Teda problémy začaly ještě dřív, než TO začalo. Krásné odjezdové místo, kde pohodlně zaparkuje jak autobus s vlekem, tak auta rodičů, je letos mimo provoz. Podél celého parkoviště se bourá stará zeď a místo ní je tam dočasně žlutá plechová ohrada, zabírající podélně polovinu toho parkoviště. Narychlo jsme museli shánět, odkud vlastně pojedeme a kam se budeme vracet. Milana napadl pokus s nedalekým vojenským parkovištěm. Je momentálně prázdné, protože je vojenské a nikdo na něj nesmí (paradoxně ani ti vojáci). Nám ho ale velitel objektu celkem ochotně půjčil.

        Problém s průjezdem vesnice před táborem je naopak známý léta. Nepřející starousedlíci dělají čím dál větší obstrukce (třeba staví do cesty velké šutry). Takže „vylodění” jsme plánovali v lese před tou vesnicí, zejména pokud přijede velký autobus, jako loni, a letos dokonce s vlekem na kola. Na převoz zavazadel jsme měli objednánu dodávku od provozovatele tábora (prý už jsou na to zvyklí) a sami že to dojedeme na kolech. Autobus ale přijel ten starší, menší, se zkušeným řidičem, který nás už několikrát dovezl až do tábora. Za malý bakšiš to zvládl i letos.

        Do budoucna jsme ale pojali hříšnou myšlenku – nebudeme zajišťovat hromadnou dopravu, každý dojede na tábor sám. Teda dovezou ho rodiče. Dělá se to tak u čím dál většího počtu táborů, už to dlouho pozorujeme i ve Štědroníně. Letos byl náš autobus ojedinělý. I někteří „naši” rodiče k nám vozí děti sami už teď a pak se (celkem logicky) dožadují vrácení peněz za dopravu. Nám se to čím dál víc nevyplatí, protože autobus stojí pořád stejně, bez ohledu na počet přepravovaných lidí a kol. Vlastně nestojí stejně! Oproti loňsku stál přesně o čtvrtinu víc! Když jedním autem pojedou dvě děti, tak už to se rentuje. A zbavíme se tím řady problémů s nakládáním a vykládáním kol a zavazadel, parkováním, dopravou z lesa do tábora a zpět. Takže pro příště uspořádáme nějakou burzu volných míst, kdo koho je ochoten „přibalit”, kdo může někomu vzít kolo atd. A sejdeme se prostě až v táboře.

        Po loňské a předloňské pandaepidemii neštěknul ani pes, natož hygienici. COVID byl už dávno před prázdninami oficiálně prohlášen za chřipečku a tak se žádná opatření nekonala ani ve vztahu k táborům. A dobře tak. V minulých dvou letech bychom si taky ničeho nevšimli, ale smrt z vyděšení byla tak nějak povinná.

        Kontrola z hygieny nás letos načapala přímo v táboře. Paní kromě papírů chtěla vidět i vzorovou chatku. Podstrčili jsme jí pro jistotu holčičí. Byla nejen vzorová, ale i poměrně vzorně uklizená, a tak kontrola dopadla úplně bez závad.

        Dostali jsme pouze doporučení pro vytváření jídelníčku. Prý to máme vyžadovat po provozovateli kuchyně. No to by to pěkně dopadlo. Jednak by asi cena za takové jídlo byla podstatně vyšší a jednak by naši svěřenci poměrně často a hlasitě volali „FUJ!”

        To podivné slovo znamená maskování, znečitelnění, začernění některých údajů kvůli tomu, že jsou citlivé, osobní nebo tak něco. Většinou je to kvůli evropskému zákonu GDPR o ochraně osobních údajů. Na takový zákon sice kašleme, ale přece jen jsme se letos rozhodli o některých věcech mluvit anonymizovaně. Takže například když budeme říkat, že někdo hodně brečel, tak to začerníme nebo nebudeme jmenovat, aby nebylo poznat, že to byl , že hlasitě vřískal a s těma všima to byla .
A pokud něco vidíte, tak já nic, já jsem nic neřekl, nenapsal, to samo.

