To, že jsme letos byli ve Štědroníně již po čtrnácté je sice záslužné, ale není to nic proti celkovému počtu našich soustředění. Letošní bylo totiž právě jubilejní DVacÁTÉ!!!.

        Jen pár účastníků bylo ve věku, kdy mohli alespoň teoreticky zažít to první - třeba ho sledovat z kočárku. A pouze jediný z nás - Milan Fürst, se účastnil všech těch dvaceti. I když kupodivu z party vedoucích není ten nejstarší, ale právě naopak nejmladší.
        Na jednu stranu je to bomba, že někdo dokáže vést soustředění rok co rok dvacetkrát za sebou, na stranu druhou je to hrůza - jsme staří!

        Začalo to letošní soustředění „pěkně”. Už pár dní předem, kdy se odhlásil Vítek Paulík. Ono už to vlastně začalo pár týdnů předem, kdy si způsobil úraz (viz foto) a chlubil se tím na Xichtoknize. Prý si rozřízl část ruky nad levým malíčkem pravé ruky včetně šlach. Mechanismus takového úrazového děje je mi sice záhadou, ale výsledkem bylo sešití, sádra a pak rehabilitace. A to se prostě do soustředění nestihlo.

        Jubileum přilákalo pozornost řady jedinců, kteří s námi cvičili buď v počátcích našeho oddílu nebo alespoň v dávné historii. Někteří se na soustředění jen mihli - Jana Krabice Nováková, Ondra Mišmaš Salák, Láďa Čížek, Krkišové - jen aby se ukázali, jak aktuálně vypadají (Jak to ta Krabice ve svých třiceti letech dělá, že vypadá furt stejně?). Lenka se sice taky jen mihla, ale ta za to nemohla. Za pouhé mihnutí mohl úraz, který se jí přihodil hned druhý den po jejím příjezdu.
        Někteří se zdrželi pár dní nebo třeba týden, aby si s námi zase zacvičili - Jáchym Barvínek, Stegbaueři, Michal Dwein Olexa, Jirka Miki Mikulka, Kája Hujer Čutka, Tomáš Sűssland (i když ten se tam primárně zdržoval z jiného důvodu než je cvičení).
        Někteří se nejen zdrželi déle a cvičili s námi, ale i zajišťovali část programu a přinesli na soustředění oživení v podobě střelných zbraní nebo westernových bičů - Martin a Honza Voodoo Pilař, Jirka Huhu Hudec.
        No a pár dalších - Tereza Slámová, Radka Štiková, Julča Fajmanová a Martin Zelenka tam byli celé soustředění a to už nejméně podesáté!
        Vážíme si účasti každého z nich. Je to důkaz, že nezapomněli, že s námi v historii asi prožili něco kladného a na staré dobré časy v dobrém vzpomínají.

        Ne že by „mladé současné časy” ve srovnání s těmi „starými dobrými” byly nějak špatné. To vůbec ne. Bylo to skvělé soustředění, na které budeme (doufám) všichni dlouho vzpomínat. Ale poslední roky je to takové nějaké jiné... Je to mateřská školka! A z toho plynou některé jevy a situace, které jsme dříve nezažívali. Posledních pár let s námi maláči už jezdí běžně, ale letos to byl docela extrém. Možná až „za hranou” a budeme to do budoucna muset omezit.
        Nejde ani tak o to, že jsou malí. Problém je, že s námi jezdí čím dál víc ufňukaných chlapečků. Jo, chlapečků, malý holčičky nefňukají, s nima je to vždy v pohodě. Letos fňukali hned od začátku chlapečci až do věku 11 let! A následně do telefonu fňukaly jejich maminky (nebo dokonce tatínci), jestli si pro ty chlapečky mají přijet.
        Zpravidla je to ale vina rodičů, že děti (teda chlapečci) na soustředění brečí. Je to většinou jedním z následujících důvodů:
  - Dítě je přesouváno z jednoho tábora na druhý bez možnosti se vzpamatovat. V extrémním případě z jednoho tábora odjíždí dříve, aby stihlo následující, nebo naopak na následující přijíždí později. Je úplně jedno, jak moc se mu na jednotlivých táborech líbí (nebo třeba i na skvělé zahraniční dovolené, u babičky atd.). Prostě si od toho potřebuje „odpočinout” doma. Pomazlit se nejen s maminkou, ale i s pejskem, s počítačem nebo herní konzolí a oddechnout si. Taky bych kňučel, kdybych měl dělat vedoucího nepřetržitě na několika táborech za sebou.
  - Chlapeček je na to příliš nevyzrálý a nezvládne to psychicky. Není to s námi jednoduché, naopak je to velmi těžké, a méně odolná psychika to prostě „neskousne”. To by ale měli rozumně zhodnotit rodiče - my to nepoznáme předem.
  - Chlapeček je prostě rozmazlenej sprateček a k tomu není co dodat. Naštěstí takových případů je málo.
  - „Rozmazlená” nebo psychicky labilní je maminka a na dítě to přenese přehnanou starostlivostí a litováním, což by dělat neměla, když už ho tam strčila.
        Na jednu stranu je pochopitelná snaha maminky, aby se její chlapeček za všech okolností cítil dobře, spokojeně, pohodlně. Na druhou stranu život je plný nepohodlí, psychických i fyzických nároků. Proto své děti na tábory přece posíláte, aby se osamostatnily, aby dokázaly existovat určitou dobu v trochu nepřívětivém prostředí bez maminky a vodění za ručičku. Aby prožily něco, na co dlouho nezapomenou, protože je to atypické, náročné a možná až extrémní. Aby si vyzkoušely aktivity, které by s maminkou nikdy zažít nemohly. Aktivity, které by rodiče ani nenapadlo zkoušet. No a nebo je můžete nechat v pohodlí jejich pokojíčku a obskakovat je - jak dlouho to chcete dělat?

