V posledních letech jsme zažívali čím dál větší problémy s projetím autobusu s vlekem na kola skrz úzkou vesnici. Čím dál větší proto, že vesnice je čím dál užší. Místní obyvatelé naschvál kladou podél už tak úzké silničky překážky v podobě velkých šutrů. Autobusák nám vyhrožoval, že nás vyklopí v lese i s kolama a báglama. I při dojezdu až do tábora s tím byly problémy (dvojí nakládání a vykládání kol, neustále se zdražující pronájem, obtížné otočení autobusu v táboře) a už několik let jsme byli jediní, kdo tam jezdil autobusem. Ostatní skupiny se dopravovaly individuálně a zvládaly to. Tak jsme letos poprvé autobus taky zrušili. Většina rodičů stejně přijížděla na sraz autem s naloženým kolem, tak to pro ně byl jen časově náročnější výlet než v minulosti. A když se do jednoho auta naložili dva karatisti, tak to už i finančně vyšlo nastejno, jako ten bus. Až na jednu výjimku nikdo z rodičů neprotestoval a příjezd i odjezd proběhl celkem v pohodě. Teda když nepočítám zácpu vzniklou ve vesnici a pod Mobil Hillem při našem příjezdu (viz foto), ale to byla letos nějaká divná náhoda, většinou to takový extrém nebývá, návrat (odjezd z tábora) už byl bez problémů.

        Proto i příští roky nebudeme jezdit autobusem. Rodičům jsme zdůraznili výhody vlastní dopravy – možnost naložit víc věcí do více zavazadel, možnost podívat se do místa pobytu. A rodiče to zvládli docela hladce. I protestující maminka možná uzná, že není dobrý nápad jezdit tam vlakem. No možná oficiálně neuzná, ale ne, není to dobrý nápad, bylo by lepší dítko k někomu prostě naložit, když už tam to druhé auto jede. Ekologické kouzlo by fungovalo, kdyby tam nejelo žádné auto. A při trvalém dešti, který jsme zažili při odjezdu, se auto taky docela hodí.

        Jako bych tohle už někde slyšel... Jo aha, třeba zrovna loni a i před tím jsme to už párkrát říkali, ale letos „TO začalo” dávno před tím, než to začalo.
Občas někdo těsně před odjezdem onemocní, občas se někdo „urazí”. To jsou věci, se kterými nejde nic nadělat. Letos si Adam Jeřábek zranil koleno hned na začátku prázdnin a jejich zbytek trávil s ortézou v klidovém režimu. Místo něj se mohl poprvé zúčastnit malý Filip, na kterého původně nezbylo místo.
Urazil se i Luboš Vlk a to pro něj celkem obvyklým způsobem – při pádu z kola. Odnesl to vykloubený palec a prý „nějaké zlomeninky kolem”.

Přesně 14 dní před naším příjezdem v táboře hořelo! „Naštěstí” jen karavan a dvě auta na horní louce. Já vím, když hoří, tak to není štěstí, ale pro nás jo! Neshořelo nic, co používáme.
Fotky za zásahu hasičů jsou zde:

        Když jdete po táboře v kraťasech, potkáte člověka v péřové bundě, druhého s deštníkem, tak přemýšlíte, kdo z vás tří je blázen.
Co se týká počasí, bylo to letos takové... pestré. Vystřídala se nám tady roční období, o kterých jsme ani neměli ponětí, že existují. První týden v srpnu prý byl dokonce nominován na cenu za nejlepší herecký výkon za dokonalé ztvárnění října.
Ale zase nic tak hrozného to nebylo. Ve světě počasí obvykle platí, že po vedru přijde zima, po sluníčku přijde déšť a po dešti zase pondělí. To jen ustaraní rodičové v Praze nás hned od začátku litovali, jaké že to máme těžké, jak špatné je letos počasí. Postupně dokonce začali nabízet odvezení méně odolných dětí. Ale déšť naši činnost přímo ovlivnil jen dvakrát – jednou jsme se schovali do pártystanu, jednou jsme cvičili v jídelně. Kdybychom měli celodenní výlet, asi by nás déšť dostihl i tam, ale výlet jsme letos zrušili z řady jiných důvodů a v táboře jsme se ten den měli docela dobře.
V den, kdy jsme připravili táborák, nás ochránil nějaký táborový Bůh. To, co je na fotce vlevo, je předzvěst docela prudké bouřky. Koukali jsme na hnusný, černý mrak téměř kolmo vzhůru. Ale nic z něj na nás nespadlo, bouřka nás těsně minula.
Opravdu hnusně bylo jen v den odjezdu, kdy prakticky trvale pršelo.
Problematická byla jen změna z vedra do chladna. To pak nějaká forma letního muribundusu postihla třetinu oddílu, včetně vedoucích. Všichni jsme to ale během jednoho až tří dnů rozchodili, nikdo neodjel domů (smrt z vyděšení jsme u rodičů zažehnali). Jen jsme u toho vypatlali dvě lahvičky „hrdelního klystýru” ve formě spreje a jednu jako koncentrát na přípravu kloktadla (to prý je míň hnusné, říkali pacienti).

