Na úvod jedna zpráva z Televizních novin. Je to reportáž z nejmenovaného letního dětského tábora, které se v hlavních zprávách televizních stanic objevují každé prázdniny.
     Ne, že by to bylo přímo o nás, ale docela to sedí. Nebydlelo se sice v plátěných přístřešcích, ale ve dřevěných neklimatizovaných stavbách bez sociálního zařízení a tekoucí vody. V okolí se plazili hadi, pobíhaly myši, mravenci a jiná havěť. Také jsme naše svěřence ráno budili už v půl osmé a nutili je pobíhat kolem tábora nebo až k silnici a provádět při tom nesmyslné prostocviky. V průběhu dne jsme na děti opakovaně řvali megafonem, opětovně jsme je nutili provádět fyzicky náročné cvičení, případně v provádění těchto cviků i soupeřit mezi sebou.
     Stejně jako v táboře z reportáže jsme také nezajistili ani základní internetové připojení a působili jsme tak dětem citovou deprivaci při nemožnosti kontrolovat statusy na Facebooku a bezprostředně vystavovat a sdílet své dojmy na celosvětové síti. Ale na druhou stranu jsme byli docela mastňáckej tábor. Neplatilo nic takového jako „sníš jen to, co si uvaříš a uvaříš jen to, co si chytneš”, stolovalo se kulturně v jídelně, jedlo se z talířů a příbory (ne z ešusu pod stanem), spalo se na posteli s matracemi a povlečením (ne na karimatce ve spacáku). Dokonce letos nebyl ani leteckej den, přestože bordel v chatkách byl stejný jako každý rok.

     V našem táboře naštěstí nikdo nenatáčel, nikdo nás nevyšetřoval a tak o všech příkořích páchaných na našich svěřencích víme pouze my. A my budeme zatloukat, zatloukat a zatloukat.      

     Vůbec jsme se neflákali - to je vidět i z letošního rozvrhu. Nebylo ani strašné vedro jako loni, ani zima, ani nepršelo a tak jsme mohli uskutečnit prakticky vše, co jsme měli naplánované.
     Teda samozřejmě nemohli, protože naplánovaného toho musí být víc, než se dá stihnout - abychom měli rezervu pro případ nepřízně osudu (teda počasí).
     Přestože letos nebyly v táboře žádné externí atrakce jako v minulých letech (lezecká stěna, den hasičů, vrtulník), ani nás nepoctili návštěvou naši bývalí členové, kteří v minulosti zajišťovali nějaký program (Bičmen Huhu a jeho westernové cvičení s bičem a střelba z luku, Kachňák Woodoo a jeho airsoftová výzbroj), přesto jsme se nenudili a pořád bylo co dělat.

Jako vždy lze v rozvrhu pro jednotlivé dny zobrazit i fotky z daného dne.

      Na jihu Čech podle meteorologů hrozí extrémní stupeň nebezpečí kvůli povodňovému ohrožení. Silné bouřky mění některá města v obří jezera, na silnicích byl v níže položených místech až metr vody. Laguny v centrech měst způsobují dopravní kolaps. Dítka z několika táborů musela být evakuována. A kdeže to jsme my? No přece na jihu Čech, a ono nic! Ne že bychom stáli o evakuaci nebo obří jezero v táboře. Ono by to ani technicky nešlo, když jsme na kopci, ale taková malá, vlahá letní bouřtička by občas neuškodila.
     Zažili jsme bouřku pouze jedinou, asi dvacetiminutovou. Vytvořila lagunu jen v pártystanu. A v chatě chytrolínů, kteří si zapomněli zavřít okno. A protože pršelo ne, jak bývá v přírodě dobrým zvykem svisle, ale kvůli silnému větru vodorovně, napršelo do chaty i přes verandu. Nepříjemnou vlastnost pártystanu, tedy schopnost měnit se při dešti v bazén, už známe z předchozích dvou let, kdy pártystan stojí. Jeho podlahu tvoří hezky doprostředka vyspádovaná betonová vana, která jímá veškerou vodu stékající z plachet stanu. Nám, sedícím u stolků by to ani nevadilo, ale podivný přírodní úkaz - vodorovný déšť, nám pomočil IQ testy, které jsme tam právě psali. Idylické fotky pocházejí ještě z okamžiku, kdy nepršelo. A až začalo, tak už se ani fotit nedalo.

