Nahoře nad každou stránkou je řádek s ikonami pro daný rok. Každá ikona odkazuje na určitou oblast – zprávu ze soustředění, rozvrh, fotky, alba, videa, výsledky soutěží, diplomy. Tak klikejte, brouzdejte, prohlížejte. Je toho ale tolik, že „to nedáte”. Důkazem je každoroční údiv starších členů při zběžném prohlížení dřívějších fotek. Tváří se vždy jako že to vidí poprvé (no oni to zpravidla vidí poprvé!). A taky hledání schované čokolády v roce 2023 – nenašel ji nikdo.

        Kdysi dávno, když se na obzoru rodilo slunce a první paprsek se dotkl hladiny řeky, staří mistři říkali, že pravé karate je jako světlo, které se rozpadá v kapce rosy na nespočet barev. Každá barva je jiná — jedna prudká a ohnivá, druhá klidná jako večerní nebe, třetí temná a skrytá. Společně však tvoří jedno světlo.
Slovo Spektra je připomínkou, že každý bojovník má své vlastní barvy — své silné i slabé stránky, svou odvahu i své pochyby. V tréninku se tyto barvy obrušují, čistí a skládají dohromady, až se nakonec spojí v jasný paprsek, který září na cestě bojovníka.
Stejně jako světlo bez všech barev není úplné, ani karateka není úplný, dokud nepozná celé spektrum sebe sama. A tak vstupem do oddílu Spektra se stáváš součástí barevného světla, které svítí dál, předává zkušenosti a chrání ducha bojového umění.

Nééé, to je blbost, to zní moc poeticky a lyricky!

       Tak ještě jednou a trochu jinak:
Legenda praví, že kdysi dávno se sešli zakladatelé našeho oddílu v hospodě po tréninku, aby vymysleli název. Chtěli něco vznešeného, co bude znít jako „tajná samurajská technika“. Po třetím pivu a druhé rundě rumů někdo řekl: „Musí to znít jako japonsky… ale zároveň vědecky… a hlavně, aby to nebylo v Googlu.“
Někdo plácnul „Spektrum!“ – jenže jiný už v té době znal latinu z optiky a řekl: „Hele, v množném čísle je to Spektra! To zní mnohem drsnějc, jako kdybychom měli víc druhů úderů než Bruce Lee přezdívek.“ A protože nikdo nevěděl, co to vlastně znamená, ale všichni kývali hlavou, bylo rozhodnuto.
A od té doby, když se tě někdo zeptá, proč se náš oddíl jmenuje Spektra, odpovídáme: „Protože máme široké spektrum způsobů, jak ti na tréninku zavařit!“

No dobře, asi ještě nějakou dobu potrvá, než z té umělé inteligence vypadne něco, co by nebylo na první pohled identifikovatelné jako výplod umělé inteligence. Pamatujte na to až budete psát nějakou slohovku nebo esej a nebude se vám chtít to vymýšlet osobně.

        Na sportovní aktivity dětí a letní tábory dříve hojně přispívali zaměstnavatelé. Od rodičů jsme čím dál častěji dostávali požadavky na vystavení faktury za tábor pro jejich zaměstnavatele, kteří náklady na tábory dětí alespoň z části hradili v rámci FKSP (Fond kulturních a sociálních potřeb). Až do loňska. Letos jako když utne. Fakturu nechtěl pro zaměstnavatele nikdo.

        Před dvěma roky přispívala na sportování dětí i Národní sportovní agentura. Pak ale přestala podporovat rekreační sport a dotuje pouze závodní oddíly, což my nejsme. Děti, které sportují jen pro radost, pro bohulibé trávení volného času, si holt žádnou podporu nezaslouží!

        Zůstaly tak jen příspěvky městské části Praha 6, tzv. „Aktivní město”. Když se akce před pár lety spustila, tak na ní vyčlenili částku 2 miliony korun – 600 pro jedno dítě. Příspěvek tak dostalo „třitisícetřistatřiatřicet sportujících spratečků”, kteří nejrychleji požádali. A ostatní ostrouhali. Letos jsou příspěvky vyšší – 800 Kč a pro více zájemců. Aspoň něco.

