Pohádka o Červené Karkulce

V pohledném stavení na konci vesnice,
bydlela sedmkrát trestaná světice.
Od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.
Křehounkou dívenku s nosem jak okurka,
červeným od rumu, no prostě Karkulka.

Jednou když maminka dívenku spatřila,
dala jí facku a potichu pravila:
"Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku.
Zanes jí guláše aspoň půl hrnka,
ať bába vyskočí zas jako srnka."

K čemu je matičko červená suknice?
Ta jenom přiláká vilného myslivce!
Jestli mě znásilní, zas jako včera,
nebudu už tvoje nevinná dcera!
Nedávej bázlivým myšlenkám průchod,
sic bába za léky utratí důchod!

Popadla Karkulka aktovku s jídlem
a běžela lesem jak píchnutá šídlem.
Navzdory vábivé červené sukýnce
nestřetla na cestě vilného myslivce,
svalnaté nohy a kvalitní pohorky
rychle ji zanesly do známé chaloupky.

Vyndala z aktovky dietní potravu,
tu v loži spatřila podivnou postavu.
Ha! Co je to za fóry, tak brzo po ránu?
Vlk se tu placatí v bábině županu!
Jen pojď dál, Karkulko a nestůj u dveří,
s bábou jsem posnídal, ty zůstaň k večeři.

Máš hezký tvářičky, jak žádná druhá,
zato tvá bába byla dost tuhá.
Tak to sis vybral jakostní potravu,
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?
Marně mě nazýváš spanilou děvenkou,
sežral jsi babičku s infekční žloutenkou!