První týden tábora bylo počasí tak akorát. Sice nám občas nějakou aktivitu zkazil déšť, ale vždy jsme dělali něco náhradního, nikdy jsme vyloženě nezmokli někde, při něčem (třeba výjezdu na kole). Ve druhém týdnu ale dorazilo do našeho tábora globální oteplování. Oteplilo se postupně až na 38 stupňů ve stínu. A to se pak ani v tom stínu nedalo nic dělat. V den největšího vedra jsme byli na celodenním cyklovýletě na Orlíku. Letos jsme ani nesjížděli dolů k zámku a radši jsme se jen povalovali v parku. Cesta zpátky po sálající silnici byla obzvlášť záživná, ale zase to tak dlouho netrvalo a v táboře čekal bazén.

   Nějak jsme nepochopili naše svěřence, kteří i v tom letošním vedru spali v zavřených chatách. Opakovaně jsme jim připomínali, ať si nechají přes noc otevřená okna a dveře, aby jim tam hezky větralo. Ale všichni se pečlivě zavírali a spali v sauně, aniž by pro to měli nějaké rozumné vysvětlení. Obava z komárů byla neopodstatněná (většinou létají za světlem) a ani měkoně nebo úchyla se není třeba bát. Měkoň do tábora nechodí a úchyl si klidně může odnést svoji oběť i ze zavřené chaty, protože všichni tvrdě spali, že je nebylo možno vzbudit ani na hlídku nebo na noční bojovku. Jedna z chatek vedro řešila docela rozumným způsobem - spaním na verandě. Jen je nutné hned po budíčku z venkovního pelechu vytvořit zpátky lůžka, aby paní Věra neměla protesty.

        Množíme se nejen v našem oddíle, ale množí se i cizí karatisti. Ve stejném termínu s námi byli ve Štědroníně i „Makoťáci”, tedy oddíl Karla Švejdy. Ty už známe z minulosti a i letos s námi hráli pašeráky a bylo jich víc než loni. Náhodně se k nám přidal i karatista Michal z Ústí. Byl moc šikovný a naši závodníci ho znají z nějakého turnaje. Než aby trávil prázdniny s babičkou, radši s námi chodil na tréninky. Poté, co jsme potkali babičku, to docela chápeme. Další týden mělo dorazit 50 „Vzteklounů”, teda karatistů z oddílu pana Steklého, ale s těmi se neznáme. Tyhle počty ale nejsou nic proti tomu, co jsme viděli na jedné z našich cyklovyjížděk. V táboře u říčky Skalice cvičilo najednou víc než 100 taekwondistů.

       Z grafu je vidět, že v celkovém pořadí jsou nejdříve první dva (teda Bakulíci) z nejstarší kategorie, pak dlouho nic a pak teprve ti další. Na třetím až pátém místě celkem jsou střední a nejmladší (Matěj Liška, Matyáš Příhoda a Jára Moravec). A ani v dalším pořadí se ti mladší nijak neztratili. Je to každoročně se opakující jev - ti starší leniví a vyhecovaní mladší karatisti je dohánějí a předhánějí.

        Staré dobré pravidlo Chucka Norrise říká: „Vysvětlování pochopí málokdo, kop z otočky pochopí každý”. Jenže to bychom se utočili k smrti, bude muset stačit mawaši do zadku.

        Karatisti prakticky vůbec nevnímají mluvené slovo, bez ohledu na to, kolikrát a jak hlasitě něco řeknete. Nejenom, že to nevnímají, neřídí se tím, ale vzápětí nestydatě tvrdí, že jim nikdo nic takového neřekl. Tenhle jev se rok od roku stupňuje. Nevíme, čím to je, že mladá generace je neustále myšlenkami mimo realitu a nevnímá okolí. Možná to i dělají naschvál. A je úplně jedno, čeho se pokyn týká:
- Zamykejte si chatky při odchodu, ať vám je někdo nevykrade.
- Nečurejte na chatky a už vůbec ne rovnou z verandy, aby vám to tam nesmrdělo.
- Větrejte si v chatkách, ať tam nemáte smrad jak ve vopičárně.
- Aspoň trochu si ukliďte, ať v tom bordelu najdete každý svoje věci.
- Mokré věci patří na šňůru, ne do postele.
- Do jídelny se chodí ve žracím úboru.
- Při Pašerácích se nesmí lézt do měkoního území.
- Sejdeme se za 10 minut na hřišti.
- Za deset minut se jdeme koupat.