• „Mirku, můžu si vzít špekáček?” — „Jasně!” — „Ale on není opečenej!” — „Už jsi někdy viděl ledničku, která by opékala buřty?” (komunikace s hladovým Vojtou)
  

        Ve středisku Štědronín bydlí vždy několik sportovních skupin najednou. V sobotu se střídají turnusy a rodiče tam přivážejí nové účastníky. Nevím, jak jiné skupiny, ale u té naší se všichni známe. Rodiče určitě poznají nás vedoucí a své dítě by nevnucovali někomu jinému. Jiní ale vnucují své děti nám. Kdysi jsme málem přivezli cizí dítě dokonce z Prahy autobusem, když nám ho tam zmatená maminka rovnou naložila. Letos přišli neznámí rodiče s neznámou holčičkou a prý jestli jsme tábor karate. A když jo, tak nám předávají dítě. „Ale vy jste cizí, my vaši holčičku nechceme!”, bráním se já. „My jsme nastoupili později v průběhu školního roku.” — „To je možné, ale fakt jste cizí. Nejste náhodou z Krumlova?” — „No ano, tam cvičíme.” — „No tak to patříte k Nadě a krumlováci bydlí na baráku, ne v chatkách.”

        Jen co jsem se zbavil cizí karatistky, pokusili se mi další rodiče vnutit dokonce malou parkouristku. Ti aspoň bydlí vedle nás v chatkách. Ale stejně jsem to nepochopil. Nikdo z našich rodičů by své dítě nevnucoval do cizí skupiny.

        Už si ani nepamatuju, kdy jsme na soustředění naposledy neměli vedro. Střídaly se roky, kdy bylo buď vedro nebo strašné vedro. Až letos. Horko bylo jen pár prvních dní a pak už byla teplota krásně na cvičení. Postupně to teda přestalo být na koupání, ale při ranní rozcvičce rozmazleným malým pražákům úplně nevadilo, že jsme nechodili do bazénu. Po tréninku v průběhu dne jsme se koupat chodili. Jen jsme letos zrušili vodní trénink, při kterém útlé postavičky vymrznou bez ohledu na okolní teplotu. A bazénovou výtržnost, kdy na závěr nočního tréninku naskáčeme do vody v kimonech. Na to bylo v noci opravdu chladno a nechtěli jsme, aby někdo onemocněl. To byl ostatně další benefit chladnějších teplot - nikdo nechytil žádnou letní virózu, bolavý krk jsme zaznamenali jediný. Podle meteorologů byl letos asi nejchladnější červenec za posledních 17 let.

        Pražáci nás litovali, jak nám furt prší, ale pršelo pražákům. Kolem našeho tábora se odehrává nějaký meteorologický / geografický jev, který rozhání mraky. Několikrát se na nás podle radaru hnal déšť a nakonec nepršelo. Počasí nás omezilo pouze jednou, když začalo pršet v deset večer zrovna v den, kdy jsme měli táborák.

        Jako obvykle je fotkám věnováno několik samostatných stránek. Podle způsobu třídění, řazení, je lze zobrazit buď po dnech, akcích (obojí dostupné ze stránky rozvrhu), nebo se podívat na rychlý výběr toho nejlepšího, nebo jako alba jednotlivých účastníků (viz odkazy níže) a nebo kliknout na ikonu vlevo, kdy se zobrazí fotky rozdělené podle témat.

        Téměř všude (i na stránkách minulých soustředění) platí, že pro přehlednost se nejdříve zobrazují malé náhledy v rozlišení 150 x 100 pixelů. Kliknutím na „zvětšovací” ikonu se zobrazí větší fotky 800 x 600 pixelů. A nakonec lze kliknout i na takovouto větší fotku a zobrazit si originální velikost. Ta nemá žádné standardní rozměry, protože pochází z různých foťáků s různě velkými čipy, a taky většina fotek je nějak oříznutá. Tyto originály lze případně stáhnout a vytisknout, kdybyste je chtěli mít v tradiční papírové podobě, jako je máme třeba na nástěnce.

        Videa se zobrazují přímo do okna internetového prohlížeče po kliknutí na ikonu kamery vlevo. Zde jsou jen videa z letošního soustředění. Videa z minulosti jsou dostupná pod ikonou kamery na stránkách jednotlivých soustředění. Videa, která nepochází ze soustředění (naše vystoupení na exhibicích, zajímavosti z oblasti karate apod.) jsou na stránce Různé.

