Pod řádkem jednotlivých let je řádek s ikonami pro daný rok. Každá ikona odkazuje na určitou oblast – zprávu ze soustředění, rozvrh, fotky, alba, videa, výsledky soutěží, diplomy. Tak klikejte, brouzdejte, prohlížejte. Je toho ale tolik, že „to nedáte”. Důkazem je každoroční údiv starších členů při zběžném prohlížení dřívějších fotek. Tváří se vždy jako že to vidí poprvé. A taky loňské hledání schované čokolády – nenašel ji nikdo.

        Vedoucí tábora se od letoška musí registrovat na České správě sociálního zabezpečení. Tomu předchází registrace naší organizace. OK, v době elektronické vyplňuju online formulář, odesílám, ale nejde to. Prý se nemůžeme elektronicky zaregistrovat, protože dosud nejsme zaregistrovaní. Dobře, posílám soubor PDF do jejich schránky. Po pár dnech mailová komunikace s úředníkem:
- „Vy jste v kolonce Datum vzniku uvedli datum vzniku, ale to je špatně! Den vzniku není den vzniku, ale den, kdy jste zaměstnali prvního zaměstnance s povinností na odvodech.”
- Nikdy jsme nikoho takového nezaměstnali a i do budoucna to nehodláme dělat.
- „Proč se teda chcete registrovat?”
- My nechceme, ale prý se to od letoška musí, když pořádáme tábor.
- „Aha. Tak datum vzniku bude až datum zahájení tábora. To ale vzniknete až v budoucnu a do budoucna se registrovat nejde – co kdybyste nakonec nevznikli?”
- Tak já si napíšu smlouvu, že už měsíc předem jedu chystat tábořiště.
- „Tak to potom jo, to už jste vznikli a můžete se registrovat.”
- Přišlo oficiální uznání našeho vzniku s kódem, kterým můžeme od teď elektronicky registrovat vedoucí tábora, ale s hláškou – „Upozorňujeme vás, že jste zatím nikoho neregistrovali.”

        Jako vždy už před prázdninami probíhaly dohady (dohody), kdo s kým bude bydlet ve čtyřmístných chatkách.
- Bruno chce bydlet s Lukášem, Šimonem a velkým Adamem (přebytečný je Adam Valenta).
- Lukáš chce bydlet s Brunem, Šimonem a malým Adamem (přebytečný je Adam Jeřábek).
- Šimon chce bydlet s Brunem a Lukášem (Valenta s Jeřábkem jsou mu ukradení).
- Adam Jeřábek chce bydlet s Brunem (všichni ostatní mu jsou ukradení).
- Adam Valenta nechce bydlet s nikým (teda nikoho neuvedl, úplně všichni jsou mu ukradení).
- Bruno přijede pozdě, takže mu hrozí, že zbyde.
Vypadá to jako klasická logická úloha „Kdo bude bydlet v chatce 17”. Úloha se nakonec (teda už před začátkem) vyřešila sama – Lukáš Gottvald je darebák a ulejvák, se kterým lomcuje puberta, a ze soustředění se odhlásil. On se teda odhlásil rovnou i z oddílu.

        Osoba léta spojená s našimi pobyty ve Štědroníně a naše kamarádka Věra se po několika letech vrátila! V roce 2019 jsme se s ní rozloučili, protože odcházela za nějakou méně náročnou prací – prodávat v obchodě. Další rok jsme na ni vzpomínali při zmatcích na konci tábora. No a letos se k našemu překvapení Věra vrátila. Teda k mému překvapení, Milan už o tom věděl od června, kdy jsme tam byli na tradiční návštěvě. Já jsem se tehdy s Věrou minul a Milan prý měl zakázáno mi to říct. Takže jsem koukal jako z jara, když jsem ji uviděl v kuchyni místo paní Jany.

• „Já si tě pamatuju z loňska, ale nevím, jak se jmenuješ. Já nejsem na jména, ale na obličeje.”
  Na Pavlově oslovení kuchtičky není nic pozoruhodného. Za pozornost stojí až reakce nachomýtnuvšího se Franty:
  „Já taky nejsem na jména, já jsem na kozy!”
  
