Volá hystericky matka po našem příjezdu ze soustředění. „Vy jste mi nepřivezli z tábora moje dítě!“
„Nesmysl, jmenovitě jsem je kontroloval“, suverénně odpovídám já.
Když přišel se stejným problémem už třetí rodič, začalo mi to být podezřelé. A zjistil jsem, že se nám autobus naklonoval. Stejná firma, stejný vlek na kola, skoro stejná dítka. Jen přijeli z cykloflorbalového a ne z cyklokaratistického soustředění. Mě bylo hned podezřelé, že autobus dorazil už 5 minut po mě.

        To, že jsme letos měli na soustředění spoustu malých nováčků, způsobilo velké stýskání a brečení. Někteří prckové byli tak dlouho bez maminky poprvé v životě, někteří dokonce nebyli nikdy nikde samostatně. A najednou se po nich chtělo, aby to zvládli celých 14 dní. Úplně je chápeme a snažili jsme se jim to aspoň trochu ulehčit. Večer jsme jim vyprávěli nebo pouštěli na videu pohádky (viz bod níže) a nechávali je telefonovat mamince klidně každý den. Jsme pyšní na to, že NIKDO neodjel kvůli stýskání domů.

        Zarazily mě pouze dvě zvláštnosti:
- Někteří prckové brečeli až do konce, až do posledního dne. To jsme nikdy v minulosti nezažili. Každého rodiče i maláče utěšuju, že kdo přežije první týden, druhý už zvládne snadno.
- Některé maminky hned při prvním fňukání ochotně nabízely odvezení dítěte domů. Tak proč jste je tam teda posílaly? Předpokládali jsme, že proto, aby se děti osamostatnily, „vobouchaly”. Když my ho utěšujeme a maminka „do toho pak hodí vidle”, tak je to potom ještě těžší. Pro nás i pro to dítě. Jediný správný postup je: „Chtěl jsi tam jet? (nebo jsi aspoň souhlasil, když jsem se ptala?). Tak to prostě zkus zvládnout. Budeme na tebe doma hrozně pyšní, jak jsi velký a samostatný, ale teď nám to musíš dokázat.”
       Nemám to genderově špatně, na holčičky jsem nezapomněl. Nebrečely, je to výhradně problém chlapečků. Ale to nás nepřekvapilo, to známe už z minulosti.

        Už léta máme několik oblíbených oddílových pohádek, které vypravujeme malým dětem na dobrou noc. Ale nikdy jsme to nedělali v takové míře jako letos. Pohádky se staly populární i pro starší účastníky, u kterých už se smutek a stýskání nijak neprojevovaly. Musel jsem jim slíbit, že ty pohádky zveřejním na DVD nebo na našich stránkách. Tak tedy ty naše oblíbené:

O červené Karkulce - naprostá klasika, oddílová pohádka prvního pořadí.

O třech ptácích - ve formátu MP3.

O perníkové Karkulce a čtyřiceti loupežnících - text.

O perníkové Karkulce - video.

        My jsme Gleba učili česky, on nás na oplátku učil rusky. Někdy se takové výrazy prostě hodí. Třeba když hlídku (Lukáše a Matyáše) uprostřed noci pronásledoval měkoň! Jenže měkoň je tvor plachý, do lidmi obydlených míst se nevydává. Nebezpečný je, jen když lidi vlezou v noci na jeho území. Tomu ale ta vyděšená hlídka nechtěla nějak uvěřit. Zvláště když jsme na území tábora našli velikou měkoní kost. Ta však vypadala staře jako archeologický artefakt, takže Bůh ví, kdy tam ten měkoň uhynul.
        Až druhý den za světla se ukázalo, že hlídku nepronásledoval měkoň, ale jen rybářům patřící bolšája užasnája volosataja sabáka (tak se podle Gleba řekne správně rusky to, co je v nadpisu uvedeno nesprávně - velkej hnusnej chlupatej pes).

