Tak nevím, jestli se nám to zdá nebo stárneme nebo jsme čím dál neskromnější nebo je to fakt pravda - každé další soustředění nám vedoucím připadá lepší než ta předchozí. To letošní bylo zase o chlup lepší než to loni, připadalo mi to tak nějak pohodovější, bezproblémovější. A je to samozřejmě i zásluha vás všech, kteří s námi, často opakovaně, na ta naše soustředění jezdíte a dáváte tomu přednost třeba před válením se u vody. Vážíme si toho, protože je to docela fyzicky náročných 14 dní, které tomu obětujete z vašich letních prázdnin. My tomu zase obětujeme 14 dní ze svojí dovolené a jsme (skoro) všichni navzájem spokojení. Ti, kdo spokojení nejsou, už příští rok nepojedou (možná už ani v září nepřijdou na trénink), ale myslím, že to jsou spíš výjimky. Takže se to povedlo i díky vám, darebáci.

        Třináctka pro nás nijak nešťastná nebyla, možná proto, že jsem to spočítal až po návratu. Vrátili jsme se všichni v plném počtu, bez vážnějších zranění. Smůlu měl jen Štěpán Kysilka, kterého chytil nějaký divný muribundus, drželo ho to celý týden a tak si pro něj radši maminka přijela. Emča měla smůlu už před odjezdem, dostala angínu a s antibiotikama se tam prostě jet nedá. I počasí nám zase docela vyšlo, déšť nás vyhnal jen z pár nepodstatných akcí, které jsme hbitě nahradili nějakou aktivitou pod střechou. Spíš bylo toho deště málo a to tak, že někteří darebáci se pokoušeli déšť přivolat vzýváním.

        Štědronínský areál opět trochu prokouknul. Nájemce pan Počta splnil to, co před rokem slíbil a trochu investoval, i když to tam pořád patří tomu rakouskýmu kapitalistovi. Od loňska byly zrekonstruovány hnusné společné umývárny a hlavně zmizela barabizna. Místo ní tam je pártystan, aby se bylo kam schovat při dešti.

        Ještě žádný rok se snad nestalo, aby tuto výmluvu někdo nepoužil při odjezdu. Vymlouvali se rodiče, když zapomněli na čas odjezdu, stejně se vymlouvali účastníci nebo dokonce vedoucí, kteří se někde zapomněli. Letos se nezapomněl nikdo. Ve 12:45 jsme už byli v plném počtu na parkovišti na Dědině. Jen autobus nikde. Myslel totiž majitel dopravní agentury. Nám potvrdil přistavení autobusu ve 12:30, ale řidiči řekl, aby tam byl až v jednu. Když jsme se po autobusu začali shánět, uslyšeli jsme onu známou výmluvu. Naštěstí byl řidič přesný a dorazil aspoň podle instrukce, kterou dostal a tak bylo naše zpoždění jen půl hodiny. Ono je to při odjezdu ale celkem jedno. Ocenili jsme to při návratu, kdy měl řidič černé svědomí, přestože on za nic nemohl, a přijel do tábora naopak půl hodiny před dohodnutým časem.

        Letos se objevil nový jev pravděpodobně spojený naopak s nedostatkem myšlení (to máte z toho, že furt myslíte a až pak máte myslet, tak je mozek tak unavenej, že už myslet nedokáže). Spousta účastníků (nebo možná i jejich rodičů) na přihlášku napsala telefonní číslo sami na sebe (rodiče na své dítě). Když to udělá dospělák nebo středoškolák, tak to chápu. U nezletilců je to ale nesmysl. Když si někdo na soustředění zlomí nohu, tak přece nebudeme volat jemu, ale spíš rodičům. A to ani těm rodičům nedocvaklo.

        „Opravdu ty naše chlapečky vezmete s sebou na soustředění?” Strachovaly se dvě maminky dvou nováčků, spolužáků z jedné třídy. Prý je na nějaký jiný tábor nechtěli, že zlobí. Ještě nikdy jsme nikoho neodmítli předem a už vůbec ne z takovéhoto důvodu. Připadalo nám (neskromně řečeno - s mnohaletými zkušenostmi) krajně nepravděpodobné, že bychom nezvládli dva kluky ze třetí třídy. Milan jim na jednom tréninku před prázdninami vyhrožoval, že se ze soustředění vrátí tak hodní, že je vlastní maminky nepoznají. Možná se polepšili sami, možná jen maminky přeháněly, možná opravdu třeťák není pro nás „soupeř”. Byli oba docela hodní, a když už zlobili, tak se nechali snadno okřiknout. To třeba se čtrnáctiletým puberťákem už dost dobře nejde.