        Čeština má pro tyto projevy spoustu (výše uvedených) synonym. Podle některých z nich se občas chovala celá řada chlapečků (viz předchozí odstavec). Jediný Alex je ale dokázal v jediném dni použít postupně všechny. A když se blbě vyspal, tak je k večeru začal klidně točit odznova. Na to, že je o tři roky starší než brácha, a přitom ječí podstatně častěji, je to až nepochopitelné. Ke kvílení ho dokáže vybudit sebenevinnější podnět. Uslyší-li osmileté dítě (neřku-li člen oddílu bojových sportů) nadávku „Ty debile”, reaguje tak nějak normálně - třeba „Sám seš debil a na ostatní to svádíš!”. Jen Alex dokáže reagovat kvílením na celý tábor. Blbý je, že ostatní si všimnou, že takto nesmyslně reaguje, zalíbí se jim to a tyto nevinné podněty mu pak schválně poskytují.
        Z oblasti počítačů je známa hodnota MTBF - Mean Time Between Failures, Střední doba mezi poruchami. Ta je samozřejmě poměrně dlouhá. U Alexe jsme sledovali hodnotu MTbk - Mean Time Between Kňučeními. A ta byla naopak velmi krátká, maximálně v hodinách, ale spíš v desítkách minut.

        Lhát se naučí prakticky každé dítě maximálně do čtyř let věku. Potom se postupně naučí, že lhát se nemá a když, tak aspoň ne nestydatě, aby to nebylo okamžitě poznat. Řada našich členů se tím ale neřídila. Tak časté a nestydaté lhaní jsme ještě nikdy nezažili. A to můžeme hodnotit jen situace, kdy jsme dotyčného přímo nachytali, nebo nám pak rodiče volali a ptali se, zda to, co jim potomci nakecali je opravdu pravda. Ještě nikdy jsem nemusel tolika rodičům vysvětlovat, že jejich dítě prostě lže. Nebrodili jsme se bahnem, netrpěli jsme hladem a žízní, nikdo si nemusel kupovat jídlo a pití v baru (a prohýřit za to stovku za den), nikdo si „zrovna před chvilkou” nezlomil nohu, nikdo nikomu nerozbil kolo (natož naschvál), o vzájemných napadeních, krádežích a ničení věcí ani nemluvě. A to jsem jim ještě půjčoval svůj mobil, aby ty nesmysly barvitě líčili rodičům. Od příště nepůjčím mobil nikomu, jehož rodičům budu muset pak vysvětlovat nějaké výmysly! A ono se to vysvětluje dost špatně, protože rodič má tendenci věřit svému dítěti, i když zcela zjevně lže. Největším telefonistou byl s přehledem Vincent, který na mém mobilu prokecal skoro 120 minut čistého času, ale aspoň že to nebyl největší lhář.

Radku, já nemůžu jet na kole, mě bolí noha!
A jakto, že jsi do toho kopce tak rychle vyběhnul?
Já stejně nemůžu jet, mě bolí i břicho.
Tak nepojedeš, budeš odpočívat v chatě a teď na oběd dostaneš čaj a rohlík.
No mě už se udělalo dobře, ale stejně nemůžu jet, já jsem ztratil klíček od zámku.
(Klíček se zázračně objevil pět minut po odjezdu na cyklovýlet).