        Výroba mumie pomocí toaletního papíru je stará známá hra. My jsme ji už v minulosti vylepšili. Místo toaletního papíru jsme použili děrnou pásku. Pamětníci vědí, co to je, mladší neznají - bývalo to paměťové médium sálových počítačů, kam se data „ukládala” vyděrováním do dlouhé papírové pásky. Vyrobit mumii z této pásky je mnohem obtížnější, protože je tenká a ovinout mumii je potřeba mnohem vícekrát. Proto je logické vybrat jako mumii nějakého malého člena družstva. Vůbec nejde o rychlost, ale o estetiku a nápaditost. Takže nám vznikla těhotná mumie s nunčakami (Gleb), kozatá oběšená mumie (Lištička), mrtvá mumie (Adam) a potrhaná mumie (Kája). Mrtvá mumie vznikla neplánovaně - Adam se zřítil z lavičky, kde ho ostatní ovinovali, a protože pád nešlo kontrolovat (už byl zabalený), praštil se do hlavy o zem. Naštěstí se nic vážného nestalo a skutečnou mrtvolu jen hrál. Kájovo družstvo nebylo moc trpělivé, pásku si potrhali a tak ji nakonec roztrhali záměrně na kousky.

        Vedoucí Said už několik let trpí běhací úchylkou. Běhá sice pomalu, rozvážně, ale vytrvale a pořád. Snaží se to občas přenést i na své svěřence. Jedním z tréninků tak byl vytrvalostní běh lesem. Jenže jak přinutit chronické ulejváky, aby se aspoň trochu snažili? Běžně to děláme tak, že pomalé běžce (nebo cyklisty) strčíme dopředu hned za „vedoucího” vedoucího, aby udávali tempo. Letos jsme ale měli pár ulejváků, na které to nefungovalo. Vždy po chvíli propadli polem až dozadu, kde to vzdali a zasekli se na místě. Pohánění kopřivami sice funguje, ale Said vymyslel něco lepšího. Ze všech účastníků běhu sestavil „římskou želvu”, což byla v původním významu pomalu postupující formace římské pěchoty, která tvořila čtverec ze všech stran chráněný štíty. My jsme sice neměli žádné ohraničení štíty, ale dokázali jsme při poklusu udržet kompaktní čtyřstup vzájemně se držící za ruce. V první řadě byli ti ulejváci, a ostatní řady je tlačily kupředu. A ještě jsme si k tomu postupně počítali do rytmu. Na to, jak sám nesnáším běhání, jsem musel uznat, že těch asi šest kilometrů bylo pohodové, příjemné proběhnutí přírodou.

        Dlouho jsme si letos mysleli, že to přežijeme bez velkých zravotních problémů. Občasné štípnutí vosou se nepočítá, i když letos byly ty potvory podezřele agresívní - štípaly schválně, bez jakékoliv příčiny. Odřeniny se taky nepočítají, i když doktorovi došlo zelenidlo (odřenin tedy bylo docela dost). Do nemocnice jsme jeli až tři dny před koncem a naštěstí se ukázalo, že Petr tu zlomenou pánev jen simuloval. I on byl rád, že ho nedají celého do sádry.
       Ty největší problémy se bohužel ukázaly až po našem návratu. Michal se zlomenou rukou nejenže celý týden nesimuloval, on naopak tvrdil, že ho ta ruka bolí čím dál míň, že může jít na zkoušky atd. Přišlo se na to až když ho maminka pro jistotu vzala na rentgen v Praze a dostal na měsíc sádru. I doktor Radek z toho byl docela překvapený, opravdu to vypadalo jako pouze naražené a ne jako zlomenina.
       Ještě překvapenější byl Radek po návratu sám ze své kostrče. Skoro na poslední chvíli se s ním utrhla ve spánku houpací síť a on se probudil až na zemi s naraženými zády. Prý to má asi zlomené, ale jako doktor se neodvažuje jít k doktorovi. Stejně se zlomená kostrč sádruje dost blbě.
       Asi nejhorší zdravotní problém letošního tábora byl „jednodenní muribundus”. Nevím, jak jinak ten stav nazvat. Jednu noc strávilo asi šest lidí najednou zvracením. Sám jsem byl mezi nimi a nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Nepřišli jsme ani na nějakou možnou příčinu. Kdyby to byla otrava jídlem, postihlo by to mnohem vyšší procento účastníků (všichni jsme jedli to samé). Kdyby to byla klasická letní viroza, střevní chřipka nebo úpal, nemělo by to tak dramatický průběh, nepostihlo by to všechny najednou a nepominulo by to tak rychle. Muribundus druhý den zmizel tak náhle, jako se objevil.