        Starší a zkušenější už dávno znají zvíře, které obývá lesy kolem Štědronína. Důkazem jeho existence jsou „měkoňovy stezky” všude kolem tábora, po kterých ve dne chodíme a jezdíme na kole a v noci se jim vyhýbáme, abychom nezabloudili a nebyli sežráni. Nováčkům je vždy ukazujeme a upozorňujeme na jejich nepřekročitelnost při hře Pašeráci. Vždycky se najde nějaký nevěřící Tomáš, který existenci zvířete zpochybňuje. Letos to byl nevěřící Janík, který se dokonce ptal tatínka přírodovědce. Tatínek prý zvíře nezná. Jenže to má několik háčků - tatínek je „rostlinolog” a všechna zvířata znát nemusí, je to původem Slovák a české názvy znát nemusí, a ani možná nezná českou písničku „Už měkoně vyvádějí, už měkoně sedlají”, která existenci tohoto zvířete rovněž dokazuje. A to nemluvím o fotce, kterou jsme v minulosti pořídili.

        Obyvatelé tábora se dělí na My a ZetCéčka (Zatracení civilisti). Vždy jsme se k civilistům snažili chovat slušně, protože jsme ostatní skupiny převyšovali početně i svojí fyzickou zdatností. Vždy platilo, že kdybychom chtěli, tak je „převálcujeme a sežereme zaživa”. Když moc prudili, tak jsme si s nimi zahráli hru „Za jak dlouho vypudíme ZetCéčka z bazénu”. To se nám do pěti minut zpravidla podařilo. Letos to nějak nefungovalo. Byla tam spousta otrlých spratků, kteří se nejenže nenechali z bazénu vypudit, nevadilo jim, když jsme občas nějakého začali topit (když jsme si ho spletli s karatistou) a nakonec nám ještě ukradli tři z pěti „vocasů”. Stejně byly vodřený, tak si aspoň opatříme nové (nějak se utěšit musíme, žejo).

        Občas se někomu něco nepovede. Občas se to nepovede i veřejně nebo to má hromadné následky. Takového nešťastníka jsme označovali za „Joudu” a občas jsme mohli vyhlásit i „Joudu dne”. Spolehlivým vítězem se stal vedoucí Filip. Poté, co jsem zadal letošní nejtěžší logickou hádanku pro družstevní soutěž (Piráti dělí poklad), on jako matematik s logickým uvažováním zadání do druhého dne vyřešil a v náhlém nadšení se s výsledkem pochlubil dvěma družstvům. A bylo po soutěži.

        Dalším kandidátem byl Alex. Když jsme v utajení chystali noční bojovku, při které ti starší v lese číhají a straší mladší účastníky, bezděčně plán prozradil. Když jsme všem říkali, že by večer mohlo být promítání nějakého filmu, nahlas vykřiknul „ale vždyť máme jít do toho lesa!” a bylo po překvapení. Bojovku jsme nakonec stejně nahradili nočním tréninkem, o kterém nevěděl v předstihu nikdo, protože nápad vzniknul náhle ve velitelské chatce.

        Společně se jednoho dne o titul podělili Honza Madaras a Tomáš Zasadil. Ten první si schoval klíče od chatky tam, „kde je určitě najde” - pod strom vedle hřiště, místo aby nám je odevzdal do velitelské chaty. No a ten druhý je našel a pověsil je nahoru na ten strom. Honza pak klíče samozřejmě nenašel a chatku měli zamčenou s pečlivě zavřenýma oknama. Měli jsme proto neplánovanou večerní bojovku - soutěž, kdo najde klíče. Tomáš se podle zákona schválnosti mezi tím někam zašil, takže o hromadném hledání klíčů nevěděl. Vyhlášená prémie - dva dny bez rozcvičky - slavila úspěch. Klíče společně našli Patrik s Michalem těsně před setměním a Joudové pak společně dělali kačáky, protože zbytečně zaměstnali celý oddíl.