        V letošním vedru se simulantům přímo nabízely vhodné výmluvy - „Radku mě bolí hlava ze sluníčka, mě je špatně z horka”. Protože tato potíž vypadala docela pravděpodobně (a skutečně tím řada lidí trpělo) postupoval doktor Radek podle presumpce neviny. Každého, kdo se takto při tréninku vymlouval, poslal zchladit se vodou a sednout si do stínu. Simulanti to ale dlouho nevydrželi a zpravidla se prozradili blbnutím. Poté byli odesíláni na kraj hřiště k Saidovi, který tam cvičil s nářadíčkem TRX a dohlížel na přistižené simulanty, aby taky něco dělali (třeba kliky nebo lehsedy).

        Minulé dva roky jsme nebyli v písecké nemocnici s žádným vážnějším zdravotním problémem. Možná nás to uchlácholilo a vrátilo se nám to letos. A rovnou docela drsně a ve dvou případech.
        Druhý den po svém příjezdu si způsobila úraz Lenka. Seskočila při překonávání opičí dráhy z výšky ani ne metr a pochroumala si kotník. Teda to jsme si původně mysleli - stáhne se to obinadlem a bude to. Na rentgenu ale utrpěli údiv a my šok. Doktor nechtěl věřit tomu, že nespadla tak ze druhého patra. Způsobila si poměrně vážné zranění zánártí - vykloubení člunkovité kosti, zlomeninu kosti krychlové a tříštivou zlomeninu kosti klínovité. Vzhledem k tomu, že stav vyžadoval urychlenou nápravu v celkové narkóze, rovnou si ji v nemocnici nechali. Nemocnice během vyřizování formalit Lenku pohltila tak rychle, že jsem ji pak nemohl nalézt. Po asi půl hodině ji přivezli na lůžkové oddělení ortopedie s nohou prošpikovanou čtyřma drátama. A protože se jedná o operaci raritní, kterou v okresním špitále dělají tak jednou za pětiletku, tak Lenka absolvovala v Praze operační zákrok ještě jeden.
        Druhý případ bylo podezření na zánět slinivky u Radky. Na ambulanci interního oddělení jsme byli čtvrtí v pořadí, ale sestra říkala, že to bude asi 2 - 3 hodiny trvat. Důvod takového prodlení jsme pochopili záhy. Na ambulanci patřili i pacienti z lůžkové části, mezitím bylo oddělení zásobováno i sanitkami přivážejícími úpící stařenky nebo omdlévající předávkované a poddávkované diabetiky. Ti všichni měli přednost a stihli se množit rychleji, než je ordinace odbavovala. Dokonce byl stav tak vyhrocený, že občas vystrčili skučící stařenku zpátky na chodbu, aby přijali ještě akutnějšího pacienta. A protože Radka není ani stařenka ani skučící, byl po třech hodinách stav stejný - byla pořád čtvrtá na řadě. Nakonec strávila v nemocnici šest hodin. Alespoň se sestřičkou jsme se názorově potkali - „Babi, proč jste si píchla inzulín, když jste nesnídala? - No já jsem myslela... - Jo tak vy omdléváte proto, že jste myslela? Tak radši příště nemyslete.”

        Jedná se sice o podivnou, nicméně v zahraničí běžnou sportovní disciplínu. Odehrává se zpravidla v barech a její ústřední postavou je osoba malého vzrůstu, obvykle v nějakém legračním oblečku. Normálně vzrostlá osoba ji uchopí a hodí ji před sebe, co nejdál. Trpaslík padá do matrací a velké osoby se nezřízeně baví. Vyhrává ten, kdo dohodí nejdál. Uhozená aktivita je ve světě překvapivě docela rozšířená (např. ve Francii nebo USA).
        Vzhledem ke složení našeho oddílu byl trpajzlíků k dispozici dostatek a tak jsme si házení mohli dosytosti užít. Jen jsme trochu upravili pravidla. Horizontální hod jsme nahradili vertikálním. Cílem pak samozřejmě bylo vyhodit trpaslíka co nejvýše.
        Z některých fotek je patrné, že se trpaslíci pokoušeli obrátit disciplínu naruby a házet těmi největšími. Pochopitelně byli méně úspěšní.