        Naprostá klasika! Nikdy za problém nemůže dotyčný sám, vždy to automaticky svede na někoho druhého (nedej Bože na nějakého konkrétního podezřelého). Jenže my to známe, jsme na to hákliví a razantně to řešíme. To, že jste o nějakou věc přišli loupeží nebo alespoň prostým pychem je sice teoreticky možné, ale krajně nepravděpodobné. Většinou jste si to někde zapomněli (ty plavecké brýle se našly druhý den u bazénu, doklady se našly přímo ve velitelské chatě), ztratili (ta peněženka se našla na zemi mezi chatkami) nebo zabordelili. V případě pohlcení předmětu chatkou (už dávno víme, že to chatky dělají) je pomoc jednoduchá - prostě obsah chaty vytřeseme doprostřed tábora a ona tu ztracenou věc vyplivne. Často ji dobrovolně vyplivne už při pouhé výhružce vytřesením. Letos chatky dobrovolně vyplivly pyžamo, části kimona, pastu, mýdlo a další údajně ztracené nebo ukradené věci.

        Přesně uprostřed soustředění (31.7.) jsme zažili přírodní úkaz, kterému jsou přisuzovány magické schopnosti a ke kterému dochází jen jednou za tři roky. Modrý měsíc je astronomická zvláštnost, kdy se v jednom kalendářním měsíci objeví dva úplňky. Tu noc byla zcela jasná obloha a my jsme zrovna hráli pašeráky a měsíc jsme si vyfotili. Podvedli nás - byl normálně bíložlutý!

        Tak jsem měl dojem, že jsme sportovní oddíl, který jede na letní sportovní soustředění. Pro rodiče a účastníky, kteří to sami od sebe nechápou, jsem to i dostatečně důrazně napsal do propozic. Přesto jsme ale museli řešit každoroční problém - v jakých botách se chodí na trénink. Sportovní boty prostě nejsou kanady, holínky, pohorky, sandály nebo kroksky. To, že v takových botách přijde SPORTOVEC na trénink je pro nás nepochopitelné. Pokud je to sedmi nebo osmi leté dítko, tak budiž. Žije v jiné dimenzi, je zmatené, nesvéprávné, neschopné samostatného rozhodování. Tak jsme je na začátku tréninku vyháněli se přezout. Jenže pokud místo kroksek přijde obuté v pohorkách, protože prý už žádné další boty nemá, tak je něco špatně. Lepší možnost - chatka ty správné boty dočasně schlamstla a zase je vyplivne (viz výše). Horší možnost - dítě nelže a v jiné dimenzi žijí jeho rodiče, protože mu na sportovní soustředění nedali žádné sportovní boty. Hlavně, že má holínky nebo pohorky, což jsou obojí boty, které za těch čtrnáct dní nevyužije ani jednou.