        I já sám jsem se nakonec Joudou dne stal. Opravil jsem všechny Testy IQ, výsledky jsem si zapsal do tabulky v počítači a testy jsem všem rozdal, aby se každý podíval na svůj výsledek. Pak počítač udělal „Blik” a neuložený soubor byl v tahu. Takže jsem zase všechny testy sháněl nazpátek a výsledky tam ťukal znovu.

        Hlášku z Mrazíka jsme si letos říkali až podezřele často. Hledáním klíčů (viz předchozí bod) to neskončilo. Další atrakcí bylo hledání Ivetina mobilu. Ta si ho vzala do lesa na hru Pašeráci (co kdyby zabloudila nebo tak něco) a při zpáteční cestě ho ztratila. Pro jistotu, aby snad nevyrušila měkoně, si vypnula vyzvánění. To se pak mobil v noci v terénu blbě hledá, když místo zvonění vydává jen vibrace. Museli jsme ho ale hledat právě v noci, kdy byla šance alespoň uvidět svítící displej. Po asi třičtvrtě hodině se to opravdu podařilo. Při tom hledání ale Said ztratil v lese kolo. Ztracený mobil se na něm totiž blbě hledá, tak si ho opřel někde o strom. Pak se ale po tmě blbě hledá to kolo. Nejenže nezvoní, ale ani nevibruje a nesvítí mu displej. Naštěstí je větší než mobil, a tak se našlo i kolo.

        To ale ještě nebyl všem hledáním konec. Z celodenního výletu jsme se vraceli po silnici. To ale připadalo Soně a jejímu příteli Martinovi příliš potupné a rozhodli se i přes naše varování vyzkoušet tu úplně první Měkoňovu stezku, která těmto pěšinám dala jméno. Vede po červené turistické trase po pravém břehu Vltavy. Jeli jsme po ní kdysi, a tak víme, že je pro kola často nesjízdná a dá se na ní dobře zabloudit. Když oba zabloudili a byla už noc, vypravil se starostlivý tatínek Said ztracenou dceru hledat. Vyrazil tedy v protisměru po červené trase. Blbý bylo, že po opačném břehu Vltavy. Mezitím Soňa s Martinem poslechli naše doporučení, stezku opustili kolmo a přijeli zpátky po silnici. Said už se pak naštěstí našel a vrátil sám.

        Občas potřebujete odpočinek od stereotypních tréninků nás trenérů, které všichni znáte už z průběhu školního roku. My taky uvítáme, když se tréninku chopí i někdo jiný, neokoukaný. I my vedoucí se něco nového přiučíme a zároveň si odpočineme od vedení tréninku. Jenže toho nesmí být příliš. Když si vás sice cizí, ale pořád jen samí trenéři karate budou předávat z ruky do ruky, není divu, že většina z vás bude po pár takových tréninkových jednotkách volat „Dost bylo karate!”. Je pravda, že na soustředění jezdíme především cvičit karate. Jenže to se nedá dělat 14 dní v kuse. Proto si s sebou bereme kola, proto máme řadu aktivit a soutěží, které s karate přímo nesouvisí a můžeme se při nich odreagovat a nezblbnout z toho. Jsou ale jedinci, kteří by pořád jen cvičili a nechápou, že ostatní si potřebují od karate odpočinout. Letos se to projevilo naplno. Předávali si vás Filip (kterého neznají libočtí), Zbyněk, Karel Švejda a další. Každý z nich udělá třeba dva tréninky, které jsou zpravidla vynikající každý zvlášť, ale dohromady je toho prostě moc. Pak se diví, že se většina karatistů na karatistickém soustředění ofrňuje a nehýká blahem, jaký že to zažili výborný trénink. A pokud se to udělá jako dobrovolná aktivita, tak se pak ti skvělí, nevinní trenéři (kteří o sobě ani navzájem nevědí a nedocvakne jim to) diví, že skoro nikdo nemá zájem. Zejména pokud se taková dobrovolná aktivita udělá paralelně s něčím jiným, například soutěží. To pak i vynikající trénink je propadák.

        Něco jiného je, když takový trénink uděláme za trest - že máte v chatkách bordel, že někdo zasalámuje hlídku (Tomáš s Maxem vytvořili historický rekord - zasalámovali hned první hlídku, o kterou se ještě k tomu sami přihlásili) a podobně. To se pak Zbyňkovým Šinkanzenem a legendou o červené kuličce, vybuchující v břiše, opravdu bavíme. Teda my vedoucí.