        Ta poslední odrážka tu není proto, že by ji nevnímali, ale oni nevnímají ten časový údaj. Pokud se jde za 10 minut na trénink, slezou se v lepším případě za 20, při odjezdu na cyklovýlet až za 30 minut. Pokud se máme jít po tréninku koupat, startují naopak bez jakékoliv prodlevy a nedocvakne jim, že těch 10 minut mají vedoucí na převlečení do plavek a stejně na ně budou muset všichni čekat.

        Nefunguje v podstatě nic - nemá smysl zvyšovat hlas, nechat darebáky dělat kliky, běhat k silnici a vlastně ani to mawaši do zadku moc nezabírá. Jediné, co funguje, je buď kolektivní trest (za jednoho to odskáče celé družstvo), ale to pak svádí k šikanování viníka. Nebo druhá možnost - za trest psát nějakou dlouhou větu. Třeba padesátkrát. To potom kňučí „Maminko oni mi nechtějí vrátit telefon, dokud to nenapíšu”. Jenže to mají smůlu. V tom jim maminka nepomůže. A ještě všichni vidí, že jsou z nich žalobníčci.

        Pokud si někdo (třeba rodiče) myslí, že něco z uvedeného (nebo dokonce všechno) máme hlídat my vedoucí, tak je to nesmysl. Je to pro nás technicky téměř nerealizovatelné. Hlídat a vyžadovat pořádek občas můžeme (a děláme to). Jenže opětovný bordel vznikne asi tak po dvou hodinách. Hlídat zamykání 12 chat už je dost nereálné. Odcházíme z nich třeba i desetkrát za den (rozcvička, tréninky, jídlo, bazén). Takže spoléháme na svéprávnost našich svěřenců a do budoucna na tom nic nehodláme měnit. Jen je budeme asi víc „šikanovat”.

        To malé „nic” pod ikonkou vlevo znamená, že se nám letos NIC vážného nestalo! Nejenže jsme nebyli v písecké nemocnici, kam téměř každý rok vozíme uražené jedince (někdy i vícekrát), ale ani žádná vážnější choroba nás nepotkala. Doktor Radek neměl prakticky do čeho píchnout, říznout. Drobné oděrky zazelenil, vytáhl dvě klíšťata, letní muribundus z horka nebo střevní potíže přešly pár postižených prakticky do druhého dne, vosy a včely štíply jen nealergiky. Nejvážnějším zdravotním problémem tak byla na dehydrataci umírající Bára. Ta ale umírá celkem pravidelně, tak nás to nijak nevzrušilo. Ji taky ne. Za dvě hodiny po omdlení s přehledem vyhrála soutěž v plavání.

        Na kole se vyboural Matyáš a odřel si koleno a loket. Napřed to vypadalo, že ho do tábora budeme muset nechat odvézt. Ale za dobu, kdy jsme se ztratili a pak zase našli (a jeho s tatínkem našli na stejném místě, protože se nedočkali odvozu), tak to rozchodil a jel s námi zpátky na tom kole. No a pak jsem si ještě já potupně odřel koleno taky pádem z kola, ale prakticky v nulové rychlosti.

        Titulní dotaz jsme řešili v obou letošních kolech noční hry Pašeráci. Takové světlo až do deseti v noci jsme nikdy nezažili a nemáme pro to žádné přírodní vysvětlení. Úplněk nebyl (loni jo a nebylo takové světlo) a přesto se po lese dalo chodit bez baterky. V důsledku toho obě kola prohráli pašeráci na celé čáře. Celníci je prostě pochytali. Alespoň letos nedošlo k žádnému konfliktu s místními farmáři, jako loni. Respektovali jsme dobytek a nelezli na pastvinu. Tím se nám ale území opět o něco zmenšilo. Možná se v budoucnu přesuneme jinam.