  
• „Čau, jak se máš?” – „Od tý doby, co mám takovou blbou nemoc, tak to není nic moc.” – „Co ti je?” – „Jmenuje se to obezita.” – „Hele, tak to nikomu neříkej, ututláme to!”
  Rozhovor našich bývalých členů, kteří k nám přijeli na víkend.
  
  
• Jak čtyři malí chytrolíni udělají z dlouhého lana čtverec na zápas kumite?
  „Uděláme z toho lana na zemi kruh a pak si každej stoupneme do jednoho rohu.”

        Tohle by se stávat nemělo! Je špatně, když umře táta malé holčičky, když rodiče pohřbívají svého syna.
Téměř každé soustředění slavíme něčí narozeniny. Někdy s dortem a pořádnou oslavou (Milanovy padesátiny), někdy jen třeba s čokoládou a hozením oslavence do bazénu.
Letos nikdo narozeniny neměl. Bylo to bohužel právě naopak. Náš dlouholetý člen, kamarád a účastník šesti soustředění Marek Stegbauer náhle zemřel ve věku 39 let.
Naši bývalí, nyní již dospělí členové, kteří se do tábora každoročně sjíždějí na prodloužený prostřední víkend, se v pátek zase vrátili do Prahy, aby uctili jeho památku a doprovodili ho na poslední cestě. Nebyl to žádný tuctový člen našeho oddílu, který „kde se vzal, tu zase zmizel”, jakých byly stovky. V oddíle s námi spolu s bráchou Radkem cvičili léta, léta s námi jezdili na soustředění a i v dospělosti nás na táborech ve Štědroníně navštěvoval. Byl to prostě kamarád a člen „staré gardy”. Budeme na Tebe vzpomínat!
Markovo album fotek najdete zde.

        Jako obvykle je fotkám věnováno několik samostatných stránek. Podle způsobu třídění, řazení je lze zobrazit buď po dnech, akcích (obojí dostupné ze stránky rozvrhu), nebo se podívat na rychlý výběr toho nejlepšího, nebo jako alba jednotlivých účastníků (viz odkazy níže) a nebo kliknout na ikonu vlevo, kdy se zobrazí fotky rozdělené podle témat.

        Téměř všude (i na stránkách minulých soustředění) platí, že pro přehlednost se nejdříve zobrazují malé náhledy v rozlišení 150 x 100 pixelů. Kliknutím na „zvětšovací” ikonu se zobrazí větší fotky 800 x 600 pixelů. A nakonec lze kliknout i na takovouto větší fotku a zobrazit si originální velikost. Ta nemá žádné standardní rozměry, protože pochází z různých foťáků s různě velkými čipy, a taky většina fotek je nějak oříznutá. Tyto originály lze případně stáhnout a vytisknout, kdybyste je chtěli mít v tradiční papírové podobě, jako je máme třeba na nástěnce.

        Videa se zobrazují přímo do okna internetového prohlížeče po kliknutí na ikonu kamery vlevo. Zde jsou jen videa z letošního soustředění. Videa z minulosti jsou dostupná pod ikonou kamery na stránkách jednotlivých soustředění. Videa, která nepochází ze soustředění (naše vystoupení na exhibicích, zajímavosti z oblasti karate apod.) jsou na stránce Různé.

        Z rozpisu akcí je vidět, že počasí nás nějak extra neovlivňovalo a rodiče v Praze nás litovali zbytečně. Prý letos bylo v Praze mnohem víc deště než na jihu Čech.
Jako obvykle jsem do rozvrhu v Outlooku doplnil ikonky foťáku, které vedou na stránku fotodokumentace k danému dni nebo akci.

        Oddílová trička máme pravidelně již od roku 2001, tedy 24krát. V letošním hlasování vyhrála barva khaki. Až to bylo podezřelé, kolik lidí chtělo zrovna tuhle netypickou barvu. Zjevně se nějak dohodli a hlasovali ve shodě. To je ale v pořádku, barva se nám líbila asi všem.