        Už dlouho jsme neměli na soustředění noční trénink. A už dlouho jsme neztropili žádnou výtržnost. V posledních několika letech jsme vždy dělali bojovku, kdy všichni museli v noci dojít lesem k pomníku z 2. světové války. I letos jsme to plánovali, ale Jouda Alex plánoval moc nahlas. Protože už by to nebylo překvapení, když vykřičel „že máme jít v noci do lesa”, udělali jsme to tentokrát jindy a jinak. Po půlnoci jsme vyhlásili ráno a normálně nástup na rozcvičku a trénink. Správnej karatista přece musí umět katu, i když ho o půl noci vytáhnete z postele, a tak jsme to zkusili. „Přibalili” jsme k nám i aerobičky, aby si taky trochu užily. Po správném tréninku většinou následuje koupání v bazéně. I po tomhle tréninku jsme se šli vykoupat. No a aby nám nebyla zima, tak jsme tam naskákali oblečení. Samozřejmě za značně hlasitého, radostného vřískání a povykování. A protože výtržnost zůstala letos bez povšimnutí, nikdo si na nás nestěžoval, byla to velmi povedená akce.

        To by snad ani nebyl Said, aby nevymyslel něco krkolomného, netradičního nebo pošetilého. Letos byla jeho malá Bety na operaci s kýlou těsně před soustředěním a tak nemohla jet hned první den. Protože s námi ale chtěla jet, rozhodl se Said, že ji přiveze v průběhu soustředění. Jak se ale dostat do Prahy, když na tábor přijel tou svojí veteránskou VéTřiEskou? Že by třeba autobusem, který z Čimelic jezdí skoro jako MHD? Nebo že by si vzal některé z našich aut? To je na Saida příliš jednoduché. Tak tedy sednul na kolo (na to svoje hrozně těžké podivné horské kolo, které mu ani nikdo nechce ukrást, když ho schválně nechává povalovat nezamčené) a vyrazil na asi 110 kilometrů dlouhou cestu. K našemu údivu dorazil bez problémů, a další den se vrátil i s dcerou autem. Jenže pak zjistil, že se mu auta na táboře nějak množí a nedokáže je jedním vrzem převézt zpátky domů. Po pár dnech to teda udělal obráceně - autem do Prahy a z Prahy na kole. A to i přesto, že doma do toho samého auta sedla jeho dospělá dcera Soňa a ten samý den se za námi jela podívat. Aby přijeli tím autem oba, to by asi bylo moc jednoduché.

        Už druhý rok za sebou jsme nebyli v písecké nemocnici! Může se to zdát jako běžná věc a samozřejmost, ale v minulosti se to nikdy bez jediné návštěvy nemocnice neobešlo. Proto si toho tak vážíme. I počasí nám letos přálo, takže i nachlazených bylo jen pár a simulanti tak převyšovali počet skutečně nemocných. Doktor tahal jen pár klíšťat - na to jak měly být údajně ty mrchy letos aktivní a hladový to bylo úplně v pohodě. Nejvíc „postižených” tak bylo při zápasech kumite, ale všichni to rozchodili. Skutečný úraz si způsobil snad jen Alex při bouračce na kole, ale bylo to jen naražené zápěstí a silniční lišej. Malej Kryštof a ještě menší Eliška si nožem pokoušeli uříznout palec, ale naštěstí se jim to nepovedlo. Blbý bylo, že si to udělali ve stejný okamžik, když si všichni připravovali klacky na kendo, a doktor tak nevěděl, koho ošetřovat dřív. Kryštofovi se řez do palce povedl víc než Elišce a zakrvácel doktorovi chatku i s okolím. Ale do konce tábora to docela úspěšně srostlo.

        Prý se to občas stane kojencům. Z ničeho nic umřou. My jsme tento podivný jev pozorovali na některých karatistech. Beze zjevné příčiny, aniž by byli nějak zvlášť unavení tréninkem, místo usínání prostě upadli do bezvědomí. Někdy se to stalo i ve dne (při výletu na Orlík) a někdy večer. Při kontrole před večerkou to vypadalo až strašidelně. Ve ztichlé chatě se svítilo a oblečení, občas i obutí karatisté leželi na postelích v různých nepřirozených pozicích. Jako by je smrt zastihla všechny najednou v jedné vteřině. V průběhu noci se dokázali nějak v té posteli srovnat do přirozené polohy, takže se ráno kupodivu probudili čilí, odpočatí, nerozlámaní, nepřeleželí.