        Psala mi před odjezdem maminka malého Davida: „David by chtěl bydlet v chatce 16, když to nepůjde, tak v 17 a nebo nakonec ve 20, ale tam už se bojí, že by jim tam prý lezla hygiena.”
Zatímco výběr spolubydlících necháváme primárně na našich svěřencích, s chatkami to není tak jednoduché. A je naivní si myslet, že když jsem tam jednou byl, tak znám zákonitosti.
– Každý rok se „naše“ chatky trochu mění, i letos jsme neměli úplně ty stejné, jako loni.
– Kontrola z hygieny si chatky vybírá náhodně a ty, co jsou nejvíc na očích a lákají k návštěvě, jsou ty uprostřed (15, 16, 17). A kromě toho, letos vůbec kontrola nedorazila.
– Některé chaty jsou „trvale“ obsazené letitými účastníky – „Jsem mazák, bydlím ve své chatce a sežeru i patnáctiletého novice, natož devítiletého.“ To se vymstilo bratrským dvojicím Schaumannů a Tremlů, kteří obsadili chatku 22, protože prý „Kdo dřív přijde, ten bydlí. Kdo pozdě chodí, sám sobě leze do kopce“. Jenže ve dvaadvacítce už léta bydlí velkej Adam, Lukáš a spol. Ti maláče z horní řady vyšikanovali až do spodní. Jako úlitbu jim museli kompletně přestěhovat věci a povléknout postele a maláči pak souhlasili.

• „Mirku, vy jste mě podrazil!”
  Jedna z maminek, která se domnívala, že „věci zbytečné” (termín použitý v propozicích k táboru) znamená „věci zakázané”. Teda zejména mobily. Vzhledem k tomu, že řada pubescentů v dnešní době trpí nomofobií (fobie z nedostupnosti mobilního signálu nebo mobilního telefonu), nedokážou bez svého mobilu přežít ani dva dny, natož dva týdny. Takže to nezakazujeme, protože nechceme mít tábor plný zombíků trpících absťákem. Pouze to nedoporučujeme a necháváme rozhodnutí na rodičích.
  
  
• „Kryšpínku nekřič!”
  Tak okřikovali rodiče v jídelně asi 3-4leté batole, které tam často velmi hlasitě a zdánlivě bezdůvodně kvílelo. No to bych asi taky kvílel, kdybych se jmenoval Kryšpín.
  
  
• „Jak se jmenuje kapitán tvého družstva?” – „Lukáš Marek” – „Ale ty jsi přece z Michalova družstva!” – „Já myslel, že Míša je Lukášova přezdívka.”
  

        Bájnou vánoční reklamu na kofolu s roztomilou holčičkou a ještě roztomilejším prasátkem zná asi každý. Ale potkat ho v přírodě fakt nechceš. V lese, v noci, kdy ten tvor, výrazně větších rozměrů než ten v reklamně, znenadání vystartuje z křoví a za hlasitého kvičení tryskem proběhne ve vzdálenosti asi tak tři metry. To se stalo při hře Pašeráci řadě lidí z našeho oddílu. Nikdy jsme v noci v lese nepotkali zvíře. No a letos zajíc, liška a nakonec to prase! Pašeráci z toho byli logicky docela vystrašení. Prase asi taky, když se mu do teritoria nahrne stádo karatistů a tropí tam hluk. Nevěděli jsme, co si v tu chvíli počít. Prase ale už bylo pryč, tak jsme první část hry dohráli v obvyklém pašeráckém území. A protože jsme nechtěli nic riskovat, druhou část (kdy se role pašeráků a celníků prohodí) jsme zkusili v těsném okolí tábora. Domnívali jsme se, že to není hratelné, že celníci všechny pašeráky pochytají. K našemu údivu pašeráci v lese prohráli a v táboře vyhráli. Prase se nám ale ocitlo až v táboře. O pár dní později ve dvě hodiny v noci vyděsilo hlídku. Prý jsou schopná přeplavat Brčálník a řádit mezi chatkami. Bylo to tam letos celé rozryté.