        Vždy na začátku svěřencům říkám, že nejotravnější je opakované sdělování zbytečných, nesmyslných informací. Stejně se vždy najde celá řada aktivních jedinců, kteří mají neodolatelnou touhu mi přijít říct nějakou blbost. V době vedra se starý, tlustý člověk při intenzivním pohybu intenzivně potí. Oni se potí i mladí a hubení. Stejně měli čtyři z nich potřebu mi přijít říct, že jsem (úplně) zpocený. Co si s takovou informací mám počít? Kdyby mi to neřekli, tak bych to asi nevěděl. Podobné to bylo s krvavou modřinou na lýtku. Sval jsem si natrhnul už dva týdny před soustředěním, modřinu jsem tam měl pořád a bylo dost pravděpodobné, že o ní vím a nic s ní neumím udělat, i když mi to starostliví jednici budou chodit sdělovat.

        Trochu jiné to bylo s upozorněním sedmi všímavých holek / žen, že mám obráceně oblečené tričko, protože znak, který máme na žracích úborech vzadu, já mám vepředu. Jenže to je chyták. Mám speciální tričko, které má ten znak stejný vzadu i vepředu.

        Na své jméno jsem se stal alergický už druhý den. Při sešikovávání se k odjezdu na cyklovýlet zaznělo během 10 minut slovo „Mirku” třicetkrát. Vzhledem k tomu, že neumím paralelně odpovídat na více nesmyslných otázek, musím tazatele odbavit sekvenčně. Teda pokud se ptají na něco rozumného. Teda pokud se na něco vůbec ptají. Blbé dotazy „Kdy už pojedeme? Kdy už tam budem? Kdy pojedeme zpátky?” jsem se naučil ignorovat. Podobně dotaz „Mirku?” není dotaz a pokud nenásleduje dotaz, tak neodpovídám (páč nemám na co odpovídat). Někdo je pak uražený, že jsem odpověděl někomu, kdo se zeptal až později a ne tomu, kdo se „zeptal dřív”. Odpověděl jsem prostě tomu, kdo se na něco zeptal (a nebyla to blbost).

        Nejzbytečnější dotaz „Co budeme dělat teď?” jsme automaticky odměňovali 10 – 20 kliky. Co budeme dělat řekneme vždy všem, ne jednotlivě, každému zvlášť. A až to řekneme, tak už není proč se ptát, protože to už všichni víte, co budeme dělat. Například když řekneme, že je přestávka na pití a záchod, tak na dotaz „Co budeme dělat teď” logicky odpovíme „no přece bumbat a čurat”.

• „Mirku, já chci domů, tady se furt jenom cvičí!”
  Ondra původně nepochopil význam výrazu „sportovní soustředění”. Po vysvětlení už ale až do konce tábora furt cvičil a neprotestoval.
  
  
• „Já nechci brečet, mě je to blbý, ale nemůžu si pomoct!”
  „Davídek dokáže z deseti minut patnáct minut řvát!”, říkala loni Terezka o svém tříletém synkovi. Letos jsme říkali, že dokáže řvát v režimu 24/7, i když je mu už sedm. Ale nakonec jsme ho obdivovali, protože nebrečel, že chce domů. Vydržel s námi celých 14 dní. Tím patrně ustanovil dva nepřekonatelné rekordy – za jak dlouho předčasně odjede brečící dítě domů (neodjel vůbec předčasně) a celková doba strávená brečením na soustředění.
  
  
• „Varicelu nepodělal.”
  Starostlivá maminka sdělující stav dítěte na zdravotní kartě.
  
  
• „Pomóóc, on mi chce změnit pohlaví nožíkem!”
  No kdo jiný než Franta?
  
