Hláška tábora: "Já jsem velká spermie a koho chytím, toho sním !"

       Opět po roce jsme se dočkali vrcholu našeho sportovního roku - Nastal den D, hodina H a fteřina F, kdy jsme opět (letos už počtvrté) vyrazili do Štědronína u Písku.
    

       Letos jsme se rozhodli k některým změnám již před soustředěním. Jednak Milan se Saidem prosadili, že si s sebou budeme brát kimona. Milanovi dokonce nebylo líno ručně přepisovat již vytisknuté informace pro účastníky, kde bylo původně jako vždy napsáno, že kimona se brát nemají. Ukázalo se to jako zdařilé rozhodnutí - vypadali jsme jako karatisté na soustředění a ne jako pionýři na táboře. Někteří darebáci si ale kimona zaprasili hned na začátku, váleli se v nich kudy chodili (dokonce i na rozehřátém asfaltu).
       Na soustředění se vždycky dá stihnout jen asi polovina toho, co si naplánujeme - jde jen o to, která polovina to bude. Další problém je to, že každý vedoucí má svoje vlastní poloviny! To znamená, že počítáme-li jenom 3 vedoucí, kteří se na plánování podílejí (Milan, Mirek, Said), tak v extrémním případě má soustředění (jeden celek) celkem 6 polovin. Z nich stihneme jen jednu. Průniky plánů jednotlivých vedoucích samozřejmě netvoří zcela prázdnou množinu a proto ta polovina, kterou vždy stihneme nebývá zas tak úplně malá.

       I proto jsme se na rozdíl od minula rozhodli, že předem připravíme podrobný písemný plán a rozvrh tréninků a akcí a pokusíme se ho dodržet. Ne že by se naše minulá soustředění odehrávala ve zmatku, anarchii a improvizaci, ale většinou jsme měli připraveno mnohem víc akcí, než se dá za 14 dní stihnout. Některé byly pevně dané, u některých jsme věděli, že se určitě "musí" konat a ostatní jsme vybírali až na místě podle počasí, nálady a dalších podmínek. I tohle se ukázalo jako výborná věc - bylo to nejorganizovanější a nejnáročnější soustředění naší historie (o té náročnosti to tvrdím snad každý rok, tak se buď čím dál víc zlepšujeme nebo stárnu a jsem čím dál větší lenoch). Ti, co s námi byli již po několikáté, můžou ale potvrdit, že to byl letos největší krdlajs jaký zažili. No a nováčci jen tiše kňučeli. Někteří i hlasitě.
     Šokovat a v šoku udržovat...

        Děti se strašit nemají, ale někdy je nutné je vyděsit do bezvědomí. Jedině tak vám dají pokoj (asi na čtvrt hodiny). Proto jsme se naše milé svěřence snažili udržovat ve stavu trvalého šoku aktivitami, o kterých dosud netušili, že jsou vůbec možné - ranní mytí ve studené vodě, noční trénink a koupání, fyzicky náročný trénink (třeba 5000 cuki apod.). A když to nepomáhalo, používali jsme na některé darebáky zvláštní výhružky. Každá taková výhružka musí být dostatečně strašná - něco podobného, co spatřili policajti nad liščí norou v pohádce o Budulínkovi nebo alespoň hrozba přestěhování do Saidovy chatky.
       Dostatečně šokující musí být i tresty za zlobení. Skákání žabáků trénované karatisty nijak nerozhází, zejména když u toho švindlujou. Zato napsat za trest 100x "Nemám opouštět chatku aniž bych ji zamknul" to o prázdninách rozhodí každého. Nevím, jak je možné, že jsme něco tak účinného doteď neobjevili.


    
tablo účastníků

    

Vosy, sršni, pišišvoři a podobná havěť
       S láskou jsme vzpomínali na roztomilé (loni nenáviděné) hraboše, myši, rejsky a podobné hlodavce, které aspoň bylo možné chytit nebo umlátit flaškou od kečupu. Letos se po celém táboře i jeho okolí vyskytovaly v tisícových hejnech otravné vosy a někdy i sršni. Vosy měly hnízdo na každém rohu a tak byl s nimi boj celkem marný. Snažili jsme se nejbližší hnízda otrávit biolitem, chytat je do důmyslných pastí z umělohmotných flašek, ale vše bylo marné. Museli jsme se s nimi naučit existovat v symbioze.
       Spousta lidí byla poštípána, ale mnozí nedostali žihadlo ani jedno. Šlo jen o pozornost a psychologickou záležitost - nešlapat a nesedat si na vosu, nevypít ji, neplácat kolem sebe rukama a nedělat žádné rychlé pohyby. Ke zdroji šťávy se dalo klidně přiblížit a načepovat si, jíst jabko bylo možné společně s vosou a před každým kousnutím ji odfouknout (ona si myslela, že to byl větříček).
       Ostatní hmyz a jiné potvůrky už byli spíše roztomilí tvorečkové hodni našeho obdivu a ochrany.


