pořádku a s tím spojeného leteckého dne. Oni se vlastně udržovali v nejistotě sami. Každou chvíli za námi přišel někdo s dotazem, zda je pravda, že bude dneska leteckej den. Ani jsme ty pomluvy nemuseli nijak šířit. A tak občas některá chatka, která si naše krčení rameny vyložila jako jistotu, prokoukla po preventivním úklidu. Až to nakonec někteří přehnali. Na zemi pohozenou peněženku i se stovkou vyhodili do koše a ten vysypali do popelnice. Úklid je fajn, ale bylo by dobrý rozlišovat, co je bordel a co je důležitý předmět, který se jen povaluje na nesprávném místě.
        Zato rangers neuklízeli letos ještě víc než loni. I když prostým neuklízením takový bordel vzniknout za 14 dní technicky ani nemůže. Musí se mu asi pomáhat, vytvářet ho schválně. Něco takového jsme ještě neviděli. Poprvé v životě to asi viděla i Věra, která ve středisku vaří nebo zajišťuje úklid a nedopatřením se nachomejtla do našeho leteckého dne a málem ji z toho trefil šlak. Na vyklízení hromady odpadků z chatky by se asi nejlíp hodila lopata.
       Podle informací vedoucích aerobiček jsou i holky schopné vyrobit za týden v chatkách docela dost bordelu. Jejich obydlí se ale leteckej den netýkal a tak jen závistivě přihlížely u našich chatek. No možná to nebyla závist, ale škodolibé uspokojení určitě jo.
        Nepořádek asi ale patří k přirozenosti dětiček. Na jednom internetovém blogu jsem četl drzou odpověď na požadavek matky, aby si potomci uklidili: „A to si, mamko, nevěděla, že děti dělají bordel, než sis nás pořídila?“

        „Mám doma takového křehkého prvňáčka, můžu vám ho přivést?“, pravila jedna maminka na začátku školního roku. Vždy maminkám říkáme to samé - předem nedokážeme poznat, zda dítě náročný trénink zvládne. To se pozná zpravidla až už je pozdě (tedy až už to nezvládlo). No a pak už je pozdě, dítě odejde a nikdy už se nevrátí (jako třeba když zestárne, zesílí atd.) - už se mu to jednou provždy zošklivilo.
        Z malého Matěje šel opravdu strach. Tedy strach, že se do něj šťouchne prstem a on se rozbrečí a uteče. Neutekl. A klidně se do něj může šťouchat i víc než prstem. Je sice náš nejmenší člen (když nepočítám Bety, která to má s tatínkem povinné), ale je odvážnej a zarputilej. Nerozbrečí se, když ho někdo praští nebo mu něco nejde. Sveřepě to zkouší dál a nakonec zvítězí. Vytáhnul se i na exhibici, na zkouškách a i to soustředění přežil bez kňučení, že chce domů k mamince. Až když začal frajeřit, že na soustředění si udělá žlutej pásek, před Vánocema zelenej,... Tak ho Milan trochu uzemnil na zkouškách, protože se na to vykašlal (teda Matěj, ne Milan). Ale on to s tou jeho sveřepostí nakonec zvládne. Možná i na začátek - tedy na začátku dalšího školního roku.

        Naši nejoblíbenější hru jsme samozřejmě nemohli vynechat ani letos. Chtěly ji s námi hrát i aerobičky, ale nebyly se skupinou letošních nováčků v lese při obcházení pašeráckého území a tak neznaly terén. Nechtěli jsme riskovat, že některá z nich zabloudí a budeme ji pak v noci hledat někde na území měkoňů. Stejně tak jsme nemohli riskovat, že prohledávání pašeračky bude považováno za nepřiměřené harašení ze strany celníka. Po předběžné přípravě formou denní bojovky, kterou jsme hráli společně, budeme moci příští rok zkusit i společné Pašeráky.
        Celníci zase prohráli. I přes výhružku, že půjdou zítra na rozcvičku jen ti, kdo prohrají, se nijak zvlášť nesnažili. Jako rozcvičku pak absolvovali s rangers běh k silnici prokládaný žabákama. Nemuselo jim to být líto, protože po dvou dnech se družstva prohodila a prohráli zase ti druzí (teda opět celníci) a rozcvičku si tak vyzkoušeli všichni. Někteří i dvakrát, protože jsme do ní zařadili i dvě poslední z pěti družstev ze hry s aerobičkama. Aspoň si i holky vyzkoušely naši tvrdší formu rozcvičky.