        Abyste nemuseli hledat, na kterých fotkách jste zachyceni, jsou tady fotky seřazeny do „Alba účastníků” letošního tábora. V nich jsou u jednotlivých osob pouze fotky letošní.
Takovéto album jsme dělali z každého našeho soustředění a alba z jednotlivých let si můžete rozkliknout v tabulce níže, kde jsou u jednotlivých osob všechny fotky z celé historie. Takže i to letošní je rozšířeno o fotky i z minulých let. A ještě navíc jsou tady nejen registrovaní účastníci daného tábora, ale i návštěvníci, vetřelci, kojenci, prostě všichni, kdo se nachomýtli aspoň na pěti fotkách.
Je tady i jedna velká tabulka se seznamem všech lidí, kteří kdy s námi na soustředění byli – lze zobrazit jako Úplný seznam účastníků celé historie, kde jsou opět všechny fotky daného člověka za celou dobu jeho členství v oddíle.

        Tady si můžete zobrazit, po kolikáté tady kdo letos byl.

        Oddílová trička máme pravidelně již od roku 2001, tedy 25krát. V letošním hlasování vyhrála barva námořní modrá. V reálu ale trička „námořně modrá” jsou skoro černá. Černou barvu už jsme měli mockrát a tak jsme to změnili na královsky modrou (pro kterou taky hlasovalo hodně účastníků). Ta ve skutečnosti je opravdu tmavě modrá tak, jak má podle definice vypadat ta námořní.

        Milana napadlo, že bychom se na začátku a na konci soustředění mohli zvážit a zjistit tak, jak poctivě jsme cvičili a papali. Přestože 14 dní je krátká doba, aby se to váhově nějak výrazně projevilo, tak jsme alespoň vysvětlili cíle:
1. Pro tlusťochy platí, že by se měli snažit primárně zhubnout, případně transformovat část tuku na svaly. Bezpečný úbytek váhy je 0,5–1 kg týdně, tedy 1–2 kg za celé soustředění. Tlusťochů se mezi námi ale moc nevyskytuje.
2. Lidé s normální postavou by žádný úbytek mít neměli. Zejména pokud se jedná o nezletilce ve vývinu. Ti by spíš měli zaznamenat mírný nárůst váhy ve formě svalů.
3. Vyzábliny, „kulturisti z Dachau”, kterých v našem oddíle taky pár máme, by se jednoznačně měli snažit nabrat svalovou hmotu a zvýšit svoji váhu třeba o 0,5–1 kg.
Pro skupiny 2. a 3. tak platí, že když hodně cvičí, mají vysoký kalorický výdej, tak musí taky hodně a dobře jíst. Potřebují hlavně dostatek bílkovin (mléčné výrobky, maso, luštěniny). Prázdné kalorie ve formě sladkých nápojů, zmrzliny, sladkostí moc nepomohou.

        Z rozpisu akcí je vidět, že počasí nás nějak extra neovlivňovalo a rodiče v Praze nás litovali zbytečně. Prý letos bylo v Praze mnohem víc deště než na jihu Čech. V každém případě ale letos bylo nejchladnější léto za posledních 17 let. To ale pro sportovní soustředění je spíš výhoda. Nemusíme se handrkovat o stín s ostatními skupinami, můžeme cvičit, kde chceme a kupodivu i na letní virózy to má kladný vliv – bolavý krk jsme zaznamenali za celé soustředění jen jeden hned na začátku.
Jako obvykle jsem do rozvrhu v Outlooku doplnil ikonky foťáku, které vedou na stránku fotodokumentace k danému dni nebo akci.