     Každý rok zkoušíme naši oddílovou verzi známého pupenda. Výsledkem jsou krásné obtisky na břichách odvážných dobrovolníků. Kryštof se letos pokusil zaskočit oddílového doktora Radka, přišel se mu s výsledkem pochlubit a chtěl po něm diagnózu, co že to vlastně s břichem má. Ruka na jeho břiše šla diagnostikovat poměrně snadno a našeho felčara nezaskočila.

     Zaskočil nás až náš bývalý člen Malej Krkiš Ondra, který přijel z Prahy na kole na pár dní na návštěvu. Vyskočil do výšky, kolmo dopadl do bazénu a začal skučet, že si zlomil nohu. Ještěže tam neskočil po hlavě, to by si zlomil páteř a už by to nerozchodil. Půjčil jsem mu berle a odvezl ho na rentgen, kde se přišlo na to, že je to simulant a nic zlomeného nemá. Přesto ale nebyl schopen odjet na kole domů a musel potupně na vlak.

     Úrazy a zdravotní problémy se nám letos téměř zázračně vyhýbaly. Když nepočítám drobné oděrky nebo naraženiny při soutěži kumite, tak jediné „naše“ zranění (Krkiš se nepočítá, už není náš) si způsobil malý raptor Kája, který kromě ničení majetku v kapitalistickém vlastnictví taky občas vrážel do statických předmětů, třeba hlavou do železných schůdků.

     Hrozivé fotky pocházejí z úrazu, který si Lenka přivodila už loni při skoku ani ne z metrové výšky. Záběry z operace nám poskytla až nyní a toto je příležitost ke zveřejnění.

     Krkiš simulující frakturu dolní končetiny nebyl zraněn nijak vážně. Proto se v nemocnici klidně mohl bavit cizím neštěstím. To kupodivu nijak nesouviselo se zdravotními problémy na pohotovosti, ale se svéráznou mašinkou vydávající poplatkové lístky. Když si jedna pacientka chtěla lístek vyzvednout, naházela do automatu 90 Kč a stiskla příslušné tlačítko. Místo lístku se na displeji objevila hláška „Elektrický výboj“ a mašinka ji „kopla“. Dosud jsem netušil, že přístroj takovou funkci má, že je zdokumentována a na displeji řádně zobrazována. Netušila ani dotyčná nešťastnice a dle pokynů zavolala ostraze. Co s tím, netušil ani pracovník ochranky a poradil ženě, aby pokus zopakovala. Po schlamstnutí dalších 90 Kč škodolibý stroj reagoval stejně - zobrazil varovný nápis a vyslal do ruky elektrický šok. To už pacientka neutáhla s nervama, vrátila se na chirurgickou ambulanci a hlasitě protestovala u sestry. Prý ostraze volala i podruhé a dotyčný pracovník jí řekl, že má asi na sobě něco, co ty výboje vyvolává a doporučil jí, aby navedla někoho jiného, ať zkusí poplatek zaplatit on.
      Teoreticky mohl mít i pravdu, protože nám bedýnka lístek bez problémů vydala. Krkiše to svedlo k nejapnému žertování: „Když máte na sobě něco, co automat ruší, tak se teda svlíkněte a zkuste to nahá. A nebo ať to zkusí někdo jinej, ať to nakope i někoho dalšího a vy v tom nejste sama.“ Sestra ale protest bez protestů přijala, a zraněná a ještě k tomu (elektro)šokovaná pacientka už nemusela platit poplatek potřetí.