        Kvůli obavě ze setkání s bachyní a selaty jsme zrušili i stezku odvahy. Noční bojovku jsme udělali taky jen na území tábora. Strašidla se snažila a maláči si to snad užili, ale jako v minulých letech to nebylo. Kvůli zimě v noci a nachlazení řady lidí z oddílu jsme letos zrušili i obvyklé pokračování noční bojovky – bazénovou výtržnost. Takže co se týká nočních akcí, letos to bylo nic moc.

        Jízda na kole bývala vždy oblíbeným zpestřením táborového programu. V celé historii jsme kola neměli jen několikrát. Dvakrát jsme na nich dokonce na soustředění jeli z Prahy, protože jsme měli tábor blízko. Do Varvažova jsme je vezli vlakem a jeli na nich z nádraží. Letos se nám to ale nějak znelíbilo, přejedlo. Teda ne nám vedoucím, ale líným dětičkám. Někteří naši členové na kole vůbec nejezdí, kolo nemají, bojí se. No budiž, to uznáváme. K nim se ale přidali další, kteří si kolo nevzali záměrně („když ho nemá vona, tak si ho nebudu brát ani já”). Omluvený byl Luboš, který kolo neměl kvůli nedoléčenému zranění. To si způsobil na začátku prázdnin samozřejmě na kole, protože odmítá akceptovat skutečnost, že kolo je určeno k ježdění, nikoliv k létání.

        Na táboře jsme na kolech měli vyjížďky dvě (když nepočítám rychlovýlet starších jedinců s Milanem do Písku). Pokaždé jsme ujeli tak 15 kilometrů. Uznávám, že podruhé to bylo náročné. Kilometr od tábora jsme ztratili půlku oddílu. Vilda se nabídl, že se pro opozdilce vrátí na rozcestí. Tím jsme ztratili půlku oddílu a Vildu. Jel pro něj Lukáš. Mezitím Franta hlásí, že ztratil flašku. Dva velcí ji s Frantou jeli hledat. To už jsme ztratili skoro tři čtvrtiny oddílu. A tu flašku. Po asi 20 minutách jsme se naštěstí všichni zase našli. Teda kromě té flašky. No a pak jsme se ztratili všichni. Navigace ztratila kontakt se satelitem a zavedla nás do hnusného údolí, kde bylo bahno, popadané stromy, kopřivy. Kola jsme tlačili nebo táhli neschůdným (natož sjízdným) členitým terénem skrz tu bujnou, pichlatou, žahavou vegetaci.
        Ten výlet jsme nedokončili, protože karatisti argumentovali, že pomletá kráva v housce, co byla na jídelním lístku k večeři, je důležitější, než návštěva dřívějšího tábora. Tak jsme raději na večeři dorazili s dvouhodinovým předstihem.

        V úterý jsme ale měli jet na celodenní výlet buď na plynovou lávku nebo na Orlík. Udělat okruh letos nešlo, protože otavský most byl uzavřen kvůli rekonstrukci. Museli bychom jet tam a po stejné (podobné) trase zpět. Museli jsme to i o den odložit, protože na úterý byl hlášen déšť. No a pak, kdy už jsme měli koupené jídlo na „výletní” oběd, se další darebáci přidávali k pěšákům a odmítali jet na výlet na kolech. Pár lidí bylo nemocných, nachlazených, další se vymlouvali, že chtějí na poslední chvíli ještě cvičit na zkoušky. A s méně jak polovinou oddílu to nemělo cenu, tak jsme zůstali v táboře. Jen jsme hlasovali, zda rohlíky s paštikou budeme mít místo šunkofleků nebo dukátových buchtiček. Kupodivu vyhrály buchtičky. Teda prohrály, protože prý to není jidlo. Jenže kuchty je už měly napečené a tak byl náhradní oběd místo oběda a ne místo večeře. A stejně odpoledne pršelo.