        Tak nějak to pravil pantáta všech Čechů, když se rozhlédl z hory Říp.
No skoro. V pátek ráno, poslední den našeho pobytu, jsme se probudili, rozhlédli a voda nikde. Teda voda sice všude kolem, ale hnusná, nepitná. Z kohoutků nic nevyvěralo. Prý prasklo někde potrubí a nejen, že voda neteče z kohoutků, ale uteklo i 20 tisíc litrů z rezervoáru. Dobrá, když jsme neměli bojovku v noci, budeme mít kurs přežití ve dne. Ať městské děti, zvyklé žít v blahobytu, poznají nouzi.
- Družstvo 1 půjde s kanystry pro vodu do vesnice.
- Družstvo 2 půjde do lesa kopat latríny.
- Družstvo 3 dojit krávy.
- A družstvo 4 marš sklízet to strdí.
Jen nám nedocvaklo, že šlehačková bitva je tím zrušena, protože se při ní zapatláme jako prasata a potřebujeme se někde vysprchovat, umýt a alespoň zhruba vyprat použité oblečení. Vojtovi a Matteovi, kteří museli odjet o den dřív, bylo líto, že jeden z vrcholů soustředění nezažijí. Tak je alespoň v tomto bodě můžeme uklidnit. Nakoupené šlehačky jsme nechtěli vézt zpátky domů ani vyhazovat a napadlo nás uložit je někde u provozovatele. „Dáme je do skladu u kuchyně”, nabídnul ochotný pan Počta. Jenže mají trvanlivost do února 2026 a těžko by příští rok při nějaké kontrole z hygieny vysvětloval, proč spolu s jídlem skladuje sice „ropný produkt určený k technickému použití” (teda šlehačky na bitvu), ale oficiálně potravinu s prošlým datem spotřeby. Tak to teda uložil někam do garáže. Když nám tam šlehačky do příštího roku vydrží, budeme po jejich použití o to víc smrdět. A určitě nepůjdou použít pro rituál „Zasedání bratrstva”.

        Už je to dávná historie, kterou pamatuje málokdo, ale přece jen se najdou tací, kdo s námi jezdí víc jak 10 let. Tenkrát v roce 2014 byl založen tajný spolek uvnitř našeho oddílu – „Bratrstvo kluzkých sviní”. Jméno mu dal broskvový kompot, který jsme se pokoušeli z talíře zkonzumovat lžičkou. Nikdo z původních zakladatelů už ve spolku není, ale tradice zůstává. První velekněz Matěj Liška k nám přestal chodit a jezdit na tábory už v roce 2018. Po něm funkci zdědil Adam Grabovski. Ten s námi jezdil až do loňska. Letos zůstali jen dva pamětníci – Matěj Hvězda a Honza Moravec (brácha zakládajícího člena Járy). Aby byl stav kompletní, pozvali jako nového člena Šimona Pleyera, protože je taky naším dlouholetým členem a při zasedáních má na co vzpomínat. Šimon úspěšně absolvoval iniciační rituál (zatímco ostatní už broskvičky nejí lžičkou ale napichují na vidličku). Kromě původní činnosti (konzumace toho kompotu), si vždy na zasedáních pouštíme videa a fotky z historie a vzpomínáme na „zážitky z mládí”. Teda členové bratrstva vzpomínají, já už jsem byl starý tenkrát při založení. Fotky z celé historie zasedání jsou zde.

        Ano, i my na táboře občas provozujeme nějakou úchylnou aktivitu, při které by rodičům našich svěřenců vstávaly chlupy hrůzou. Ale to, co předvedli parkouristi, takové úrovně jsme ještě nedosáhli. Že prý využijí prudký kopec mezi chatkami a budou se po něm klouzat. Napřed zkusili obléknout dobrovolníka do velkého odpadkového pytle a poslat ho po svahu dolů. To se úplně nepovedlo. Tak položili na zem velikou plachtu, polévali ji vodou a šamponem a postupně se rozbíhali buď v těch pytlích nebo dokonce jen v plavkách a naskakovali na tu plachtu. To naopak klouzalo tak, že někteří z nich vyjeli až na trávu a odřeli si prd zadek. Pořídili jsme z toho i fotky a video.

        Naší povinností je nahlásit konání tábora na krajskou hygienickou stanici. Oni pak jezdí na kontroly, zda máme v pořádku dokumentaci, nežijeme v bordelu atd. No a my úplně nechceme, aby do nás šťourali, přestože formálně máme vše vždy v pořádku. No a tak se nová, nezkušená paní kontrolorka letos stala obětí svého vlastního dotazu. Když se někdo na něco zeptá, je slušné mu odpovědět. Ale dotyčný podstupuje poměrně velké riziko, že mu bude odpovězeno na to, na co se zeptá. Ne, že budeme myslet, hádat, na co se asi tak vlastně chce zeptat, a na to odpovídat. Kontrolorka se v táboře vyskytla už při snídani. Přestože z jídelny odcházelo stádo ve „žracích úborech”, na kterých je napsáno, co jsme zač (Karate klub Spektra Praha), tak místo aby si nás přečetla, chytila a zkontrolovala, tak chytla toho jediného, který žrací úbor neměl – Milana. A naivně se tázala, zda neví, kde je oddíl Spartak. No nevěděl, a přestože bylo jasné, že to byl překlep v názvu a hledá nás, tak Milan té dobré ženě bezelstně odpověděl na její dotaz – že neví a asi tam žádný Spartak vůbec není. A ona odtáhla s nepořízenou.