        Už loni jsme rezignovali na objednávání autobusu, protože s tím byly v minulosti jen problémy (hlavně, když jsme jeli s koly). Rodiče s dopravou do 100 km vzdáleného tábora neměli moc problém a na rozdíl od loňska ani nikdo neprotestoval. Jízda autem až na místo skýtá i jednu základní výhodu – je možné si toho s sebou vzít mnohem víc, než se vejde do jednoho kufru nebo batohu při cestě busem. Na verandě jedné z chatek tak bylo možno spatřit činky (nejenom jednoručky, ale i nakládací tyč s kotouči), v jedné chatce vrněla lednice a v další dokonce televize, protože o víkendu se vysílal přenos zápasů MMA a to je přece potřeba vidět na velké obrazovce.
Tak teď marně přemýšlím, jestli náhodou činky, lednice a televize nevrněly společně v jedné a té samé chatce.

        „Vy jste vychovatel téhle skupiny?” Pravila už na první pohled nepříjemná babka doprovázející asi jedenáctiletou vnučku u bazénu. Né, já jsem strážce smečky!
Protože jsem neprotestoval, ani nestihl nijak reagovat (jen jsem si předchozí větu přehrál v mozku), hned zvýšeným hlasem pokračovala: „Víte, že se tam nesmí skákat? Vám to připadá normální, co ti vaši svěřenci tady dělají?”. – „Ne, nepřipadá, ono by to mělo být normální? Normálně se děti mají chovat doma a ve škole. Na tábor jezdí proto, aby se tady tak trochu nenormálně vyřádily a nezlobily pak v rámci školního roku. No a do tohohle bazénu se skáče tak nějak odjakživa.” – „Co kdyby se někomu něco stalo?” – „Ale nám se u toho nikdy nic nestalo.” – „A to čekáte, až se něco stane?” – „Ne, my čekáme, že se u toho jako vždy nic nestane.”

        Když vypustíte stádo karatistů do bazénu, tak prostě řádí. Jen si k tomu vždy na začátku řekneme striktní pravidla:
- Nesmí se bezdůvodně volat o pomoc. Aby volání o pomoc nebylo degradováno. Až někdo bude oprávněně volat o pomoc, aby byl ihned zachraňován. No on teda zatím nikdy nikdo oprávněně o pomoc volat nemusel. Jen pár neukázněnců volalo zbůhdarma a byli okřiknuti.
- Když někoho „utopím”, jsem povinen vytáhnout mu hlavu nad hladinu a zajistit, aby se nadechnul.
- Když jsem „utopen”, musím se včas vzdát, aby vítěz vodního souboje věděl, že má ihned přestat a vytáhnout mi hlavu nad vodu. Máme na to dohodnutý trik, jak se vzdát pod vodou – rychle pomačkat kteroukoliv část těla vítěze.
- U jakéhokoliv blbnutí se nesmí ohrožovat civilisti, kromě případu, že si sami začnou (potápí nás, okupují naši duši nebo lehátko, kradou nám vocasy).
Z dálky sice naše řádění vypadá dost nekoordinovaně až zběsile, když se karatisti začnou mlátit v bazéně i jeho okolí vocasama hlava nehlava (no při ponoření v bazénu spíš jen hlava hlava), ale je to poměrně bezpečné vypuštění přebytečné energie. A to jsme ani letos nepořádali žádnou soutěž typu „jak dlouho bude karatistům trvat, než vyženou všechny civilisty z bazénu”. Ostatní skupiny s námi žily po celých 14 dní v symbióze. A ta holka se s námi první týden normálně koupala v jednom bazénu, když tam neměla nevraživou babičku.
I Kája a Luboš se stali obětí jejích nadávek a výčitek a když protestovali, zpražila je seniorka hláškou, že s nimi kvůli věku diskutovat vůbec nebude. Ona nediskutovala ani se mnou, ona nám prostě jen přišla vynadat. Tak jsme ani my s ní nediskutovali a babě nezbylo nic jiného, než pronést obvyklou kletbu „Já si na vás budu stěžovat!” a ignorovat Kájův pošklebek o lampárně. Nevinnou „obětí” se stala jen ta holčička, protože ji babička nenechala ani smočit a někam ji odvlekla.