  

        Loni jsme říkali, že to bylo hodně jiné soustředění ve srovnání s jinými roky. Bylo to dáno koronarestrikcemi, kdy se polovinu školního roku nesmělo cvičit a tak jsme to chtěli na soustředění dohnat. Neměli jsme kola, nebyl celodenní výlet, nedělali jsme karatistické soutěže, cvičili jsme hlavně na zkoušky, které v dubnu být nemohly.

        Letos jsme to naopak chtěli mít zase stejné jako dřív. S koly, soutěžemi, přípravou na zkoušky jen trochu, celodenním výletem. Třetina účastníků sice netušila, jaké to bylo dřív, protože tam byli loni nebo letos poprvé a tak to neuměli rozlišit, ale starší vědí. Soutěže jsme pro změnu letos nestihli jiné než loni (běhání, jízda do vrchu, plavání), ale to bylo částečně dáno vedrem a částečně leností spojenou s tím vedrem.

        Začalo to už ráno, když si Jasmínka rozřízla nárt. Ve šlapání na kole jí to nijak nevadilo, tak mohla na cyklovýlet jet s námi. Malý Matěj přišel, že potřebuje nafouknout kolo. Nafoukli jsme a taky v pohodě vyrazil. Zuzka s brzdami nepřišla, protože to nevěděla. No a pak se postupně začalo nedařit. Zuzka při brždění dvakrát přelítla přes řidítka a jednou skončila ve škarpě. Bylo to povolenou zadní brzdou – když zabrzdila oběma stejně (tedy stejně moc, aby jí ta zadní brzdila), tak se jí ta přední kousla a Zuzka hupsla ze sedla. Matějovi se kolo postupně zase vyfouklo. Bylo zjevné, že je píchlé a protože jsme byli nedaleko od tábora, tak jsme kolo napumpovali a odeslali Matěje s velkým Davidem zpátky.

        Pak píchla Jasmínka. To už bylo daleko a stálo by za to duši zalepit. Jenže si toho všimla až když se jí zula pneumatika, jela po ráfku a žmoulala tu duši. Domnívali jsme se, že je duše zničená a tak jsme ji poslali pěšky s velkým Adamem a Honzou do civilizace, že ji vyzvednu autem. Teda Jasmínku, ne duši (teda Jasmínku i s tou duší). Po chvíli si malý Adam zničil přehazovačku a to bylo celkem zjevně neopravitelné. Poslali jsme ho chůzí s druhým velkým Adamem, aby se všichni sešli někde, kam se dá dojet autem. Došli do nejbližší vesnice, kde jsem je pak vyzvednul.

        To ale ještě nebyl cyklovýletu konec. Tři prckové se courali vzadu a to tak, že nám zbytek pelotonu ujel a já jsem s nimi zůstal v pustině sám. Nevadí, do tábora dojedeme po vlastní ose, což se i podařilo. Jenže ostatní už byli u bazénu. Davídek k tomu bazénu spěchal tak, že při sjezdu k chatce nevybral zatáčku, trefil se mezi strom a rybářskou chatku a skončil v kotrmelcích, téměř v náručí těch rybářů. Naštěstí se mu nic nestalo a byl jen špinavý, jak se vyválel v hlíně.

               

        Parafráze hlášky na rodinu Hujerových ze známého filmu se hodí na náš klan Moravců. Ne že by byli všichni příbuzní, spíš naopak. Ani nechodí cvičit na stejné místo. Tak se všichni sešli až tady na soustředění. Jára s Honzou patří k našim dlouholetým členům a byli tady už po deváté. Eliška s Matyášem s námi byli letos už po šesté. Jen Jasmínka je nováček. Aby se to trochu popletlo, tak její táta je Karel Moravec, ale úplně jiný Karel Moravec, než náš Karel, který je tatínkem Elišky a Matyáše, i když na fotce v náručí drží Jasmínku. Protože se to plete i nám, tak občas Matyášovi a Elišce říkáme Malej Kája a Malá Soňa, protože se čím dál víc podobají svým rodičům.