        Každý rok řešíme nějaký technický problém - v minulosti například jak funguje tříbarevná zubní pasta, z které strany se jí banán nebo jak široký je Brčálník. Letos nás inspiroval Honza svojí přehnanou starostlivostí o místní potulné kočky. Přestože tam přežívaly i před naším příjezdem a patrně budou žít i po našem odjezdu, dostal Honza jakýsi záchvat starostlivosti. Při každém jídle sbíral zbytky, schraňoval je v krabičkách, uchovával je v ledničce ve velitelské chatce nebo v soukromé Radkově ledničce a pravidelně „ty chlupatý potvory” krmil. Jeho až chorobná a zjevně bezdůvodná starostlivost nás inspirovala k úvaze, že když Honza odjede na jeden den do Prahy, což měl v plánu, kočky chytíme a utopíme. Jen jsme nevěděli, zda „kočka chycená za vocas” nás poškrábe, když ji budeme chtít roztočit a hodit co nejdál do Brčálníku, a jestli kočka umí plavat a připlave zpátky nebo se utopí. Bohužel se nám problém nepodařilo vyřešit praktickým pokusem. Ty potvory se po Honzově odjezdu někam schovaly a vylezly až zase po jeho návratu. A to už by nám Honza pokus nedovolil.

        Vedoucí aerobiček Helena loni prskala, že nemají kde cvičit, když prší. Klubovny jsou trvale obsazené obyvateli baráků a jídelnu se jim nechtělo opakovaně vyklízet a naklízet. Vydupala si na provozovateli řešení - pan Počta loni slíbil stržení barabizny a vybudování pártystanu na jejích základech. A tak se i stalo. My jsme přijeli o týden dřív než aerobičky a tak jsme stan stihli využít k přednášce o první pomoci. Při té příležitosti jsme objevili drobný nedostatek - když prší (a jindy nemá smysl stan využívat), stéká voda z plachty přímo dovnitř stanu. Nijak neupravovaná betonová podlaha tvoří uprostřed veliký lavor, ve kterém se ta voda shromažďuje. Nám to bylo jedno, sedli jsme si na lavičky kolem lavoru. Ale aerobičky potřebovali tančit v prostoru a lavor jim moc nevyhovoval. Takže Helena prskala zas - že prý mohli ty základy rovnou obezdít zídkou kolem dokola a byl by v táboře další bazén.

        Na jídlo si rozhodně stěžovat nemůžeme. Kdo není mlsný, ten se má dobře a může se věnovat obžerství. Občas se ale přece jen kuchtám nezadaří. Letos se to týkalo většinou polívky. Někteří maláči polívku k obědu odmítají rovnou, někteří alespoň ochutnají. Jeden den se nám stalo, že polívka byla obzvláště „povedená”. Kombinace hnusného vzhledu, chuti a podezřelých ingrediencí (nějaké obilné klíčky) nás navedla k přesvědčování strávníků, že polívku z moučných červů jen tak někde neochutnají, že je plná proteinů a tudíž pro sportovce výživná. Někteří uvěřili a možná by i přísahali, že se tam ti červi mrskali. I když je to samozřejmě nesmysl - byli uvaření a tudíž mrtví.

        Kola si bereme pro zpestření každý rok. Občas se to ale stává zdrojem problémů nebo nedej Bože úrazů. Většinu technických problémů způsobují „Tesco” kola, vhodná na ježdění po rovné silnici (i když se tváří jako horská), která se ale v terénu rozkládají na součástky. Kupodivu letos byl problém jinde. Někteří rodiče ve snaze vybavit dítka co nejlépe, koupili jim nové kolo těsně před prázdninami. Majitelé tak neměli šanci se se svým byciklem sžít a zvyknout si na většinou větší kolo než měli před tím. K takovým případům patřil třeba Adam, který měl kolo z maláčů zjevně nejlepší, ale velké a nebyl na něj zvyklý. Pak tvrdil „že on má blbý kolo” a proto mu to nejde. Blbý řazení gripama měli skoro všichni ostatní, Adam měl chytré páčky k přehazovačkám, ale neuměl s tím zacházet. Tomáš Havel měl taky kolo nové a tím pádem nepoutahované, jak nová kola bývají. To se pak rozkládalo na součástky, i když to nebylo Tesco kolo. Tomáš měl ale spíš psychický problém - každý sebemenší kopec ho vyděsil tak, že pod ním rovnou slezl, aniž by se pokusil aspoň kousek vyjet. Naopak Matěj Liška si na své kolo od loňska natolik zvyknul, že s námi zvládl skoro všechno, i když jeho kolo tvoří téměř polovinu hmotnosti svého majitele. Netroufl si jen na celodenní výlet, ale kdybychom ho donutili, určitě by zvládnul i to.