        V minulosti jsme jako oznámení konce hry používali píšťalku. Všichni si stěžovali, že na opačné straně pašeráckého území není slyšet. Proto používáme sirénu z megafonu. Prý není slyšet ani ta. Šel jsem si to poslechnout na nejvzdálenější konec a je to pravda. Slyšel jsem jen bečení ovcí, ale ne sirénu. Neočekávaným výsledkem mého pokusu bylo nachytání party pašeráků, kteří se vynořili z ještě vzdálenějšího místa v lese, tedy ze zakázaného měkoňova území. A ještě mi nestydatě lhali nejen přímo do očí, ale i do uší. Prý to nevěděli, prý jsem to neříkal. Pašerácké území jsme si asi obcházeli proč? A při té obchůzce jsem nedělal prakticky nic jiného, než upozorňování na nepřekročitelnost hranice.

        Poznámka pro příští rok: Potřebujeme ovci!

        Spontánně jsme vymysleli novou družstevní soutěž - točení obručí kolem těla. Někomu to šlo samo (nebo to uměl už z dřívějška), někdo to dokázal během chvilky natrénovat a někdo to dokázal točit i kolem krku. Bohužel nemáme žádné fotky ani video, ale vrtění tělem se nám líbilo, musíme příště zopakovat. Teda pokud holky v baru budou mít zase obruče na půjčení, vlastní si asi vozit nebudeme.

        Strašidla prý letos nebyly moc strašidelný a ještě k tomu spousta maláčů viděla Pavla, jak se cvičně strojí do „strašidelné” masky večer před bojovkou. Letošní bojovku tak zvládli (skoro) všichni. Ti dva, co to nedali, prý s maminkou potrénují během roku (v noci sami do sklepa, pak i do lesa). Spíš to vypadalo, že se to zvrhne ve srandu. Přemýšlel jsem, co udělám se zvětšující se hordou povykujících karatistů, kteří se budou kumulovat u pietního místa v noci v lese. Problém ale vyřešili sami účastníci - po příchodu k pomníku se potichu rozmístili okolo cestičky a strašili ty, kdo přicházeli po nich. O příchodu další dvojice jsme byli vždy v předstihu včas informováni podle kvílení ze stanovišť strašidel. Občas ale kvílely jenom ty strašidla.

        Letos jsme žádné melouny neměli od nikoho slíbené, „objednané” a tak jsme tři koupili v Písku, když jsme byli nakupovat na táborák. Ještě jsme je ani nerozkrájeli a už nám v táboře neplánovaně „přistály” další tři melouny od rodičů Barunky. Takže jsme nakonec měli melounovou žranici dva dny po sobě. To ale nevadí, melounů není nikdy dost!

        Někteří lidé to asi mají v povaze - musí neustále prudit své okolí. Jen nechápeme, když je to skupinová záležitost. S každou skupinou, která kdy byla s námi v táboře, se jakž takž dalo žít v symbióze. Ne, že by konflikty nenastávaly, ale vždy to byly jednorázovky - jednou jsme povykovali nebo něco provedli my, podruhé civilisti. Existuje ale skupina, která prudí tak nějak z podstaty. A přitom by to do nich nikdo neřekl - je to tábor rybářů. Teda jejich vedoucí. Chápu, když v minulosti protestovali, když jsme vtrhli na pláž třeba při příležitosti oslavy narozenin nebo po šlehačkové bitvě. To pak asi dlouho nic nechytli, protože šokované ryby uplavaly hodně daleko. Jenže oni vyrážejí na svoje „prudící výpravy” i do okolí. Loni si stěžovali, že naši svěřenci haraší. Letos to bylo skákání do bazénu a blbnutí s naší novou duší. Že prý je skákání do bazénu nebezpečné, jako vedoucí jdeme špatným příkladem, když tam taky skáčeme a je to zakázané. A klidně si vymysleli, že někdo od nás skočil na záda někomu nevinnému a šli si stěžovat provozovateli. Jenže Milan přímo u incidentu byl. Na záda druhému skočil cizí darebák, s naší duší to nemělo nic společného. A do bazénu se prostě skáče. Do každého, všude. Nedokážu si představit partu dětí, jak do bazénu pomalu lezou po žebříku. Trénovat kopy s výskokem nebo gymnastické skoky nad vodní hladinou je dokonce bezpečnější než nad tvrdou zemí.