        Podobný pocit vyvolal nový zkušební řád. Na jednu stranu po mnoha letech dohadů a handrkování se konečně všichni vysocí funkcionáři shodli na jednotné podobě nového zkušebního řádu. Na straně druhé ten řád vyvolává trochu rozpaky. Zavedení devátého kyu spolu s odstraněním věkového limitu – no budiž, má se tím dávat možnost malým prckům získat svůj první pásek. Ale zbytečné okecávání technik v japonštině řád činí extrémně nepřehledným i pro nás trenéry, natož naše svěřence. To prostě nikdo nedá. Proto jsem před předáním zájemcům o zkoušky nadbytečný balast odstranil a seznamování se s obsahem řádu jsme se podrobně na soustředění věnovali. S radostí jsme uznali, že to byly nejlepší tréninky letošního soustředění. Všichni se na to opravdu „soustředili”, i když se cvičilo částečně samostatně po skupinách (kyu). Na závěrečných zkouškách to pak podle toho vypadalo – proběhly pro většinu zúčastněných bez problémů.

        Pro vyšší pásky (1. kyu a výše, co už nemůže zkoušet Milan) platí dávné doporučení – „japonská finta”. Fuj, to je hnusný výraz. Tak tedy „japonský přístup”. Ideální je vyčíhat si nějaký seminář pořádaný za účasti nějakého japonského mistra se 7. a vyšším danem, jehož součástí jsou zkoušky. Ta příležitost bývá několikrát do roka. Prostě se celý víkend cvičí a na závěr probíhají zkoušky v japonském stylu. Zatímco čeští vyšší „danové” si svůj prostor hlídají a pouštějí mezi sebe někoho dalšího neochotně, Japonci k tomu přistupují naopak – „Je na tobě vidět, že už pár let cvičíš, tady máš svůj první dan. Pojď mezi nás a ZAČNI se doopravdy učit karate, doteď to byla jen přípravka”. Výsledkem toho občas je, že nejhůře cvičící černopáskáč, kterého jsme kdy viděli, byl 18letý kluk z Japonska. A blbý na tom je, že spousta českých karatistů má 1. dan jako cíl, ne jako start. A po jeho získání frajeří nebo vyměknou, místo aby pokorně sklonili hlavu a začali se učit opravdové karate.

        „My přesně víme, kde je!”, chvástaly se dvě darebačky při hře Pašerák, když se Hvězdička vrátil z lesa na Mobil hill bez mobilu. Možná o tom byly opravdu přesvědčené, když Matěje v tom lese společně svlékly (to není harašení, prohledávání pašeráka celníkem je součást té hry). Do úplného konce zbývala ještě skoro půlhodina. Deset minut tam, deset zpátky, do konce ve 22:15 to v pohodě stihnou. Jsme si naivně říkali a návrat do lesa jim schválili. Když nepřišly do 22:30, trochu jsme znervózněli, všichni ostatní už byli zpátky v táboře. No a ve 22:45 jsme vyhlásili pátrací akci. Sebrali jsme pár starších a vyrazili k lesu. Potkali jsme je na kraji vesnice, bez mobilu. Ono to v tom lese v noci dost klame. Seřvali jsme je až k pláči – no aspoň si to budou pamatovat.
Matěj druhý den mobil ve dne v pohodě našel.
Zato Robert, který v lese ztratil čelovku přímo z čela, ji už nenašel.