      Občas nám někdo na táboře vytýká, když vidí náš trénink, že provozujeme, nebo děti připravujeme na použití násilí. Přestože to umím vysvětlit už dávno, zaujal mě výraz „Humanitární bombardování”, který se nyní opět objevil v souvislosti s krizí na Ukrajině a v Iráku. Původně je prý autorem prezident Havel, který tak označil bombardování srbské armády letadly NatO v Jugoslávii. Podle tohoto vzoru může existovat i výraz „Humanitární přesdržka”. A to je věc, na kterou se vlastně připravujeme.
      Pravda je, že některé věci lze svým bližním nebo spolužákům ve škole vysvětlit pouze pěstí. Stejně tak je platné pořekadlo „Násilí plodí násilí”. To je často argument těch kritiků. Jenže oni to nedomyslí do konce. My jo. Když nás někdo fyzicky napadne (použije násilí) a my nebudeme schopni mu to vrátit, řekne si dotyčný „no vida, žádné násilí vyplozeno nebylo, můžu v tom svém násilí klidně pokračovat”. Pokud ale pořekadlo dodržíme - jeho násilí vyvolá násilí z naší strany, které na útočníka silně, rozhodně, bez váhání vrhneme, bude to pro něj minimálně varování, že si má dávat pozor, že pořekadlo platí. Kdybychom netrénovali „plození násilí”, tak to pořekadlo přece nemůžeme dodržet. A to těm šťouralům a kritikům nikdy nedocvakne a po tomto vysvětlení čumí s otevřenou hubústy.

      Na cyklovýlety s námi jezdí čím dál víc maláčů. Aby zvládli dojet až na Orlík, což je asi 20 kilometrů od tábora (a samozřejmě musí dojet i nazpět), jezdíme poslední roky většinou po silnici. Letos se ani ti starší netrhli, aby jeli nějakou měkoňovou stezkou terénem. Jízda po silnici je sice snadná a rychlá, ale i nebezpečná. Uvítali jsme tedy Saidovo tvrzení, že Evropská unie zasponzorovala novou cyklostezku, vedoucí tím správným směrem. Stezka byla nádherná, ale končila po třech kilometrech uprostřed lesa na rozcestí pěti cest různé kvality. Zapomněli jsme na cyklistickou zásadu, že ta správná cesta vede vždy do kopce a proti větru a vydali jsme se krásnou cestou z kopce. Po dvou kilometrech jsme přijeli k Vltavě a cesta končila. Domorodci nám potvrdili, že cesta je slepá a musíme nazpátek do toho krpálu, který jsme tak snadno sjeli. Na rozcestí jsme prý nezaregistrovali důležitý orientační bod - ptačí boudu na stromě, podle její velikosti asi určenou pro orla. Po té čtyřkilometrové zajížďce jsme našli orlí budku a zjistili jsme, že správná cesta je ta nejhnusnější z těch pěti a ještě k tomu vede jako jediná do kopce. Pak už to ale bylo v pohodě a brzy jsme dorazili na Orlík.
     

      Brčálník (řeka Otava) je o prázdninách zelený, zamořený sinicemi každý rok. Pokaždé se při příjezdu zděsíme, řekneme si, že se do toho opravdu nedá lézt, protože nás ty zelený zubatý chlupatý potvory sežerou, ale nejpozději po šlehačkové nebo balónkové bitvě se tam všichni naházíme. Nikoho nikdy nesežraly, protože je to vždycky zábava tak na 10 minut. Letos jsme ale vyměkli úplně. Ty zelený potvory na nás cenily ty zuby tak dravě, že nám doktor zakázal do Brčálníku lézt i po šlehačkové bitvě. Máme ale už šest let starý důkaz, že jsme vyměkli zbytečně - tehdy to bylo ještě horší - viz fotky.
     I fotka Milana starostlivě zkoumajícího „vodní” hladinu je už šest let stará. Ale asi stárneme a měkneme i my.

