Po léta učitelé ve školách tvrdí, že žárovky a podobné
věci vyzařují světlo. Není to ale pravda! Žárovky nevyzařují světlo, ale pohlcují tmu. Proto se
jim správně má říkat pohlcovače tmy.
Teorie pohlcovačů tmy dokazuje, že tma má hmotnost a je
těžší a rychlejší než světlo. Základem teorie pohlcovačů tmy je tvrzení, že žárovky, zářivky, svíčky
apod. pohlcují tmu. Vezměme si pohlcovač tmy ve vašem pokoji. Jistě potvrdíte, že v jeho blízkosti
je méně tmy než kdekoli jinde. Čím větší pohlcovač, tím více tmy dokáže pohltit. Pohlcovače na
parkovišti mají mnohem větší kapacitu než pohlcovač ve vašem pokoji. Tma, kterou pohlcovače pohltí,
jde pak dráty do energetických závodů, které ji likvidují, obvykle spalováním za pomoci fosilních
paliv.
Primitivním pohlcovačem tmy je i svíčka. Nová svíčka má
knot bílý. Po prvním použití zjistíte, že v důsledku pohlcené tmy knot zčernal. Dáte-li do blízkosti
fungující svíčky tužku, zčerná také. Je to proto, že kolem ní proudila tma do svíčky. Nevýhodou
těchto primitivních pohlcovačů tmy je jejich omezený dosah.
Kromě stacionárních pohlcovačů existují i mobilní
pohlcovače tmy (baterky). V nich má žárovka příliš malý objem, a musí se do její blízkosti proto
instalovat odkladiště tmy, lidově zvané baterie. Jakmile se odkladiště zaplní, musí se vyprázdnit
(napojit na elektrické vedení, po kterém se nashromážděná tma odvede do elektrárny) nebo vyměnit.
Potom může pohlcovač opět fungovat.
Tma má hmotnost. Ta se projevuje třením při přechodu tmy
do pohlcovače a toto tření pohlcovač zahřívá. Proto není radno dotýkat se pohlcovače v činnosti.
Ještě větší problémy jsou u svíčky: hmota tmy do ní musí proniknout pevným knotem místo průhledného
skla. Tím se uvolňuje ještě více tepla a není proto vhodné sahat ani na fungující svíčku.
Tma je těžší než světlo. To lze nejsnadněji dokázat v moři.
Plavete-li těsně pod hladinou, vidíte kolem sebe dostatek světla. Ponořujete-li se hlouběji a hlouběji,
všimnete si, že je kolem stále více tmy. Ve velké hloubce je tma úplná. To je proto, že těžší tma
klesá ke dnu a lehčí světlo zůstává nahoře. Proto se také světlo a lehký v angličtině řekne stejně.
Zbývá ještě dokázat, že tma je rychlejší než světlo.
Postavíte-li se v osvětlené místnosti před zavřenou skříň a otevřete pomalu dveře, uvidíte světlo
pomalu pronikat dovnitř. Tma je však tak rychlá, že ji nikdy neuvidíte prchat ze skříně ven.
Až tedy příště uvidíte žárovku, nezapomeňte, že to není
světelný zdroj, ale naopak pohlcovač tmy.
Už dávno vím, že učitelé ve škole občas nemluví pravdu nebo vám
alespoň neříkají pravdu celou. Občas si svoji práci zjednoduší na úkor žáčků a nenaučí je všechno. Někdy se nedá říci vám pravdu (nebo celou pravdu), protože je to moc složité a vy byste to nepochopili. Někdy se ale učitelům nechce pravdu vysvětlovat a tak vám ji prostě neřeknou.
O výsledku jsme se přesvědčili už při testu inteligence, kdy většina členů
oddílu (bez ohledu na věk) nebyla schopna správně odpovědět na jednoduchou otázku, která z uvedených čísel jsou
dělitelná třemi.
Je jasné a matematicky i prakticky snadno dokazatelné, že všechna čísla jsou dělitelná
třemi. Ale většina z těch, co odpověděli špatně, za to sami nemohli. Byli obelháni ve škole! Jednodušší je
totiž nakukat vám nějakou lež, než vám vysvětlit pravdu.
Druháci se učí, že některá čísla jsou dělitelná třemi a u některých při
dělení třemi něco zbyde. To vám ale učitelé říkají jen proto, že neznáte zlomky. Zlomky budete probírat až ve čtvrté
třídě. A pak zjistíte, že každé číslo lze klidně dělit třemi a nic nezbyde. V páté třídě se pak naučíte desetinná čísla a
budete umět vyjadřovat podíly i jinak než zlomkem.
To, že třeba číslo 5 je beze zbytku dělitelné třemi dokáže klidně pochopit
i chytrý prvňáček. Představte si, že jste tři sourozenci. Maminka vám přinese pět zákusků a řekne „Rozdělte se o ně”.
Protože jste slušně vychovaní sourozenci, řeknete „Tak jeden je pro maminku, jeden pro tatínka a jeden pro každého
z nás”. Ale maminka nechce být tlustá, tatínek řekne, že sladkosti nejí a ať si všech pět zákusků rozdělíte vy tři.
Žádná učitelka mě nepřesvědčí, že i potom je 5 zákusků děleno třemi rovno jedné a 2 zákusky zbydou. Jsem přesvědčen
(a to právě pochopí klidně i prvňáček), že tři děti sežerou 5 zákusků zcela beze zbytku a ještě se jim nedostane,
ne že něco po dělení třemi zbyde!
V dnešní době se opět stala populární stará dobrá dětská hračka - Jojo.
Ale ne ledajaké jojo - musí na něm být napsáno "Made in USA" a nějaká značka, např. Duncan. Taková joja jsou pak u dnešní
mládeže schopná vyvolat davovou sugesci. Majitelé těchto šidítek, zjevně asijského původu, trpí utkvělou představou, že
když za jojo vyplázli pětikilo, pochází dozajista od nějaké renomované firmy ze Spojených států amerických. Ve skutečnosti
žádná renomovaná firma takovéto blbosti nevyrábí a pokud ano, neexistuje pro české prodejce žádný rozumný důvod dopravovat
je sem přes oceán, když si je můžou objednat ve Vietnamské manufaktuře nedaleko Prahy. Šikovné Vietnamky s příručním lisem
vyrobí požadovaný tvar kusu umělé hmoty z recyklovaných Pet lahví, příruční tiskárnou vytisknou nápisy "Duncan" a "Made
in USA" a za 15 kaček to střelí českým prodejcům. Ti to pak za zmíněnou pětistovku střelí poblouzněné mládeži.
Na tom by
samo o sobě nebylo nic zvláštního. Dělá se to s CéDéčkama, botama, oblečením a všem je to jasné. Jen u toho joja majitelé
z mě neznámých důvodů tvrdošíjně trvají na svém americkém bludu a vztekají se, když se jim řekne pravda. Svoje tvrzení
nedokážou nijak souvisle vysvětlit a ani se o to zpravidla nepokoušejí. Vždy okamžitě vyskočí jako čertík z krabičky, když
se objeví jakákoliv pochybnost o původu jejich hračky. Vypadá to, že tyto předměty v sobě mají nějaké zatemňující kouzlo,
které brání majiteli v rozumném pohledu na svět. Možná je to nějaká vietnamsko - čínská pomsta nebo spiknutí, které se testuje
na nevinné situaci a bude mít v budoucnu mnohem horší následky.