    

Tuli tuli
       Již od útlého věku se děti učí harašit s osobami opačného pohlaví. Například prostřednictvím pořadu Teletubies - i když zde není zcela jasné pohlaví příšerek, ale možná je to záměr tvůrců, neboť "tuli tuli" může v reálném životě provozovat kdokoliv s kýmkoliv.
       Už dávno jsme se smířili s tím, že někteří naši členové jezdí na soustředění ne kvůli cvičení, ale kvůli harašení s angličtinářkami a podobnými děvami. Podle seriozních výzkumů zdravý dospělý člověk pomyslí na sex 6 - 8 krát za hodinu. U pubescentů a adolescentů je to naopak (pouze 6 - 8 krát za hodinu dokážou na krátkou chvíli pomyslet i na něco jiného než je sex).

    
    

Polední (ne)klid
       Protože se loni v poledním klidu neklidně blblo a zevlovalo, letos jsme poledňák zrušili. Místo něj byly například přednášky ze zdravovědy. Učili jsme se třeba křísit Markétu, dělat umělé dýchání z úst do huby, vyviklat klíště (ta potvora fakt nemá místo sosáku pravotočivý závit, že by ji bylo nutno vytočit proti směru hodinových ručiček) nebo jsme se dozvěděli, že zapadlý jazyk není třeba přišpendlit na vestu, ale že většinou vypadne sám a už tak zůstane (někdy i napořád).

    

Tuleňův fotografický jídelníček

        Pravidlo slušného stolování: Ze své porce příborem oddělujeme drobné kousky, které následně vkládáme do úst, kde je před polknutím rozvážným žvýkáním důkladně rozmělňujeme. Ne že si do huby nacpete celej knedlík, překousnete ho vejpůl a vdechnete, jako někteří naši členové. Jídlo ale bylo letos docela dobrý. Zejména pro ty, co nejsou mlsný a snědí i čočku, hrachovou kaši a podobné dobrůtky. O obžerství svědčí i tento jídelníček.
       To vlevo není ani duch ani lejno, ale ranní pomazánka. To vpravo taky není duch Obžerák, ale reálná huba skutečného člena našeho oddílu.

    
    

Bungee Jumping

        Už to není, co to bývalo. Před deseti lety jsme se vrhali z mostu jak se kdo přivázal a jak se mu vrhnout zachtělo. Ale od loňska ta samá firma, která skoky na Zvíkově provozuje již od začátku této atrakce v Čechách, začala se nějak moc bát o zdraví klientů. Bojí se, aby jim náhodou lano nenabilo hubinku, když ho budou mít před sebou při zavěšení za prsní úvaz. Buď tento skok zcela odmítají nebo nutí takto uvázané jedince vrhat se po zádech. Je to také hezký zážitek, ale stará dobrá klasika to není. Takže se vrhali jen Bára Eliášová, Štěpán Řezáč a Tomáš Kubelka. Vedoucí odmítli potupné bimblání se jako netopejr nohama vzhůru.
       Budiž ke cti firmy K.I. Bungee, že její šéf pravil, ať příště zavoláme a on své mladé dívčiny poučí, jakže se to skákalo, když jim bylo deset let a nechají nás uvázat se za prsák.

     Bezdůvodná komunikace

        Mobily na táboře jsme prohlásili za nežádoucí a na tréninku dokonce za zakázané. Mobilujících karatistů bylo letos vidět mnohem méně než minule. Buď je to už přešlo nebo to alespoň nedělali tak okatě.
       Zato náš doktor byl letos postižen zvláštní deviací. Cyklicky se přepínal do režimu datového přenosu, ze kterého se mohl dostat jen tvrdým resetem nebo hardwarovým přerušením. Resetu z naší strany se bránil útěkem do pustiny a vracel se až poté co nastal stav přerušení - většinou vlivem vybití baterie jeho mobilu.
       Důsledek tohoto jednání je vidět na srovnání doktorových uší (ne navzájem, ale před a po činu). A to nemluvím o spoustě elektromagnetického vlnění, které se mu při tom navlnilo do hlavy a jistě zanechá trvalé následky.

    
Otče náš jenž jsi...

       V táboře jsme bydleli se 150 pámbíčkářema. I když neměli vedoucího, ale kazatele, byli to většinou příjemní a neškodní lidé a nijak se nás nesnažili obrátit na svoji pravou víru. Sami jsme dospěli k poznání že Bůh JE. Občas mezi nás seslal svého posla (viz obrázek vpravo) a dal tak najevo požehnání našemu konání (viz ta samá fotka zvětšená). A občas se ukázal jako pěkně zlomyslná bytost. Krátce poté, co jsme se rouhali, že letos nemáme skoro žádné kriplíky a nikdo se nesrocuje na ošetřovně, se Štěpán Kurečka říznul do ruky. Byly z toho dva stehy. To ale Bohovi nestačilo a seslal říznutí i na Tomáše Růžičku - výsledkem bylo sedm stehů. Možná to ale byl trest pro dotyčné darebáky, kteří se místo táboráku poflakovali Bůh (čert) ví kde.

    
Šílená kráva

        Řidiček za volantem je na silnicích vidět čím dál víc, ale my jsme potkali za volantem krávu a ještě k tomu šílenou. Sprostě na nás bučela, že jedeme na kolech jednosměrkou proti srsti a proto nás málem přejela. Jak jsme ale mohli tušit, že místní vesničané jednou cestou jezdí do toho svého Vidlákova a druhou z něj, když si tam neráčili dát značku. Milan nepochopil, že krávě nemá cenu vysvětlovat, že je kráva. Kráva to stejně nemůže pochopit. Nepochopila. A tak jsme ji zahnali vlídným slovem - na to není argument.