      Pravidelně každý rok dorazí do tábora nachlazení a letní virózy. Jsme na to připravení a postižení jedinci se během jednoho až dvou dnů zpravidla vyléčí. Letos bolení v krku postihlo i mě. Využil jsem nákupu v Čimelicích k návštěvě lékárny, abych si koupil oblíbené desinfekční pastilky Neoangin místo „hrdelního klystýru” Jox, který sice zabírá nejlíp, ale je fakt hnusnej.
      Lékárnice mě diagnostikovala už na dálku - „To máte angínu, skočte si k doktorovi, ať vám napíše penicilín”, hlaholila babizna na celou provozovnu.
     „Nemám angínu, to bych měl horečku a bylo by mi zle. Mě prostě jen bolí v krku a neoangin mi pomáhá, mám to vyzkoušené.”, snažím se odporovat zkušené magistře.
      „Ale máte, angínu má teďka v létě kde kdo a to jinak než antibiotikama nevyléčíte.”, nedá se odradit lékárnice.
     „Babo jedna, dej sem pilule! Máš spíš pacienty od antibiotik odrazovat a ne jim je na potkání nabízet!“ - Jen vrozená slušnost mi zabránila myšlenku vychrlit nahlas. Bába naštěstí ustoupila dobrovolně, vydala mi požadovaný medikament a já jsem se za dva dny vyléčil i bez penicilínu.

      Když si tu věc nějaké dítě přiloží k uchu, tak se rozbrečí. Co to je? Není to hádanka. Všimnul si toho až letos doktor Radek, když si menší děti chodili do velitelské chaty půjčovat telefon, aby mohli zavolat mamince, když se jim stýskalo. Proto přístroj dostal uvedený titulní název. Pravda je, že většině prcků zatelefonování mamince pomohlo. Teda pomohlo přežít do dalšího dne a dalšího telefonátu. Po loňských nepříjemných zkušenostech, kdy největší telefonista byl schopen se přístroje zmocnit třeba na třičtvrtě hodiny, kdy děti rodičům po telefonu nestydatě lhaly a my jsme pak vysvětlovali, že ta jejich lež je opravdu lež, jsem připravil „telefonní pravidla”. Naštěstí letos nebyl s mobilováním jediný problém a zbytečná pravidla zůstala neuplatněna. Žebříček vedl logicky ten nejmenší - Kája, který prokecal 75 minut, ale to se v průběhu 14 dní klidně ztratí. Brekátor nepomohl jen Veronice. Ta kňučela, že chce jet domů tak hlasitě, až tatínek vyměknul a odvezl ji.

      V každé skupině, oddíle, klubu mají jejich členové místo jmen přezdívky. Ty nejúspěšnější, kdy ostatní často ani neví, jak se dotyčný ve skutečnosti jmenuje, se nedají vymyslet. Některé vznikají zkomolením jména (Sysel, Lištička, Brabčák, Štika, Krkiš, Zelí), ale ty nejúspěšnější se prostě musí vyskytnout. Pár se jich vyskytlo i na letošním soustředění. Jejich úspěšnost prokáže až čas, ale na soustředění je přijali všichni, včetně jejich nositelů. U některých je to ale jen přetvářka - třeba Zlouni, co straší a trápí malý děti, nejsou tak zlí, jak se xichtí, Tupouni nejsou tak tupí, jak vypadají.

      Kde se vzali, tu se vzali, najednou tam byli. Skupina německých pubescentů, vypadali jako fotbalový oddíl. Že by ale byli na soustředění to nějak moc nevypadalo. Přece by nejeli tak daleko na místo bez patřičného zázemí, teda bez pořádného fotbalového hřiště a nějakého soupeře. Oni se ani nějak moc nesoustředili. On se vlastně letos nesoustředil kromě nás nikdo. Možná tanečníci, ale ti byli pořád v jídelně, kde měli provizorní parket. Ale třeba malí pádelníci místo aby jezdili po Brčálníku, tak akorát běhali kolem tábora.
     Němci brzy přišli na to, že hrát sami se sebou není ono, a mlsně koukali kolem sebe, kde by popadli nějakého soupeře. Jejich česky mluvící vedoucí nás přišel přemlouvat, ať si s nimi dáme alespoň jeden zápas. Pro srandu jsme souhlasili. Jako dresy můžeme použít žrací úbory a bude to zpestření našeho tréninku. Dopadlo to potupně. Dali jsme celkem tři góly. Z toho dva dala Saidova rodina, ale oba do vlastní brány. Takže konečný výsledek byl 10:1 pro Němce. Přesto jsme ale dostali pohár a soupeře jsme vyzvali k odvetě - tentokrát k zápasu kumite. Jenže Němci vyměkli, začali se vymlouvat, že zítra jedou domů a budou mít večer táborák a podobně.
     (Jo, vím, že spisovně se říká „s Němci”, ale tohle byl fakt fotbal „s Němcema”. Je to něco jako s tím vembloudem a verlibou.)