       Je to stejné jako s těma botama. Neustále zdůrazňujeme, že kdo jede na cyklovýlet, musí s sebou mít flašku s pitím. Jenže některá dětská kola ani nemají držák na cykloflašku, protože se počítá s tím, že dítko jezdí jen kolem baráku a odběhne se napít domů, nebo v případě výletu mu pití vezou rodiče. Na našem soustředění to pak ti nešťastníci řeší flaškou ve většinou nepřiměřeně obrovském batohu. Výsledkem je, že to kolo + batoh tvoří polovinu váhy dotyčného prcka, a ten pak není schopen cyklovýlet zvládnout. Následuje fáze přemístění flašky k někomu zdatnějšímu. Tím se ale z flašky stává pohyblivá věc, schopná samostatné existence a tedy i odloučení od majitele. Přesně to se stalo v případě Matyášovy flašky na mém kole, když jsem jako jedoucí vzadu zastavil, abych s Járou opravil jeho píchlé kolo. Ostatní nám ujeli, protože ať hledáme, jak hledáme, díra v duši nikde. Chytrá Horákyně prostě jezdila na píchnutém / nepíchnutém kole. Kolo jsme dopumpovali a vyrazili po vlastní ose zpátky do tábora, ale s námi i ta Matyášova flaška. Takhle to opravdu nejde - každý musí mít své vlastní pití, když je vedro, jako letos.

        Letos se nám to nějak sešlo! Tři účastníci soustředění slavili v jeho průběhu narozeniny. Hned první den Linda, uprostřed Jindra a nakonec Lukáš. Obvykle to slavíme házením oslavenců do Brčálníku. Ale ten byl letos tak hnusně zelenej, že se to fakt bez zdravotního rizika nedalo. Tak jsme je aspoň házeli do bazénu.

        Pro návštěvníky velitelské chatky jsme letos měli připravené dva testy. Test inteligence spočíval v tom, že bylo nutné správným tlačítkem otevřít klíček k Audi. Jenže tlačítko, které lákalo ke zmáčknutí, místo otevření klíčku dalo dotyčnému elektrický šok. Jedinou podezřelou okolností bylo, že na klíčku byl znak Audi s pěti kruhy místo čtyřech. Napálili se skoro všichni.

       Dalším testem byl výpočet charakteru osobnosti. Pro zájemce je připraven zde.

        Opět známá klasika. Holčičky se pohádaly, lezly si na nervíčky. Ale ne aby s tím přišly za námi. Umíme to alespoň částěčně řešit - dělat jim něco jako mediátora (nezávislý, nezúčastněný člověk řešící spor), „pískat” jim to, kdyby si chtěly dát karatisticky přes hubinky, nebo je rozehnat každou do jiné chatky. Ale to ony ne, radši si mobilem tajně stěžují mamince. Ta ale neumí a nemá možnost takové problémy řešit na dálku. Buď to nechá být, ať si to holky vyříkají, nebo to holt musí prásknout nám. Pak jen nechápavě poslouchám stížnost té maminky, které se to rozleží až po několika dnech a říká něco ve stylu „Já jsem nechtěla žalovat, ale protože mi to nedá, tak žaluju”. Jenže tři dny po činu a dokonce až po odjezdu jedné z účastnic konfliktu. Co si s tím jako máme počít?

        Některé prohřešky malých darebáčků jsme se rozhodli řešit prací (donáškou svačin, úklidem velitelské chaty nebo stolu v jídelně). Pokud někdo „zasalámoval” hlídku, neustále kladl blbé dotazy a podobně, vyfasoval na jeden den funkci „otroka”. Přestože to vypadá jako nepřípustná šikana svěřených nezletilců, docela jsme si naběhli. Menší děti totiž rády pomáhají a vykonávají nějakou záslužnou činnost zcela dobrovolně. Takže se o funkci otroka samy hlásily, hádaly se o ni a nabízely vykonání nějaké nadstandardní práce (třeba umytí auta). A stačí jim za to pochvala, žádné odměny se nedožadují.