        No a ta cedule o zákazu skákání je tam proto, aby se při případném úrazu provozovatel vyvinil. Je to stejné jako s potvrzením o bezinfekčnosti dětí nebo bezúchylnosti vedoucích. To taky nezabrání nákaze nebo výskytu úchyla na táboře. Taková opatření existují proto, aby to bylo na koho svést nebo aby se z toho naopak někdo „vyvlíknul”. Takže ne, nebudeme dětem zakazovat skákat do bazénu. Chceme jen, aby tam skákaly kontrolovaně a bezpečně. Z minulosti víme, že nejčastější příčinou úrazů je úporná snaha zabránit úrazům. To se pak vždycky něco stane.

        Na každém táboře se našlo vždy několik prudce inteligentních jedinců, lačnících po řešení nějaké těžké logické úlohy. V minulých letech jsem narazil s hlavolamem Eternity, rozmisťováním dam na šachovnici, obtížnými sudoku a podobnými příklady, které byly pod úroveň našich chytrolínů. Zpravidla přišli s řešením dřív, než jsem já z lenosti donutil počítač vyřešit zadání hrubou silou (Heč, to zase nikdo z nich neumí, přestože se tvrdí, že mladá generace umí používat počítače lépe než my padesátníci). Letos jsem skoro všechny nachytal na zdánlivě primitivní početní úlohu pro žáky šesté třídy. Původně družstevní soutěž na pár desítek minut mi ti nejchytřejší ze dvou družstev přinesli až po několika dnech. Další dvě družstva vůbec. Naopak přimět počítač, aby našel všechna řešení, bylo jednoduché. Je jich dvacet.

        I při IQ testu letos starší skupina neuspěla. Některé příklady nevyřešil nikdo. Prý to bylo moc těžké, nechtělo se jim v horku přemýšlet atd. Příště to uděláme naschvál snadné, ale plné nastražených chytáků.

        Tábory se dělí na dvě skupiny - ty, kde je mobil zakázaný a ty ostatní. My mobily pouze nedoporučujeme. Vzhledem k věkovému rozpětí účastníků si myslíme, že zákaz mobilů je v dnešní době nesmysl. Jednak by nás naši svěřenci pořád otravovali, že chtějí zavolat mamince (a klidně jí budou lhát i z půjčeného mobilu), a jednak by někteří mohli trpět abstinenčními příznaky a nebyla by s nimi řeč. Volat letos chodili jen dva maláči, kteří mobil neměli a volat mamince potřebovali. Jen nevím, zda maminky z takového telefonování něco měly, když jeden ze sebe nedokázal vysoukat souvislou větu a ten ukecaný zase pletl nejen páté přes deváté, ale klidně i čtvrté přes desáté.

       Ale aby se o mobily starali, to ne. Můžeme pořád připomínat „zamykejte si chaty, když jdete všichni pryč”, ale je to marný, je to marný. Proto jednou Milan v průběhu tréninku (kdy jsou všichni pryč a chaty mají být zamčené) z odemčených chatek sebral povalující se mobily, peněženky a další cennosti a čekali jsme, co se bude dít. Dělo se víc, než jsme odhadovali - začali volat rodiče, zda kvůli vykradení tábora mají kontaktovat pojišťovnu, blokovat SIM karty atd. Uklidnili jsme je, že se jednalo o „řízený, kontrolovaný pych” a nezodpovědné karatisty ztrestáme mobilní dietou a psaním potupné věty.

        Civilisti (ZetCéčka) jsou čím dál drzejší. Loni nám ukradli u bazénu jeden z vocasů, letos se nám pokusili ukrást chůdy. Když přišli kluci, že jim ZetCéčka čórnuli chůdy, řekl jsem jim „Jste karatisti, tak jim je seberte, ne?” - „Jenže tam je nějaká paní a nechce nám je dát”. Paní byla vedoucí sousedního oddílu a chůdy opravdu vehementně bránila, že prý jsou jejich, že si je přivezli oni. Problém byl v tom, že to byly ty samé chůdy jako ty naše. A jak je teď usvědčit, že je ti jejich darebáci sebrali od naší chatky? Naštěstí se usvědčili sami - „My si je poznáme, máme na nich inventární čísla!”. „No výborně, takže tyhle, co na nich není to inventární číslo, jsou naše”. Nevrlá ženština chvilku čuměla a nechápala, ale pak jí to vysvětlila její kolegyně - že si jedny jejich chůdy zapomněli v chatce a adoptovali ty naše. Nebýt pečlivé evidence, tak nám je nestydatě ukradnou. Taky si na ně musíme něco napsat.