        „My bydlíme na baráku a tady máme hřiště!”, pravil santusák stojící osamoceně na kraji toho hřiště. „My bydlíme v chatkách a taky tady máme hřiště! Musíme se tady nějak porovnat.”, odpovídám individuu já. „Ale my to hřiště potřebujeme celé!” – „No na to, že vás tady zrovna moc není, tak se docela roztahujete, my potřebujeme jen kus stínu, kam se v tom vedru vejdeme.” Nechtěl to pochopit, vypadalo to, že si myslí, že hřiště patří ke zděným budovám a je jen jejich. Nevíme, ke komu patřil, jeho svěřenců dorazilo posléze méně, než bylo nás. To i s těma karatistama z Krumlova je lepší domluva. Když se domluvit nechtěl, obsadili jsme krajní roh (asi tak šestinu celého hřiště). Zbytek mu nestačil a tak vyklidili pole úplně (šli na sluncem osvětlenou, šikmou a podstatně menší louku) a do konce týdne s námi nepromluvil.

        Jako pohlazení pak působilo setkání s vedoucími nějakého Domu dětí a mládeže. Několikrát jsme si hřiště s nimi rozdělili a nakonec jsme udělali i společný trénink. Měli mezi sebou sice jen 14letého, ale asi dva metry vysokého hromotluka. Když jsem ho záludnou technikou při obraně proti kravatě povalil na zem, měli z toho všichni radost. Prý „Vojtu ještě nikdo na zem nedostal!”. Ukázalo se, že se věnuje tréninku bojových sportů, choval se velmi zdvořile, nabízel se jako otloukánek na předvádění sebeobrany. A Pavel s ním na závěr při volném boji měl co dělat, než ho utahal.
DéDéeMákům se líbila sebeobrana a nám společný závěrečný taneček (viz přiložené video).

        Láteřila Počtovic Darinka (dcera pana správce), když vylezla z kuchyně, kde pomáhala jako brigádnice.
Střih, návrat o pět minut zpět. Od výdejního okénka jde Kája Čutka a místo talíře s přídavkem špaget si nese mísu. „Proč to máš v tom a ne normálně na talíři?” – „To mi dali, že je to poslední zbytek těch špaget.”

        Už od nepaměti si mladé generace vytváří svůj slovník tak, aby jim boomeři nerozumněli. Teda ono samotné slovo boomer existuje jako hanlivé označení starší generace až posledních pár let, ale zvláštní slovník pubescentů a adolescentů existuje snad odjakživa. Po kapitalistické revoluci ve střední Evropě se do našeho krásného jazyka začala uměle vpašovávat anglická slovíčka. No budiž, chtěli jsme být světoví. Ale už další generace ta anglická slůvka a zkratky začala nadužívat a to i v nesmyslných situacích a významech. V současnosti už je asi další generace, která to povýšila ještě na další level (když už taky chci být anglofonní). Už nestačí říkat „zabil” ve významu nezabil, „hustý” klidně i pro označení něčeho řídkého (když je to přece hustý), ale bylo třeba vymyslet umělá slůvka. No a tak vzniknul „skibidi” slovník. Bez toho slovníku to fakt nedáte. Oni to bez něj nedají ani ti puberťáci, proto si ho vedli v písemné podobě. Myslel jsem, že samotné slůvko „skibidi” nic není. Ale je – prý to jsou videa znázorňující „odtělesněné hlavy uvnitř pohyblivých toalet, které lze zabít spláchnutím”.

        Když na mně někdo nějaké takové slůvko použije, zpravidla má smůlu. Chce mluvit on se mnou, musí to činit srozumitelným jazykem (ať už češtinou nebo angličtinou). Jinak mu odpovídám tou titulkovou hláškou alchymisty Scotta z filmu Císařův pekař.
Údajný význam jednotlivých slovíček je uveden zde:

• Skibidi [skibidy] = cool, stylový
• Rizz [ris] = charisma
• Rizzler [rizler] = člověk využívající svůj rizz
• Mewing [mňůvink] = mňoukáni, praktika pro zlepšení vzhledu při focení (špulení rtů, zvýraznění dolní čelisti)
• Ohio [ohájo] = americké Ústí nad Labem
• Gyat [gjat] = girl your ass thick – velké pozadí
• Edgovat [edžovat] = ukončení před vyvrcholením čehokoli
• Sigma [sigma] = jedinec mužského pohlaví na vrcholu sociální pyramidy (lepší než alpha)
• Beta [beta] = L
• L = loser
• W = win, něco pozitivního
• Gigachad [gigačed] = mužská fiktivní postava s vysokým objemem svalové hmoty s krajně pravicovými názory = KAREL MOLESTAVEC
• Sigma chamber [sigma čembr] = sprcha ve Štědroníně bez záclony
• Goofy [gůfy] = potrhlý, praštěný
• Roast = opečení, drsně kritizovat
• Gooning = opak edgování, snaha se za každou cenu vyvrcholit
• Yappovat [japovat] = říkat nepochopitelné věci
• Blud [blud], bludimír= člověk
• Brainrot [brejnrot] = mozkohnití
• Molest [molest] = zneužití
• Own(it) [ounit] = vlastnit (být tak dobrý v aktivitě, že vlastním druhé)
• Sweatit [svetit] = nadměrné snažení se
• Baitit [bejtit] = někoho chceš nachytat

        V dnešním světě „chytrofounů” už je aplikace snad úplně na všechno. I na vykonávání lidské potřeby. Existuje pro jablečné i androidí telefony a umožňuje uživateli uložit si všechna místa, kde se vys, teda vykonal velkou potřebu. Bože, kam ten svět spěje! A jak že to souvisí s naším soustředěním? No v podstatě nijak. Jen že mě na to upozornili naši členové, kteří si zaznamenávají co nejobskurnější místa, kde se prostě too ...

        Řekl bych, že cyklistika je celkem pohodový rekreační sport vhodný pro téměř jakoukoliv věkovou kategorii. Jedete krajinou, kocháte se, konverzujete s partnerem. A ono ne. Překvapuje mě, jak často se setkávám se vzteklým cyklistou. Teda v našem případě cyklistkou středního věku, do které bychom to fakt neřekli.

        Při hře Pašerák sedíme v noci na Mobil hillu, registrujeme vracející se hráče, počítáme body a u toho si holt trochu svítíme. Z tábora jede bába na kole. Nechtíc jeden z přítomných pašeráků jejím směrem na chvilku posvítil a ona hned „Nesviť na mě hovado!”. No jako kdyby to ten malý karatista udělal schválně. Sprostý chabrousácký výlev jsme jí vrátili několikahlasně, aby ji to aspoň trochu trklo. Jen jsme nepřišli na to, jak je ženský rod od slova hovado (had a hadice, krab a krabice, hovado a ?).

        Večerka je v deset večer. Ve 22:05 jdu zkontrolovat tábor. Všude je bugr, karatisti vzájemně nalezlí a harašící v cizích chatkách, klábosící na verandách, tedy jako obvykle vše v nejlepším pořádku. Jen v chatce 23 je tma. Kdepak ty holčičky asi jsou? Spinkají! Jako andílci, nádhera! Ony pravidelně spinkaly už asi od půl desáté. Větší holčičky tak úplně ne. No alespoň jdou s ručníkama směrem ke sprchám. Popřejeme si dobrou noc a spokojeně odcházím na velitelskou chatku (na starší kluky kašlu, podmínkou je vylézt ráno na rozcvičku).

        Je 22:45. „Mirku, můžu si něco koupit?”, ptá se roztomilá holčička na prahu naší chaty. – „Víš, že je noc? Hluboká noc!” – „No já bych potřebovala lentilky na ráno.” V karate na to máme techniku mawaši geri. Požádáte dotyčného (dotyčnou), aby udělala vlevo nebo vpravo v bok a pak ji tou technikou nakopnete do zadku. Ale lentilky dostala taky, aby ráno netrpěla hypoglykemií.

        Na internetu (na Ťikťoku, Youtube) pod výrazem „Towel challenge” koluje spousta videí takzvané „Ručníkové výzvy”. Na docela dlouhou dobu jsem tím zabavil i členy našeho oddílu. Jde o to, že jeden ze dvojice chytne rukama ručník na koncích. Druhý udělá totéž, ale vzájemně si ručníky propletou. Cílem je se rozplést bez puštění ručníku kteroukoliv ze čtyř rukou. Většina z těch videí zobrazuje neúspěšné pokusy o řešení – jen proplétání lidí do různých krkolomných pozic. Některá ale ukazují řešení „správné”, úspěšné (například zde). Je to trik, podvod, nemá to řešení. Úspěšná dvojice se vždy na okamžik natočí tak, aby nebylo vidět, že se jeden z nich jednou rukou pustí, přehmátne.