        Letošní nezájem o ježdění na kole nás přiměl k rozhodnutí, že příští rok to zase jednou zkusíme bez kol. Rodiče to budou mít s dopravou jednodušší a my stihneme víc karatistických aktivit v táboře. Kola si můžou vzít dobrovolně jen ti zdatní, kdo chtějí některé odpoledne vyrazit s Milanem na tradiční výlet do Písku.

• Za tu dobu jsme nasbírali spoustu úrazů, zlomenin, utrhnutí a opětovné srostnutí něčeho. Občas něco utrženého přirostlo i někam jinam, než to bylo původně.
• „Vy jste si utrhl úpon prsního svalu. Kdybyste byl mladý, tak vám to přišijeme zpátky, ale ve vašem věku to budeme léčit konzervativně (rozuměj nijak). Však ono to někam přiroste.”
• „Vy jste si utrhl manžetu rotátoru. No to je blbý, to samo nepřiroste, musíme vám to přicvaknout zpátky sponkama.”
• „Tak copak na té ručičce budeme řezat?” – „NIC! Já jsem tady s nohou!” – „Aha, že bych se překoukla v operačním plánu?”
• Bolí nás pochroumaná kolena, ramena a další méně důležité klouby.
• Mě a Milana svorně při delším stání brní levé stehno. Prý je to předzvěst brzkého vyhřeznutí meziobratlové ploténky. Do teď náš oddílový doktor netušil, že je to nakažlivé.
• Na čtení potřebujeme brýle.
• V lehsedech, klikách, páce, benchpresu nebo skákání přes švihadlo nás poráží čím dál víc našich svěřenců. A to byly dlouhá léta naše parádní disciplíny, ve kterých jsme vyklepli prakticky každého, kdo se vyskytnul poblíž a opovážil se si to s námi rozdat.

        V posledních letech se rozmohlo používání zkratek, zkomolenin a anglických výrazů i pro to, na co máme běžná česká slova. No dobře, chceme být světoví, chceme, aby nám na internetu všichni rozuměli a my rozuměli ostatním. Jenže o to právě jde. Musíme vědět „vo co go”, rozumět tomu, vědět co, kdy, jak, případně místo čeho českého použít. Ty základní výrazy znám, umím rozklíčovat, pochytil jsem. Ale pokud to někdo nadužívá v běžné komunikaci, i když by totéž mohl napsat normálně, tak odmítám googlit, o co se jedná, a na takovou zprávu odpovídám hezkou českou zkratkou „BFLMPSVZ” a pak se bavím, když na to dotyčný nechápavě čumí.

        V případě chvatů, cviků, technik bych měl primárně znát původní výraz a až pak používat zkomoleninu, zkratku, přezdívku.
– Judistickému chvatu Sasae curi komi aši se v češtině běžně říká sasanka, protože je to jednodušší.
– Setkal jsem se i s výrazem tomenága, kdy dotyčný vůbec netušil, že chvat se jmenuje Tomoe nage.
– Na tréninku se učíme pád vpřed (Mae ukemi), přezdívkou se mu říká Judokotoul – budiž, ale hlavně bych měl vědět, že parakotoul je něco úplně jiného.
– Hynkův oblíbený gymnastický cvik, kterému říká „Beko”, se v originále jmenuje Back flip, česky salto vzad, což Hynek taky netušil.
– Jeho brácha Vilda pro změnu zase nějak nepobral skutečný význam slova prank (žert, recese), jehož cílem je někoho nachytat pro pobavení všech ostatních. Za prank vydával nesmyslné tvrzení o smrti svého bratra pod koly vlaku a divil se, že se tím nikdo nebaví, nikdo mu na to neskočil, jen tím ze sebe dělal blbce, když se toho nesmyslu úporně držel.
– Když se česká firma Petřiny NET začne psát Pe3ny NET, tak to chápu a umím přečíst. Když se podobná česká firma nazve světově Performance a ještě světověji píše Per4mance, ať se nediví, když ji někdo čte Perčtyřimance.