        Tři Huškové naopak příbuzní jsou. Jsou to bráchové. Všichni chodí cvičit společně. Společně i bydleli v chatce na táboře, protože se mají rádi. Teda občas. A někdy úplně ne. Když se malý Matěj naštve, tak po některém starším bratrovi něco vztekle mrskne. Jenže Lukáš s Jirkou jsou hbití a zpravidla uhnou. Ne tak okno chaty, skrz které Matyáš nějakou tvrdou věc prohodil.

        Jednou z letošních družstevních soutěží bylo sepsat „Modlitbu bojovníka“. Jen tak ze zvědavosti, jak se atypického úkolu které družstvo zhostí. Předem bylo zakázáno používat známou karatistickou modlitbičku (Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, nebo ti dám přes držtičku!) nebo něco ve stylu „Bože dej, ať všichni ti zmetci bídně zhynou!“
Výsledek je možné najít zde

        Občas se nám přihodí konflikt se ZetCéčkama. Typicky na hřišti nebo u bazénu. Letos to bylo celkem v pohodě až na jednu výjimku – výskyt rozmazleného spratečka v jídelně. Byli tam s maminkou na dovolené a udělali chybu – sedli si při snídani k našemu velitelskému stolu. Sprateček si nabral plnou misku cereálií, zalil to mlíkem, vzal si jednu lžičku a všechno šel vyhodit. Zjevné, nesmyslné plýtvání nakrklo Milana a matce vynadal. Jestli to mlsné dítko ještě někdy s nějakým jídlem udělalo totéž, to nevíme. Zato víme, že už nikdy neopakovali chybu se zasedacím pořádkem. Vždy seděli na úplně opačném konci jídelny.

        Do testu teoretických znalostí občas zařadíme perličku, třeba kdo ví, k čemu se původně používala zbraň zvaná tonfa. Je to japonský zemědělský nástroj, sloužila jako odnímatelná dřevěná rukojeť mlýnského kamene na drcení rýže či obilí.
Zde je pár originálních odpovědí:
- K vraždě druhého muže (ženy) – Lukáš G.
- K popravě – Lukáš H.
- K rozražení lebky – Honza H.
- Na sití ríže – Kája D.

        Naši bývalí věrní členové přijeli na prodloužený víkend jako pokaždé. Kája Čutka a Honza Voodoo Pilař nám i pravidelně dělají jednu z náročnějších aktivit – „kruhový trénink“. Vždy se utáboří se svojí dodávkou pod pártystanem. Letos ale bylo dalších návštěvníků docela dost – Tomáš Sűssland, David Vejr, Dan Kysilka, Štěpán Kysilka, Martin Zelenka s rodinou, Alex Lytvynets, Honza Bakule, Natálka Gruberová a další. Utábořili se tam všichni „na hromadě“ a založili si vlastní stát „Malou Bangladéž“. Video z ležení je zde.

        Jeden z našich šikovných členů, Hynek, si stěžoval, že se mu ve škole pošklebovali kvůli názvu pohádky.
Jenže ve skutečnosti žádná taková pohádka není. Ta je o Honzovi. O Hynkovi jsou pohádky dvě:
- O Hynkovi, rytířském synkovi
- Hynek a kouzelná lampa
Myslím, že obě jsou důstojné (i když už na zdrojovém webu nejsou dostupné), a Hynek se za ně stydět nemusí. Natož za své krásné jméno.