      Hru pašerák už hrajeme dlouhá léta. Princip je jasný - rozdělíme se na pašeráky a celníky, pašeráci se schovají v lese a celníci je chytají, prohledávají a berou jim kontraband. Další den se role obrátí, aby si vyzkoušeli všichni role obě. Postup je jasný - rozdám pašerákům „heroiny”, oni se jdou ustrojit a poschovávat si je, pak se společně skupina vyfotí, odejde do lesa a po asi 20 minutách jsou opět společně vypuštěni celníci. Letos mě docela překvapila zmatenost účastníků a to ještě k tomu druhý den, kdy už všechno věděli i nováčci. Polovina pašeráků utekla do lesa krátce po rozdání heroinů, kdy ještě ani nebyli ustrojeni. Omluvou je jim to, že je zburcoval druhý Míra, přitěžující okolnost je, že mají poslouchat vedoucího hry. Druhé půlce jsem oznámil, že mají rovnou 10 trestných bodů za porušení pravidel. Přestože jsem se vyjadřoval docela důrazně, když jsem po 20 minutách chtěl vypustit celníky, zjistil jsem, že v táboře už není nikdo. Celníci utekli bez pokynu všichni a trestné body se srovnaly.

      Letos jsme neměli žádnou noční bojovku. Většina těch starších z toho má vždycky akorát srandu. Ale noční trénink a výtržnost v bazénu si může užít každý. A taky jsme si to užili. Poté, co všichni karatisti prokážou, že umí novou katu, i když je vzbudíme po půl noci, se všichni hezky potichu přesuneme k bazénu. Tam, naopak za hlasitého povykování a rušení nočního klidu, všichni v kimonech do toho bazénu naskáčou (a když nemůžou naskákat, jako Kája se zalepenou hlavou), tak je aspoň ponoříme.
     Protože výtržností není nikdy dost, alespoň podle některých jedinců, pokračovali někteří darebáci i poté, co jsme šli spát. Zburcovali několik nevinných (Tomáše Havla, Andy, Emu) a nakecali jim, že hoří les a pobízeli je k urychlenému hašení. Ospalé oběti jim na průhledný trik skočily a utíkaly bojovat s požárem.

      Patrikův táta nezklamal - stejně jako v minulých letech přivezl hromadu melounů. Tak velkou, že jsme je nedokázali vdechnout na jeden pokus. Melounová žranice tedy byla dva dny za sebou. A letos jsme ji konečně i vyfotili. V minulých letech všichni žrali ty melouny a nikdo nefotil, takže neexistují žádné obrazové záznamy.

      „Je tady ta Lenka s velikou prdelí?” Otázal se drze Pavel při vstupu do velitelské chaty. Lenka na pošklebek puberťáka nereagovala tak, jak by se očekávalo - tedy zfackováním dotyčného, ale nechala se s ním vyfotit, na důkaz, jak velká ta její prdzadek vlastně je. To mě popíchlo k nejapné zábavě - zvětšení zmíněné části těla uměle v grafickém editoru. Ano, dá se to přestřelit a pak je na první pohled patrné, že je to úprava. Ale když se to udělá trochu citlivěji a vystaví se to na internet, tak fotka začíná žít vlastním životem, spousta lidí na to skočí a žije v domnění, že je to realita. Přestože i na této fotce je umělá úprava celkem znatelná.

      Při jedné ze svých fotografických toulek jsem natrefil na pracovníka Pražských služeb, jak odpočívá po dobře vykonané práci. Vyfotil jsem si ho a nyní mi to nedá, prostě se s vámi musím o fotky podělit. Zejména když se dotyčný pracovník jmenuje Míra jako já.