        Samozřejmě nemusíte, bylo uvedeno v propozicích. Jenže ulejváci to pochopili tak, že si ho prostě nevezmou schválně a budou se povalovat v táboře, zatímco ostatní se budou někde dřít na těch kolech. Moje výhružka škrábáním brambor je nijak nepřesvědčila. Jednak je průhledná a jednak by někteří opravdu dali přednost tomu škopku s bramborama (a nevázané konverzaci s kuchtama). Proto se doktor Radek letos rozhodl necyklistům důrazně vysvětlit, že cyklotrénink je prostě trénink (máme to jako doplňkový sport na sportovním soustředění). Pro ty, kdo nemají kolo, je to taky trénink - třeba běh na 7 kilometrů, chůze 20 km a podobně. Někteří pak pochopili, že mít kolo je prostě nutné.

        Určené družstvo vybere ze svých členů jednoho VIPa (Very Important Person), kterého mají ostatní za úkol chránit co nejdéle před útokem členů zbylých družstev. Ostatní družstva mají naopak za úkol co nejdříve toho VIPa stanoveným způsobem „zabít”. Hra má poměrně striktní pravidla (aby byla hratelná) a pokud se dodržují, může to být docela sranda. To jsme zjistili předloni, když jsme hru zkusili poprvé. Loni jsme na ni zapomněli, ale letos jsme si řekli, že jen doladíme ta pravidla, aby se nešvindlovalo, a mohlo by to být ještě lepší než poprvé.
        Jenže se nám to nějak zvrhlo... Zběsilá snaha překroutit nebo obejít stanovená pravidla už v minulosti vedla ke zrušení některých našich aktivit. A přesně k tomu došlo i v případě této hry. Nějak mi to hlava nebere. Proč se místo zábavy snažit za každou cenu překrucovat pravidla? Stopli jsme to po dvou kolech ze čtyřech, fakt to hrát nešlo.

       Jak říkám každý rok - mladší mají výhodu při soutěžení dohromady se staršími. Je to vidět hlavně na prvním grafu - ti „zelení” jsou ze střední věkové kategorie a přesto jsou mezi ty nejstarší „tmavomodré” pěkně zamíchaní. Eliška je dokonce v absolutním pořadí na třetím místě. A Andrejka, vítězka nejmladší kategorie, je zamíchaná mezi obě starší skupiny.

       Zvláštní situace nastala letos v nejtěžší soutěži - Ranger's tréninku. Po 36 minutách skončila absolutním vítězstvím Elizabety. Takže nejenomže trvala podstatně kratší dobu než v minulých letech, ale nemáme ani žádného nového „rangera” (Bety je už od loňska). Bylo to způsobeno jednak vedrem, únavou ze zkoušek, předčasným odjezdem tradičních rangers - nějak se to sešlo.

       Hlavní ceny si letos poprvé mohli vítězové vybrat z nabídky několika možností (pohár, soška karatisty, nunčaky, chrániče, kanady, maskáče). Osvědčilo se to a budeme to opakovat i v dalších letech. Vítězové si nějaký výběr zaslouží.

        V posledních letech pořádáme na soustředění i zkoušky na technické stupně. Jenže soustředění není soustavná příprava na ty zkoušky. To jsem opakovaně zájemcům připomínal - že se musí připravovat každý sám. Každý rok to dopadne podobně. Ti starší, kteří už to znají, tak poctivě trénují ve volných chvílích sami. Maláči na to kašlou. A ono se to na těch zkouškách prostě pozná. Takže z šesti zájemců o žlutý pásek uspěli pouze dva.

Gratuluju všem, kteří uspěli:
Žlutý pás - Petr a Matýsek
Zelený pás - Matyáš, Kryštof a Lukáš
Fialový pás (5. kyu) - Bára
Fialový pás (4. kyu) - Adéla, Lištička a velký Matěj
Hnědý pás (2. kyu) - Martin

Ti, kdo neuspěli nebo se nemohli zúčastnit, budou mít náhradní pokus - asi první týden v říjnu. Ale bude to stejné, jako na táboře - na začátku školního roku se nikdy soustavně nepřipravujeme na zkoušky, každý musí sám.