        Podle průzkumů prý IQ lidstva od roku 2000 rapidně klesá. S každou další generací o 7 bodů! Od roku 1970 prý naopak každých 10 let o 3 body IQ rostlo. Jednoduché vysvětlení to nemá. Svádí se to na škodlivé technologické inovace a jejich nadužívání mladšími generacemi, sociální sítě, umělou inteligenci, která myslí za nás (proč bych měl něco do školy vymýšlet a psát referát, když to za mě může udělat nějaký Chatbot, že jo).

        Nevíme, jestli to je pravda. V oddíle máme na jedné straně „prudce inteligentní jedince” (třeba Karolína má certifikát na IQ 140!), na druhou stranu se setkáváme s podivnými projevy, které o přehnané inteligenci nesvědčí.

• Jako odstrašující připomínám předloňský zážitek, kdy dvě třetiny oddílu „nepobralo” jednoduchý (a za deště logický) pokyn „Běžte do chatek”. Neběželi, čuměli, kladli nesmyslné dotazy, mokli u toho. No a já s Lubošem jsme čuměli na ně a pokyn trpělivě opakovali, aby ho pochopili i ti méně inteligentní.
• Z posledního dne letošního tábora je obdoba – „Přineste klíče od chatek”. To nepobrala asi polovina. „A jak se tam dostaneme, když zamkneme?” No jednak pokyn o zamykání nic neříká, prostě máte přinést klíč. A jednak už máte být vystěhovaní, když chaty předáváme na úklid.
• Podobná reakce byla na pokyn „Zůstaňte v jídelně, potřebujeme vám něco říct”. Néé, půlka lidí se rozutekla aspoň do vestibulu, někteří i dál.
• „Řekněte mi, co chcete koupit v Písku”, „Nahlašte mi velikosti triček a mikin, které chcete” – to jsou jen dva z mnoha případů, kdy jsem ten pokyn několikrát opakoval, ale vždy se našel někdo, kdo přiběhl až už jsem byl někde jinde, bez tužky a papíru, tedy bez možnosti si požadavek napsat.
• Pokud s něčím potřebuju pomoci, vždy se najdou ochotní jedinci. OK, chválím. Ale když toho pak udělají jen půlku a já to musím po nich dodělat, tak by bylo lepší se vůbec nenabízet. A už vůbec se nevymlouvat hláškou, kterou nesnáším – „My jsme mysleli”. Jmenovat nebudu, dotyční vědí. Oni byli opravdu ochotní, ale bohužel mysleli.
• Zaráží mě i podivný jev, který mi opakovaně dělá spousta maláčů. Něco mi přišli sdělit, žalovat, zeptat se na něco, ale normálně řekli jen „Mirku”. V tu chvíli udělali čelem vzad nebo otočili hlavu o 180 stupňů a pokračovali v mluvení na druhou stranu. Vlastní informaci nemám šanci slyšet ani když je kolem klid, natož v hlučném prostředí jídelny nebo ve skupině dalších lidí. A navíc, tuhle chybu jsou schopni dělat cyklicky – chytím je za hlavičku, otočím správným směrem, „na mě musíš mluvit, když mi něco chceš”. Ne, řeknou dvě slova a rotační cvik tělem nebo hlavou udělají zas. I třikrát za sebou. Budu jim to schválně dělat taky. Když se otočí, já se otočím taky. Budeme k sobě zády a jsem zvědavý, jak se pak se mnou domluví.

        Je to psychologický experiment inspirovanými čarodějnickými procesy z roku 1692 v americkém městě Salem. Moderátor „hry” postupně řekne každému ze skupiny účastníků, zda je člověk, nebo čarodějnice. Nesmí to slyšet nikdo další. Úkolem všech potom je vytvořit co největší skupiny složené pouze z lidí. Prohrávají všechny skupiny, které budou obsahovat nějakou čarodějnici a nejmenší lidská skupina. Variantou je, že vyhraje pouze největší lidská skupina. Čarodějnice můžou lhát, snažit se škodit lidem tím, že způsobí prohru skupiny, do které se vloudí. Jako trest pro prohrávající jsme stanovili běh k silnici. Z něj by byly z principu osvobozeny čarodějnice (protože mají z titulu své role nevýhodu stoprocentní prohry). Je na účastnících, jak dokážou určit mezi sebou čarodějnice a zapudit je. Byli jsme zvědaví, jak si s tím karatisti poradí. Většinou ale takovéto věci prokouknou. Neprokoukli, ale vymysleli způsob, jak vyhrát. Nejdříve se pokoušeli čarodějnice odhadnout, nařknout, zahnat z vytvořených skupinek. Postupně ale vytvořili velkou skupinu, do které zvali všechny „lidi” a varovali, že pokud do skupiny vstoupí čarodějnice, bude následně ostříhána do hola. S tím jsme souhlasili a souhlasili s tím i všichni účastníci. Nakonec vznikla jedna skupina ze všech členů oddílu a tak vyhráli všichni.
       Finta spočívá v tom, že všem je na začátku určena role „člověk”. V Salemu taky nikdo ve skutečnosti nebyl čarodějnice a přesto v těch procesech zemřelo asi 20 nařčených lidí. Překvapivý výsledek trochu odporuje předchozímu bodu – asi ti naši svěřenci úplně hloupí nebudou.