        Z loňska jsme už měli vyzkoušeno brodění přes řeku a tak jsme se letos nijak nerozmýšleli a přebrodili jsme ji bez problémů všichni. Nečekaný problém si přivodil při výletu k Amazonce Alex sám. Nejdřív jsme nechápali, jak se mohl vybourat na rovné silnici, ale ukázalo se, že předjet někoho normálně po té silnici je pod jeho úroveň a tak to v asi třicetikilometrové rychlosti zkusil strouhou. No a nepodařilo se - kolo opustil kotrmelcem přes řidítka.

        Všichni už po loňské zkušenosti věděli, že s Milanem to není dávačka. On si nemůže jako trenér oddílu dovolit rozdávat pásky jen tak za účast a přistupuje k tomu poctivě a přísně. Po celou dobu soustředění sledoval ty, kdo se připravují, i ty, kdo se na zkoušky hlásili a kašlali na to. Většinou ale nekašlali a podle toho to i dopadlo - tedy dobře. Z 21 zájemců zkoušku úspěšně složilo 16. Ti zbylí budou mít šanci při opravném termínu na začátku října spolu s těmi, kdo vyměkli a na zkoušky se nepřihlásili.

        Již druhý rok za sebou jsme nechápavě zírali na výkon Prokopa Lorence. V průběhu roku je to ulejvák, kterého není možné dokopat k nějakému výkonu ani násilím. Na zkoušky má ale nějaké kouzlo, které ho uvede do stavu nírvány, ve kterém podá nepředstavitelný, nepochopitelný výkon. To kouzlo nám prostě prozradit musí!

        Oblíbená hra Pašeráci letos stejně jako loni skončila nečekaným vítězstvím celníků a to v obou kolech. Asi se strategie vyhledávání a chytání pašeráků časem vylepšuje a ti zkušenější ji předávají nováčkům. Letos tomu pomohl možná i úplněk, takže se po lese dalo chodit i bez baterky. To ale nic nemění na principiální výhodě pašeráků - kdyby se pořádně schovali, není možné je ve vymezeném čase najít. A to ještě někteří možná švindlovali, když jako úkryt použili nemovitost - čerpadlovou stanici. Nejedná se sice o zakázané obydlí, ale pro příště musíme pravidla upřesnit. Zahrály si s námi i aerobičky (Adam s Ondrou mají smůlu, prostě jsou to taky aerobičky) a na to, že to hrály poprvé, tak se při tom neztratily (ani obrazně ani ve skutečnosti).

        Rangers trénink se už po minulých dvou letech stává tradičním tréninkovým vrcholem soustředění. Je to zároveň i nejtěžší soutěžní disciplína. Princip spočívá v tom, že účastníci se musí udržet po dobu dvou hodin v neustálém pohybu. Ten se skládá z opakovaného běhání a skákání do kopce a z kopce, provádění různých posilovacích cviků, běhání s těžkou vestou nebo vláčení klády na provazech. Druhá část, kdy už je opravdu noc, probíhá u bazénu nebo přímo v něm. Jen ten, kdo vydrží až do konce, může se honosit titulem Ranger. Letos to dokázali Martin Zelenka, Dan Kysilka, Alex Lytvynets, „starej pes” Said Al-Kaysy a jediný z „maláčů” Honza Bakule. Ostatní v průběhu akce vzdali a potupně zabimbali na „Zvon hanby”.

        Jako každý rok byly jedním z vrcholů soustředění soutěže Kata a Kumite. Kromě toho spousta dalších závodů - v běhu z Amazonky nazpátek, v překonávání opičí dráhy, jízda do vrchu, kliky a lehsedy, testy z karate a IQ testy a samozřejmě družstevní soutěže.