        Toto neřešitelné zadání vychází z kdysi také populární výzvy, jak se vysvobodit, když jsou dva lidé svázaní provazem na zápěstích. Řešení je např. zde, a vysvětlení zde. S provazem a možností prostrčení smyčky pod smyčkou na zápěstí to jde. S ručníky, které není možné nijak nikam prostrčit, to prostě jít nemůže. Ale všichni se nachytali, věřili řešitelnosti úkolu a se zaujetím to dlouho zkoušeli. Pár lidí sice vyjádřilo pochybnosti, že ne všechna videa na internetu zachycují realitu, ale stejně to zkoušeli.

        S umělou inteligencí se v poslední době roztrhnul pytel. Tak jsem ji vyzkoušel na generování obrázků karatistů. Výsledek je možné vidět zde. A je to krásné, skoro dokonalé!

        Jen zřídka se stává, že ten, kdo s námi prožije letní soustředění, pak zmizí a už ho nikdy nespatříme. Většinou tábor znamená prohloubení kamarádství s nějakou partičkou a těšení se na pokračování v září. Letos se s námi rozloučil minimálně jeden účastník tábora – Adam Valenta. Tedy ten, o kom víme. Je dost možné, že ještě někdo další zmizí bez varování . Bára Trefná nakonec na tábor ani nejela kvůli zdravotním problémům, ale prý v našem oddíle končí taky.

        Báře i Adamovi přejeme ať se jim daří při jiné sportovní činnosti, které se budou věnovat. Adam se vrací k fotbalu, který už hrál dříve. A Bára nevíme. Možná zatím ani sama neví.

        Loni jsem ve zprávě ze soustředění vyhlásil soutěž „Hledání čokolády”. Šlo o to, doklikat se na našich stránkách tam, kde byla ta čokoláda schovaná a přihlásit se o ni. Bylo to opravdu těžké , muselo se třikrát kliknout a sjet na stránce až dolů. A to nikdo nedokázal. Soutěž zůstala bez vítěze a kilový pytel čokobonbonů jsme snědli na tréninku společně.

        No abych se jen ironicky nesmál – bylo to opravdu těžké. Našel by ji jen ten, kdo by byl zvědavý, jaké diplomy jsme měli v historii poprvé, takže by si musel prohlédnout vše až do roku 1999. Tak jsem to letos udělal lehčí. O hodně lehčí! Opět hledejte a první, kdo najde a přihlásí se, tak čokoládu dostane. No a protože je to letos opravdu lehké, musí vítěz splnit následující podmínky:
- Odpověď mi musí poslat ze svého mailu na moji mailovou adresu. Ze svojí adresy, ne z maminčiny. Jste počítačově gramotná generace, máte mít vlastní mail.
- V tom mailu musí být link na stránku, kde se hledaná čokoláda nachází. Přímý link (šlápnu na to, zobrazí se to), ne popis. Jste počítačově gramotná generace, máte umět posílat odkazy.
- Musíte doplnit heslo pro otevření dveří, které si koza dohodla s kůzlátkama, když šla na pastvu:. Heslo je: „Polib mi .....”. Kdo mi pošle to, co ho teď jako první napadlo, tak prohrál. Ne, není to ono!

        A protože vás znám a vím, že zadání jakéhokoliv úkolu se napřed snažíte nějak překroutit, tak upozornění jako loni. Ten obrázek čokolády, co vidíte tady vlevo, není ta hledaná výhra. Musíte najít tu schovanou.

A letošním vítězem se dne 17. srpna stává David Krumphanzl! No bylo to letos opravdu lehké, šlo prostě o to, kdo bude první.