        „Nejezte ty jogurty, jsou prošlé, zkažené a udělá se vám z nich špatně! Už několik lidí je kvůli tomu na záchodě!”
Jogurty jsou docela oblíbená svačina a na rozdíl od namazaných housek je většina karatistů konzumuje. To by ale nesměla naše malá hlasatelka apokalypsy strašit všechny karatisty na potkání.
„Ale na tom jogurtě je datum spotřeby čtvrtého a dneska je už osmadvacátého!”, přišla nás přesvědčovat do velitelské chatky. – Jo jasně, jenže to by se nesměl poplést měsíc. Je 28. července a jogurty mají na sobě datum 4. srpna. Špatně bylo jen jednomu z nás a po jeho návratu ze záchodu se ukázalo, že ten jogurt vůbec nejedl. Malý David pak několik zbylých jogurtů tláskal z naší ledničky ještě pár dalších dní a nic mu z toho nebylo.

        „Mirku, já mám vši!” – „Jak to víš?” – „Našla jsem veš. Už několikrát jsme je měli ve škole a přece poznám veš!” No asi nepoznáš. Hledali jsme s doktorem i lupou a žádnou další veš jsme nenašli. A protože veš nikdy nechodí sama, ale zpravidla žije ve stádu, tak jsme nákazu všima zavrhli.

        Tak aspoň trocha prázdninového opakování češtiny – schválně kdo víte, jak je správně, spisovně sedmý pád od výrazu Všechny vši:
a) Se všema všima
b) Všemi všemi
c) Všemi všami
d) Všemi všimi

        Jsme v přírodě, nedá se nic moc dělat. Ale letos to úplně hrozné nebylo. S myšima to bylo stejné jako s těma všima. Letos tady žádné nebyly, natož pak všechny. Takže sušenky, svačiny a chatky (obvyklá potrava drobných hlodavců, když se poštěstí „myšovej” rok) zůstaly ohryzávání a prohryzání ušetřeny. Jo a sedmý pád je všemi myšmi, všemi vešmi.

        Vos taky letos moc nebylo, ale potvrdilo se to, co známe už z minulosti – pokud je vos málo, tak hodně štípou. A dělají to schválně, bez provokování. Celá řada z nás to zažila. Nejhůř asi dopadla mladá brigádnice z kuchyně, kterou vosa štípla do pusy. Teda zevnitř. Takže do tábora dorazila blikající sanitka, aby se nám kuchtička neudusila. A dobře to dopadlo, večer už zase myla nádobí.

        Až nečekané to bylo letos s klíšťaty. V televizi pořád straší jejich maximální aktivitou a na táboře nic. Možná se jim nedaří za vedra a v nízké trávě. Proto po táboře pořád jezdil borec ze sekačkou a dělal milimetrový trávník, až to bylo v tom suchu divné a vypadalo to dost zbytečně.

        Kromě tradičních oslavenců, kteří slaví na soustředění každý rok (Mikey a Lukáš), letos slavili i Milan a Lucka. Ne že by měli najednou z ničeho nic narozeniny v době tábora, ale Lucka s námi byla poprvé a Milan má narozeniny sice v jiném termínu, ale padesátiny má člověk jen jednou za život a tak se jeho oslava konala až v době, kdy se na náš tábor sjíždí spousta bývalých členů.

        Byl tady! Zase tu letos byl. Rybářský Jouda, který se nám loni snažil zkazit závěrečnou zábavu. Jeho auto máme pro jistotu vyfocené, abychom ho snadno identifikovali. Jen ho pan Počta nenechal parkovat dole u řeky, ale hezky nahoře na návštěvnickém parkovišti. To se nám líbilo. Jednak ze škodolibosti a jednak proto, že hlavním důvodem jeho loňského vřískání bylo nesmyslné tvrzení, že mu zase zapatláme auto jako předloni. To jsme ale neudělali nikdy. Pak jeho auto zmizelo a my jsme se obávali, že dolů na naše bojiště. Ale zmizel úplně. Když jsme na plácek u řeky přišli, stálo tam pouze auto policejní (mají tam vodní garáž a denně tam jezdí). Policejní hlídka ale pro nás byla menší zlo, než vzteklý rybář. Z toho se vykecáme. A bitva se mohla bez obav uskutečnit. Skončila dřív, než se policisté vrátili k autu a dokonce jsme stihli místo i poklidit. Video z povedené akce je zde.