        Už jsem nad tím přemýšlel několikrát. Přitahují berle berlové úrazy? Když si na tábor beru berle, je to prevence, jistota, protože se nám pokaždé hodí? Nebo je tohle právě důvod proč se nám hodí? – Když si je vezmu, tak se schválně někomu něco stane. Ale kdybych je neměl, tak nemáme při nezávažném nožním úrazu tomu uraženému jak ulehčit. Napřed si vymkla kotník malá Hvězdička. Když se ukázalo, že simuluje a berle vůbec nepotřebuje, vyvrkla si Barunka pro změnu koleno. Ta nesimulovala a berle potřebovala. Pak až si pochroumala nohu i Eliška Moravcová, a tak už měla k dispozici každá ze zraněných jen jednu berli. Naštěstí Kája jel „na otočku” do Prahy a Elišce přivezl berle další. Barunka chodila s berlemi tak poctivě, že prošlapala ten gumový špunt, kterým se berle opírá o zem, aby neklouzala. Protože náhradní špunt s sebou fakt nevozím, tak jí stejně zbyla berla jen jedna.

        Řešení berlového dilematu pro příští rok? Vezmu si kromě berlí i náhradní špunty!

        A ještě k tomu je to jazykový problém jako s těma myšima a všima, co jsme řešili v minulosti! Jsou to ty berly nebo berle? Jedna berle nebo berla? Chodí se s berlemi, berlema nebo berlami?
Jo a s myšima byl problém i letos, i když nebyl „myšovej” rok. Teda s jednou konkrétní myší, která k nám do velitelské chaty chodila na snídani. Já bych jí tu tatranku i dopřál, zejména když žrala pořád jen tu jednu, ale proč musí tak malý tvor snídat tak hlasitě a ve čtyři ráno?
Tomuhle se říká „oslí můstek”. Začíná to vážnou věcí, jako je úraz nohy, a končí myší snídaní.

        Na oběd mělo být něco „hnusného”. Už ani nevím, co to bylo (dukátové buchtičky?), protože nejsem mlsný a sním všechno. A objektivně letos nebylo k jídlu hnusného vlastně nic. Jen dvěma holčičkám to tak připadalo. A prý, že „to nedají”. Tak teda, že „dají jídlo”. Firma se už sice přejmenovala na mezinárodnější „Dáme Fůdoru” (nebo tak nějak), ale princip je stejný – objednáš jídlo, kurýr doveze.
První problém nastal, když si mlsounky pokusily zaregistrovat místo doručení. V objektu jsou tři velké baráky, několik menších, ale žádný nemá adresu s nezbytným číslem popisným. Strčily tam tedy alespoň číslo evidenční, které mají rekreační objekty (Štědronín 26). To jsme do teďka neznali a nikdy nepotřebovali, pošta nám běžně chodí a jezdí tam i nepoštovní doručovatelé balíčků. No a pak se objevil principiální problém – holt nejsme uprostřed Prahy, ale v lese uprostřed území nikoho. A široko daleko není jediná restaurace, jejíž dobrůtky by nějaký kurýr na kole byl ochoten dovézt. Tak z obžerství sešlo.

        Pro karate je schopnost zorientovat se v blízkém okolí poměrně důležitá, protože soupeř se může vyskytnout z kterékoliv světové strany. Snažíme se to i trénovat rychlými obraty a pohyby do všech stran. Ze zkušenosti ale víme, že orientace v prostoru není úplně silná stránka našich členů. Jsou schopni zabloudit uprostřed tábora. Aby nezabloudili v noci na hlídce, tak každý rok hned na začátku děláme soutěž „štafetové oběhnutí našich chatek”, čímž se myslí těsné oběhnutí chatek, aby hlídka věděla, co má vlastně hlídat. Obvod toho prostoru je 250 metrů, plocha asi 3500 metrů čtverečních a je na něm 13 našich chatek a pár stromů a keřů.