        Trochu jiná nachytávka na inteligenty je rozpočítávadlo „Toto je nová hra”. Moderátor při odříkávání formulky postupně (klidně i na přeskáčku) ukazuje na vybrané účastníky a kdokoliv může nakonec hádat „kdo z nás to je”. Cílem je ale přijít na to, proč to je právě ten dotyčný. Princip hry je natolik pitomý, že jeho odhalení dalo zabrat celému oddílu. Po mnoha pokusech na to přišla stejně jen asi polovina. Schválně ho nezveřejním. Ale už jsme hru hráli v roce 2014. My dospělí si to pamatujeme, nikdo jiný ne, protože ti, kdo s námi tehdy byli (Honza Moravec a Bára), byli tehdy malí.

        Naše svěřence se alespoň trochu snažíme vychovávat k zodpovědnosti za své činy, k rozumnému samostatnému chování. Zároveň je nechceme na táboře nějak moc omezovat, vodit je za ručičku, hlídat, aby se chovali slušně, tiše a způsobně. Ne, mají se tam bavit, vyřádit se tak, aby potom nezlobili doma. K tomu je ale nutné, aby se už od útlého věku naučili rozlišovat, co je to tolerovatelné, akceptovatelné blbnutí a co už je nepřípustná zběsilost. Rozdíl je jasný – netolerovatelná zběsilost je něco, co ohrožuje něčí život, zdraví nebo spočívá v ničení majetku ať už v osobním nebo kapitalistickém vlastnictví. Běsnící jedince ale občas nejde zastavit jinak než „zresetováním” třeba pomocí gyaku cuki. To je důvod, proč učitelky nenechávají své žáčky moc blbnout, snaží se takové stavy stopnout hned zpočátku, protože pokud se to moc rozjede, nemají jak to zastavit. Jednak zpravidla neumí gyaku cuki a jednak mají resetování svěřenců zákonem zakázáno.

        Z výše uvedených důvodů není zakázaná kanadská noc, pokud se neškodně blbne. Napatlat někoho spícího pastou na zuby, pokreslit mu xichtík fixou, namazat kliku chaty medem, to vše je OK. Citlivější jedinci z toho ale měli obavu a snažili se neusnout nebo se sestěhovávali holky a kluci, aby kluci své oblíbené holky chránili, což je samozřejmě chování chvályhodné. Proto poslední noc v táboře proběhla bez incidentů. Ani jsme si letos nechytli nikoho na úklid velitelské chaty.

        Z obdobného důvodu jsme zpočátku nijak nezasahovali, když parta karatistů hrála ve vestibulu jídelny stolní fotbal. Přestože se jednalo o atrakci oficiálně placenou (po vhození desetikačky vypadlo pět míčků, které vždy po vstřelení gólu mizely v útrobách stolu). Naši darebáci objevili způsob, jak z placené zábavy udělat zábavu zdarma. Míčky ze stolu dolovali opakovaným „znásilňováním” nebohého stroje. Protože si za to stůl mohl sám (má být proti švindlování chráněný), tak jsme tomu nechávali volný průběh. Až do doby, kdy se to zvrhlo. Karatisti místo používání k tomu určených rukojetí se snažili míček v hracím poli ovlivňovat i tak, že zvedli celý stůl do vzduchu a lomcovali s ním. Kdyby si ho některý z nich pustil kovovou nohou na svoji nohu, tak jedeme do nemocnice se zlomeným nártem. Tak nám nezbývalo nic jiného, než atrakci zakázat.