        Letos jsme noční bojovku spojili s hrou Pašeráci. Když už byli všichni obléknutí do lesa, tak jsme po pašerácích shromáždili účastníky na Mobil Hilu a zkusili jsme „ninja přesun” do tábora. Spočívá to v tom, že všichni musí kráčet opatrně za úplného ticha, aby nás nikdo ani nezaregistroval. A civilisti sedící ještě venku u stanů a karavanů v tábořišti se musí vyděsit přízraků procházejících kolem nich. Úplně se to nepovedlo, dva maláči začali skuhrat. Ale to nevadilo. Hlavním účelem bylo poskytnout strašidlům čas na vytyčení trasy a zaujetí pozice. Zvládli to letos všichni, i ti nejmenší a nejvystrašenější (není to totéž). Jen jedna dvojice se zbaběle vracela do tábora s nesmyslnou výmluvou, že nevidí další světýlko. Ale chytil je u toho Milan a obrátil je do správného směru.

        Původně to tak ani nebylo myšleno. Prostě jsme jen zkoušeli, kdo je psychicky silný, nevyměkne a dokáže pozadu upadnout z rantlu do bazénu jako prkno. Po zveřejnění fotek na internetu se k tomu někdo vyjádřil, že to vypadá jako nějaký rituál. Musíme se tím inspirovat pro příště. Iniciační rituál by měli absolvovat na příštím soustředění všichni. Karate je i o síle ducha a tímto způsobem se silný duch dá demonstrovat.
Všechny fotky a animace se zobrazí po kliknutí na Elišku vlevo.

                                       

        Tohle už je trochu vyšší level zasvěcení a není pro každého. Někteří by si i rádi skočili, ale maminka jim to nedovolí. A tak letos skákali jen Milan a Martin. Odjeli tam v sobotu narychlo autem a tak jsme to ani neviděli napřímo. Jsou z toho jen fotky.

        Loni jsme ke svému úžasu s Lubošem zjistili, že naši svěřenci nejsou schopni splnit jednoduchý, jasný, logický příkaz. Třeba pokyn „Běžte rychle do chaty!” nedokázala při návratu z pašeráků pochopit víc jak polovina našich členů, přestože hustě pršelo a nebylo na tom nic divného, že chceme, aby se všichni šli rychle schovat. Proto jsme se letos rozhodli trénovat. Teda kromě karate i rychlé plnění jednoduchých příkazů. Vlastně i karate je o rychlosti reakce. Je na to výborná hra. Každý den jedno družstvo určí nějakého svého člena, „Bombera”, který umí hlasitě řvát. Jeho úkolem je třikrát za den zařvat „Bomba!” a sledovat, kdo poslední zareaguje. Úkolem všech ostatních je, co nejrychleji padnout k zemi, ideálně nohama k epicentru výbuchu. Poslední propadne peklu a musí se vykoupit například úklidem celého tábora. Jen se to nesmí dělat třeba v jídelně, aby z toho neměli civilisti šok. Ideální je na to třeba hřiště – viz foto.

        Hlídat v noci nebo ne? To je otázka, kterou jsme v minulosti řešili. A dospěli jsme k tomu, že tábor by se měl hlídat z několika důvodů – vetřelec, trénink odvahy a zodpovědnosti, aby se malí nebáli spát při otevřeném okně atd. Jenže je s tím spojeno pár problémů. Třeba jak má hlídka poznat, kdy vzbudit další hlídku. Má sice na papírku napsáno, kdy, koho, z jaké chaty má vzbudit, uprostřed tábora visí hodiny pro ty, kdo nemají mobil, ale problém je, když oba hlídající neumí poznat, jaký je na těch hodinách čas. Je to čím dál častější třeba i u třeťáků. Co v té škole dělají? A protože neumí odhadnout, jak dlouho trvá hodina a půl, tak se do velitelské chatky chodili ptát po čtvrthodinách, jestli už mají vzbudit ty další.