        Aby se už vůbec nikdo nemohl vymlouvat na neznalost tohoto „rozlehlého” území, obešli jsme všichni nejdříve okruh volnou chůzí a pohrozili jsme diskvalifikací toho družstva, jehož člen zabloudí. No, to by ale soutěž musela být zrušena celá, protože letos zabloudil alespoň jeden člen každého družstva!

        Není mi jasné, že při přespolním běhu, kdy je trasa členitým, lesnatým terénem dlouhá tam a zpět přes 3 kilometry, ještě nikdo nikdy nezabloudil. Teda kromě těch, kdo se pokusili o podvod, jako že přiběhnou zkratkou. To ale nejde, protože zkratkou je to přes prudký sráz a přehradu.

        Loni jsem tady vystavoval obrázky vygenerované umělou inteligencí (zobrazí se po kliknutí na obrázek vpravo). Letos AI udělala i videa (stačí šlápnout na kočičku).

        V táboře Varvažov jsme byli v roce 1999. Máme na to dobré vzpomínky. Provozovatele pana Topinku osobně známe a když jsme měli kola, tak jsme každý rok projížděli tím táborem na jedné z vyjížděk (je to pár kilometrů od Štědronína) a vzpomínali na staré časy. O to víc nás překvapila kauza rozpoutaná kolem toho tábora letos na konci července. Dozvěděli jsme se o tom ze sdělovacích prostředků v době našeho pobytu na našem soustředění. Prý tam došlo k úrazu (zlomenině klíční kosti) 9letého kluka. Jo, stane se. Ale prý to neřešili a zrentgenovat to nechali až rodiče po návratu. No, asi chyba zdravotníka, to chce návštěvu nemocnice. Ale i to se může stát – zlomená klíční kost obvykle bolí hodně a když teda dotyčný nekňučí, tak to asi nemá zlomené. Nejhorší na tom ale je, že prý se to nestalo náhodou, při sportování, blbnutí nebo tak nějak, ale jako důsledek šikany. Nic bližšího není známo, ale padlo kvůli tomu trestní oznámení, vyšetřuje se to, další rodiče se seběhli a houfně si stěžují na podmínky v táboře a další případy šikany. Neumíme to posoudit, ale tábor Varvažov funguje přes 30 let, pan Topinka je zodpovědný, zkušený, pravděpodobně o dění v konkrétním oddíle / skupině / turnusu neměl bližší informace, dokud ho nezačali vláčet tiskem a policejním vyšetřováním. Zároveň je velmi pravděpodobné „nafouknutí bubliny, hon na čarodějnice”, ke kterýmžto jevům v takovýchto situacích vždy dochází a mívají nesmyslné, křečovité, obecně uplatňované důsledky a opatření (zákaz některých dosud běžných aktivit, noční bojovka se nesmí dělat v noci apod. – to už tady v minulosti bylo a nevíme, co úředníky od zeleného stolu napadne). Situaci budeme monitorovat a sami jsme zvědaví, jak se to vyvine.

        Už léta marně vyhlížíme někoho, kdo časem (až zestárneme a nebudeme moci cvičit) převezme náš oddíl, a povede ho v dalších letech. Řada mladých karatistů u nás vyrostla, někteří se i k černému pásku dostali. A pak zmizeli v nenávratnu. Ano, je to těžké v dnešní době. Je třeba vystudovat, procestovat svět, najít si dobrou práci, udělat kariéru, najít si správného partnera / partnerku, založit rodinu atd. Pak teprve nastane čas na nějaké bohulibé trávení volného času, věnování se nějaké nezištné práci pro druhé, předávání svých zkušeností mladším.

        Potěšily nás holky naše šikovný! Napsala mi Eliška Pleyerová, že by si s Barunkou Typltovou chtěly udělat trenérskou licenci a pomáhat nám v oddíle s nováčky. Technické podmínky a morální předpoklady na to už dávno splňují a my bychom rádi, aby to byly zrovna tyhle dvě zodpovědné, rozumné mladé karatistky. Byly by pro nás zárukou, že náš oddíle nezahyne!

        Fotka vpravo je stará 11 let!