        Už loni měl Said bláznivý nápad jet na soustředění z Prahy na kole. Letos to nejen chtěl zopakovat, ale lákal k tomu i další zájemce. To se nakonec naštěstí neuskutečnilo a všichni s námi spořádaně jeli autobusem. Teda kromě Saida, který vyrazil už ráno na kole.
        Jenže to už bylo vyzkoušeno loni. Said ale potřebuje stále nové výzvy, které vzápětí pokoří. Takovou výzvou je k padesátinám absolvovat závod Ironman (3,8 km plavání, 180 km kolo a maraton - 42 km běh). Na kole to dá, to už má natrénováno. Plavání trénoval vždy před budíčkem, kdy plaval několik kilometrů v bazéně. A protože běhá i po Praze, tak si chtěl vyzkoušet i ten maraton. Místo celodenního cyklovýletu na Orlík se rozhodl stejnou trasu běžet, protože její délka je té maratonské trati podezřele podobná. V tomto případě se mu dokonce podařilo zlákat i dalšího blázna (Dana Kysilku). Vzhledem k tomu, že vyběhli dlouho před tím, než jsme se „vykopali” z tábora na kolech, tak běželi celou cestu před námi a ještě stihli nás navigovat na slepou lesní cestu. Až do teď nevíme, zda to bylo schválně, nebo se Said jen spletl (což tvrdí). Ještě než jsme na Orlík dorazili, potkali jsme ty blázny při běhu nazpátek. Oba to absolvovali až nečekaně v pohodě. Ten nejhorší následek byly jen „ošoupané” prsní bradavky.

        V minulých letech jsme pro Rangers trénink používali klády tažené na dvou provazech. Letos jsme objevili po táboře se povalující pneumatiky. Než abychom hledali vhodné klády, přivázali jsme na provaz dvě pneumatiky a to hned na začátku tábora. Aby zbytečně nezahálely až do závěrečného tréninku, používali jsme je pro zklidňování zlobivých darebáků. V případě, že někdo hodně zlobil, svěřili jsme mu jednu z pneumatik a on se o ni musel třeba celý den starat, venčit ji, když jsme šli na trénink, brát ji s sebou na jídlo nebo k bazénu. Brzy pneumatiky dostaly i jména - Hafík a Ňafík, i když se nám až do konce nepodařilo rozlišit, který je který.
        Některým podivínům (Honza Kolínský, Kryštof, Roman) starost o Hafíka a Ňafíka nestačila a proto si hned na začátku adoptovali kámen „Prcalík”, o který celé soustředění pečlivě pečovali. Před odjezdem ho pak rituálně pohřbili a náležitě oplakali.

        Při vymýšlení disciplín, za které udělíme diplom vítězům jsme zjevně zapomněli na jednu kategorii, uvedenou v názvu odstavce. Pár lidí z oddílu má tendenci se urážet i při nevinném podnětu. Začala to Iveta s Tomášem, kterým starostlivý doktor v noci přinesl do chaty gumovou ochranu. Hafík se jim k tomu nezdál úplně vhodný, doktora považovali za tetu Kazi a několik dní s ním nepromluvili.
        Dalším adeptem je Lukáš, který po udělení ocenění Největší darebák (ale nebyl sám), se urazil, vztekle zmačkal diplom a v tom záchvatu uraženosti chtěl roztrhat šotokan, že už nikdy na karate chodit nebude. V tomto stavu setrval i v době boje o sladkosti a šlehačkové bitvy a zbytečně přišel o jedny z nejvydařenějších akcí celého soustředění.
        Na fotkách v odkaze je pouze nabubřelý Lukáš (včetně jeho diplomu, který se uchoval v elektronické podobě). Nabubřelá Iveta na fotkách není, protože byla někde uražená, zalezlá a trucovala.

        V jedné z družstevních soutěží bylo úkolem jednotlivých družstev vybraného člena nastrojit ve stylu egyptské mumie. Kdysi jsme to dělali pomocí toaletního hajzlpapíru. Letos jsme měli několik svitků pásek, které byly dříve používány jako datové médium pro sálové počítače. Pásky jsou jen 2 - 3 centimetry silné (tedy spíše tenké) a z toho vyplynul i název soutěže. S vyzáblostí figurantů to nijak nesouvisí. Malí a tencí členové družstev byli vybráni proto, že se nastrojí nejrychleji. O rychlost ale v první části vůbec nešlo. Důležitý byl vzhled a estetický dojem hodnocený porotou v čele s nezaujatým Dweinem - vyhrála mumie reprezentovaná Matějem. Až druhá část byla o rychlosti odstrojení - vyhrálo družstvo Julči s mumií Frantou. A celkovým vítězem se stalo Štičí družstvo a mumie Honza.

        Občas za námi na soustředění dorazí některý z rodičů, aby navštívil své dítko. Většinou nedorazí s prázdnýma rukama (prázdným autem). Oblíbenou letní pochoutkou přiváženou návštěvami jsou melouny. A letos se opravdu urodilo. Nejdříve přijela maminka Elizabetky a přivezla 3 velké melouny. Vdechli jsme je jako malinu. Druhý den přijel Patrikův táta a přivezl velkých melounů osm. Ty už by se nám najednou vdechnout nepodařilo, a tak byla žranice dva dny po sobě. Fotodokumentace bohužel neexistuje, protože všichni žrali ty melouny a nikdo nefotil.