Noční bojovka    

        Jenže vyhnat některé městské děti v noci do lesa, když tmu vidí poprvé v životě, se ukázalo jako nadlidský úkol, přestože si mohli vzít pohlcovač tmy a jít ve dvojicích. Některé dvojice se nám do tábora opakovaně vracely po pár minutách, že „to nedají“. My jsme je povzbudili, „že to dají" a opět jsme se je pokusili vyhnat.

        K pomníku nakonec došli všichni. Co na tom, že ve skutečnosti se nejednalo o stezku odvahy, ale o klopýtání po bahnité cestě hrůzy. Někteří (Honza a Matěj) dorazili jako hrdnové padlí do bahnité louže, protože jsme strašení svěřili „Tupounům“ (to není nadávka, nýbrž terminus technicus z minulých let), kteří místo aby na kolemjdoucí normálně bafli, tak je chytali za nohy nebo na ně dokonce z křoví vystartovali a do té louže je strčili.

        Nakonec i s těmi padlými hrdiny to bylo trochu jinak. Pomník tu stojí na památku sice padlých, ale spíše než hrdinů, tak několika podnapilých pitomců, kteří se na konci 2. světové války, posíleni pár pivy, v hospodě rozhodli s vidlemi v rukou jít do lesa hledat zbytky rozprášené skupiny werwolfů. Ke své smůle je skutečně našli. A tak se z nich stali padlí hrdinové.