        Naši darebáci pro změnu zase ukradli u bazénu plovák (něco jako malý surf). Měl výrazné zbarvení jako americká vlajka a majitel by ho snadno poznal. Tak jsme je donutili minisurf u bazénu po použití odkládat. Nakonec si ho někdo vyzvednul. Jen nevíme, zda majitel, nebo někdo drzejší než my.

        Nové auto s pohonem 4x4 mě svedlo k nejapné kratochvíli. V táboře mezi chatami je ze spodní silničky nahoru prudký kopec. Když jsem pozoroval rekreanty, jak zespoda vyjíždějí ke svým chatkám, lákalo mě to vyjet to rovnou celé až nahoru, kde to ještě nikdo nezkoušel (neb k tomu není jiný důvod než vzbuzování veřejného pohoršení). Zkusil jsem to s asistentem pro sjíždění z kopce nejdřív dolů a pak i nahoru. To auto se s tím vůbec nepáralo. Umí to i v plném zatížení nebo se zastavením a znovurozjetím v půlce kopce. Na videu to nevypadá nijak dramaticky, ale ve skutečnosti je to pahorek jako ... No prostě kráva je proti tomu drobné zvířátko. Na vzdálenosti 100 m je 23 výškových metrů stoupání.

        Ke stejnému činu jsem vycukal i Luboše s podobným autem. Vyjel to i s rodinou. To, že pohon všech kol má svůj význam, se ukázalo, když se o totéž pokoušel Radek s autem s předním náhonem. Zahrabal se hned na začátku kopce.

        Když už výtržnost, tak k tomu i trocha politické nekorektnosti. Muslimky mají burky a z toho odvozený koupací oděv burkiny. Letos se kolem toho strhnul humbuk na několika koupalištích v Česku - zda se v tom podle našich pravidel smí koupat nebo ne, zda je to hygienické, zda to místní obyvatelstvo pohoršuje nebo se to Čechům aspoň zdá podivné.

        Muslimky ať se koupou, v čem chtějí. My máme kimona a z toho odvozené kimoniny (koupací oděv správného karatisty). A neřešíme, zda se v tom koupat můžeme nebo ne. My do toho bazénu prostě jednou v noci naskáčeme. A když má někdo protesty, slíbíme, že už to víckrát neuděláme. Protože to stejně děláme každý rok jen jednou, tak slib snadno dodržíme. Letos ale nikdo neprotestoval a bazénová výtržnost se odehrála bez konfliktů.

        Poznámka č. 1: Obrázek, který se objeví po najetí myší na muslimku je fotka zachycující „muslimky v autobuse”. Jeden norský novinář tím trollil čtenáře a já potom své sledovatele na Facebooku. Ve skutečnosti je to fotka prázdného autobusu.

        Poznámka č. 2: Burkiny nejsou tradiční muslimský koupací oděv. To si muslimky vymyslely, aby mohly trollit obyvatelstvo neislámských zemí, kde se v tom koupou. Doma se v tom nekoupou, protože tam se nekoupou vůbec. Maximálně po kolena ve vodě hlídají při koupání děti. A na to jim stačí ta burka.

        Poznámka č. 3: Jasně, že se to Čechům zdá podivné. Ono totiž je podivné převlékat se v létě za Batmana a chodit se v tom koupat. Kdyby nějaká Evropanka chodila po Rijádu v šortkách, taky by to místním ženám připadalo podivné. Chlapům ne, ti by ji rovnou ukamenovali.

        Poznámka č. 4: Když to jedna sluníčkářka zkusila na Mácháči, prý si připadala nepatřičně. No to je ale přece dobře, ještě je to tady tak nějak normální. Výsledkem pokusu bylo, že jsme tolerantní národ. Nikdo ji nezbil, policie ji nezatkla. Těšíme se na výsledek testu tolerance v bikinách v Saúdské Arábii.