        Ondra s malým Kubou se chvástali, že hodiny znají. Pak jsme ale úplně nepochopili, když jako poslední hlídající začali celý tábor budit pět minut po svém nástupu na hlídku, tedy krátce po půl šesté.

        Problém taky vznikne, když někdo místo hlídky spinká v chatě. Když se na to nepřijde, nikdo je nenačapá a nic se nestane, tak je to asi jedno. Jenže když se přeruší řetězec hlídek, přijde se na to sice až ráno, ale docela snadno. A když to jdeme namátkou zkontrolovat, tak na to taky přijdeme. No a když pak spícího hlídače vyženu, aby aspoň šel spát do vlastní chatky do postele a nespal v cizí chatce na zemi, on tam zapomene baterku a uprostřed noci, uprostřed tábora ječí na celé kolo, že ztratil baterku.

        A samozřejmně nejhorší je, když se něco stane a hlídka nehlídá. Rybáři popíjeli společně na horní chatě zvané Rosutec. Jeden z nich se potácel dolů do své chatky, ale nestrefil se. Místo doprava, zabočil doleva, vlezl do jedné z našich chatek a rozsvítil. Ještě že tam bydleli starší kluci. I tak z něj byli vykulení. Vykulený byl i opilec, když ho jako vetřelce pronásledoval Luboš, a pak se zmateně omlouval a vymlouval.

        Vzhledem k převaze kluků v našem oddíle se většina vztahů na táboře navazuje se členy (teda členkami) jiných skupin. Přestože tam takový oddíl byl, harašil jen Vašek, jediný oficiálně uznaný (titulem odměněný) harašník. Na pozadí toho se ale odehrávalo harašení celkem nečekané. Hvězdička má doma mladší sestřičku, která k nám teprve v září začne chodit. Na táboře se ale skamarádil s malou Jasmínkou. Reálně to snad ani nejde nazvat harašením. Z její strany možná pošťuchování, z jeho strany něco jako „ochranitelský pud”. Ale vypadali u toho oba roztomile. Na první fotce se k sobě tulí při čekání na bojovku. Jestli šli spolu, to nevím, ale na fotce z cíle se k sobě opět tulí a ještě k tomu Jasmínka zimomřivě zabalená do Matějovy mikiny.

               

        Tady obvykle něco bývá. Nějaký odstrašující obrázek a fotky uražených jedinců. Ale letos nic! Berly jsem po loňské zkušenosti den předem nebalil, abych zase nepřivolal nějaký úraz na poslední chvíli. A tak se nám nikomu nic nestalo. Lenka, maminka Vaška, se nepočítá. Kdyby nechtěla nezvedeného syna skopnout do bazénu, tak by si neukopla prst a nemusel by ji Luboš přenášet po táboře. Ale na cestu do nemocnice to nebylo.

        Doktor Radek dlouho neměl do čeho píchnout a jen rozdával pravidelně užívané léky a ošetřoval drobné oděrky. Tak aspoň vytrhnul malému Davidovi kývající se zub.

        Zdravotní potíže se nám ale úplně nevyhnuly. Klasický problém je nachlazení při přechodu z vedra do zimy. Ani ta zima nemusí být skutečná zima. Stačí náhlý pokles teploty o 15 stupňů z vedra do normálu a lidský organismus si s tím neporadí. Zejména unavený malý organismus. A tak to vždy postihne ty, co na tréninku nejpoctivěji makají. Někdy až tak, že se nedá dělat nic jiného, než odjet domů. Hynek si letošního soustředění s námi moc neužil. Přijel až na druhý týden z jiného tábora. Chtěl to „dohnat”, až to možná nakonec přehnal a po pár dnech ho postihlo to nachlazení, které bylo opravdu na odjezd domů.