        Loni byl trénink Rangers vpodstatě za trest pro největší bordeláře. Stala se z toho ale prestižní záležitost pro ty, „které Milan nikdy nezlomí“. Proto jsme letos tento trénink udělali povinný pro všechny a zařadili mezi silové soutěže. Loňští rangers měli sice kecy, že by to nemělo být na body, že to není soutěž ale rituál, ale nikdo neměl žádný racionální argument, proč by se to mělo dělat jen tak zbůhdarma. Kromě toho zapomněli, že původně to vůbec nebyl důstojný rituál, ale trest. Měli jsme s sebou i zvon, na který mohl kdokoliv kdykoliv zabimbat na znamení, že je měkoň a vzdává to. Za každé dvě minuty účasti byl jeden bod. Švindlující jedinci byli průběžně vyřazováni také. Běhání, skákání, kotouly a lezení do pahorku (případně běh s desetikilovou zátěžovou vestou) byl letos zpestřen ještě taháním dvou klád na laně. Akce byla jako loni zakončena posilováním v bazéně. Letos vydržely skoro do úplného konce i velké holky a někteří maláči, kteří tak patří mezi čekatele na titul Ranger.

        Každý rok k nám na soustředění doráží pár našich bývalých členů, kteří se přijedou jen tak podívat, zavzpomínat, zacvičit si, nebo nám nějakou atrakcí zpestřit pobyt. Jirka Hudec opět dovezl westernové biče a k tomu ještě letos navíc luky. Honza a Martin Pilařové pro nás uspořádali ukázku airsoftových zbraní s možností zastřílet si. Kája Čutka si sice nevzal nářadíčko, aby jako kadeřník mohl vystříhávat obrazce na hlavách našich svěřenců, jak to dělal v minulosti, ale zato přijel v krásném lexusu. Teda původně to auto bylo krásné, stříbrné. Při příjezdu do tábora už ale bylo nakřáplé, zablácené a s obtiskem divočáka vepředu. Potkal ho pár kilometrů od tábora a sestřelil ho ze silnice. Prase sice po střetu uteklo do lesa, ale Kájovi a spol. jsme stejně říkali kancobijci.

        V minulosti jsme na táboře objevili dva podivné stromy. Protože krásně kvetly, nazvali jsme je podle japonských třešní Sakury. Pak nás trochu zchladil přírodovědec Honza, který identifikoval stromy jako určitý druh javoru. Javor už není tak poetický a tak jim stejně říkáme sakury.
        Letos jsme ale objevili stromy mnohem zajímavější. Rostly na nich nunčaky, oblíbená zbraň mnoha členů našeho oddílu. Dorazili jsme do tábora zrovna v době jejich sklizně a tak jsme si také pár utrhli.

        Fuj, to byl ale hnus! Většina z nás nikdy nic tak nepopsatelně ohavného v ruce nedržela. Zkoušeli jsme si na tom psychickou odolnost. Bylo to asi 10 centimetrů dlouhé, měkké, škrábalo to mnoha nožičkama, smrdělo to a rychle to zdrhalo z jedné nastavené ruky na druhou (pak i na třetí, na čtvrtou,...). Žere to stromy a prej se z toho vylíhne docela roztomilá noční můra. Tvor, jak z jiné planety, byla housenka drvopleně obecného, nenápadné noční můry. Jako housenka se vyvíjí 2 roky. Ve stromech vyhlodává chodbičky nejprve souběžně s kmenem, později i napříč. Strom tak značně oslabuje a časem ho úplně zahubí. Drvopleň obecný dorůstá do délky 8 - 12 cm.
        Proti tomu je ochočenej rohlík, kterého jsme chovali u velitelské chatky, docela roztomilé zvířátko.
        No a pávi u zámku Orlík jsou už vyloženě estetická podívaná. Jen rozvinout ocas se jim nějak nechtělo, radši nám ulítli na strom.

        Pták ohnivák je sice taky estetická záležitost, ale už je to trochu o něčem jiném. Není to třeba deviace?

        Pro hodnocení táborových soutěží se vždy dělíme na 3 věkové kategorie. Na víc to z početních důvodů nemá cenu. Zároveň je ale někdy v kategorii značné věkové rozpětí (do tří kategorií se musí vejít soutěžící ve věku 7 - 18 let). Proto jsme letos udělili počáteční bonus podle věku. Za každý rok, o kolik byl někdo mladší než nejstarší člen dané kategorie, dostal navíc 10 bodů a tím se to trochu vyrovnalo. Bohužel bylo letos málo holek na to, aby měly svoji kategorii, a tak skončily rozděleny mezi kluky.
       Zároveň zůstala pro každého možnost vsadit si žolíka na jednu zvolenou soutěž a tím si pro celkové hodnocení zdvojnásobit počet bodů z této soutěže. Jedenáct lidí této možnosti nevyužilo! A mezi nimi i tací, kteří s námi byli už poněkolikáté a princip žolíka dobře znají.

        Každá kata má své charakteristické techniky, postoje, pohyby, podle kterých se dá rychle identifikovat. Při focení našich cvičenců je ale občas možné zachytit pozici, která se v žádné katě zjevně nevyskytuje. Je mi záhadou, kam na to ti karatisti chodí. Schválně si zkuste (třeba i sami na své fotce) poznat, kterou katu kdo cvičí.