Když jsme letos dorazili do našeho tábořiště, připadali jsme si jak v Asii. Všude se procházeli exoticky oblečení Vietnamci. Spíš ale některé děti vypadaly jak z japonského komiksu anime (prý je anime styl teď populární). Táborem se linula libá vůně pečeného psa a nelibé kvílení zpěváků karaoke (to je prý v Asii taky hodně populární). Měli na louce postavený pártystan s plátnem na promítání a před ním se vždy nějaký dobrovolník snažil o zpěv na reprodukovanou hudbu. Naštěstí se večer brzy uklidnili a nepovykovali do hluboké noci, jak to mají ve zvyku party českých opilců.

        Ti, kdo už na soustředění byli loni, si stěžovali, že jsme „nic nestihli“. Nedělali jsme vodní trénink, Ranger's trénink, běh do schodů, nunčaky, kendo, nebrodili jsme s koly přes Skalici. Jenže ti, kdo tu letos byli poprvé, si zase stěžovali, že jsme pořád něco organizovaně dělali. Bez ohledu na počasí jsme opravdu skoro pořád měli nějaký program. Když pršelo, schovali jsme se do párty stanu nebo do jídelny. Stihli jsme řadu „povinných“ aktivit - dvě nové katy, táborák, celodenní výlet, pašeráky, soutěž kata a kumite (a řadu dalších jak individuálních, tak družstevních soutěží), šlehačkovou bitvu, místo okruhu přes brod jsme byli na kolech u splavu. Máme vždy připraveny aktivity asi na 150% času (tedy na tři týdny tábora, ne na dva). To znamená, že nikdy nestihneme všechno. A to nepočítám akce, které nás jen tak spontánně napadnou (třeba fotbalový turnaj).
Důkazem toho, že jsme se neflákali, je zde uvedený rozvrh.

        Ono by přiměřené stýskání a brečení ani nevadilo. Je důkazem, že dítě má rádo rodiče, vzpomíná na ně a zároveň se osamostatňuje (nejde mít maminku pořád poblíž). Naprostá většina dětí to zvládne. Letos tam s námi byl tábor předškoláků a taky to ti mrňouskové zvládli. Vadí ale, když kvůli stýskání to někdo vzdá a odjede předčasně domů. Nestává se to často, tak jednou za dva roky. Ale letos se nám to v jednom případě stalo. I přesto, že tam dotyčný měl dva spolužáky ze třídy.

        Velký podíl na tom většinou mají rodiče. Už v minulých letech jsem zmiňoval přesouvání z jednoho tábora hned na druhý - to se těžko „rozdejchává“. Z letoška další poznatek, hned ve dvou případech: Když dítěti něco slibujete (třeba odvezení v půlce tábora), nedivte se, že to pak budete muset dodržet. Pokud si myslíte, že se to poddá, dítě na to zapomene nebo to rozchodí, tak ne, nerozchodí. Naopak se k tomu hned od začátku upne a považuje pak za jistotu, že po týdnu jede domů. Pak už s tím nic nenaděláte, leda byste chtěli být za podrazáky.

        To už je lepší, když si občas pobrečí do telefonu a postupně si zvyká. Rodiče mají dítě chválit, dávat mu najevo, jak jsou pyšní na jeho statečnost a samostatnost a ono to pak zvládne. Letošním příkladem byl Tomáš, který telefonoval několikrát denně, brečel několikrát denně, ale zůstal až do konce. Naprosto čítankovým příkladem byl Ivan, který uvěřil našemu ujišťování, že druhý týden je lepší a rychleji utíká a pak zjistil, že je to pravda, protože tam do toho druhého týdne vydržel. Oba si za to zasloužili náš obdiv a diplom za statečnost.

        Pokémony, inteligentní bytosti vyskytující se v japonských videohrách, vymyslela firma Nintendo už skoro před dvaceti lety. Jako každá podobná blbina, slavící skokový celosvětový úspěch, po čase upadli pokémoni v zapomnění. Jenže před letošními prázdninami došlo k jejich nečekané reinkarnaci v podobě mobilní hry Pokemon Go. Pohnutkou pro její vytvoření prý bylo donutit líné tlusté americké spratky k nějakému pohybu zneužitím jejich závislosti na mobilních technologiích (a ještě k tomu si vydělat pár milionů dolarů). Už po pár měsících od vydání má hra desítky milionů uživatelů po celém světě a autorům vydělává miliony dolarů denně.

        Principem je, že se všude kolem náhodně objevují různé druhy pokémonů a ty je třeba přesně lokalizovat a pomocí mobilu ulovit. Čím více a čím silnějšího, tím lépe. Hře propadli nejen líní spratkové, ale i dospěláci. Na našem soustředění se to projevovalo neustálým sledováním mobilů, zda se v blízkosti nějaký pokémon nenachází, a pokud ano, snahou o jeho okamžité ulovení. A samozřejmě soutěžením mezi sebou, kdo jich má v kleci víc a vzácnějších. Ti nejposedlejší jedinci si pokémony zvěčňovali i na své tělo.

        Pro Pavla a Gleba bylo příležitostí pro lovení pokémonů i to, že se mnou pojedou nakupovat do Písku. Byla to poměrně logická úvaha - kde se kumulují lidé, tam se generují pokémoni. Jenže se to trochu zvrtlo. Gleb si strčil pětistovku do mělké kapsy tepláků a v obchodě ji někde vytrousil. Takže místo pokémonů honil po supermarketu pětikilo. Marně. Takového lákavého pokémona asi rychle ulovil někdo jiný.

        To zní docela důstojně, že? Jenže vyhnat některé městské děti v noci do lesa, když tmu vidí poprvé v životě, se ukázalo jako nadlidský úkol, přestože si mohli vzít pohlcovač tmy a jít ve dvojicích. Některé dvojice se nám do tábora opakovaně vracely po pár minutách, že „to nedají“. My jsme je povzbudili, „že to dají" a opět jsme se je pokusili vyhnat.

        K pomníku nakonec došli všichni. Co na tom, že ve skutečnosti se nejednalo o stezku odvahy, ale o klopýtání po bahnité cestě hrůzy. Někteří (Honza a Matěj) dorazili jako hrdinové padlí do bahnité louže, protože jsme strašení svěřili „Tupounům“ (to není nadávka, nýbrž terminus technicus z minulých let), kteří místo aby na kolemjdoucí normálně bafli, tak je chytali za nohy nebo na ně dokonce z křoví vystartovali a do té louže je strčili.

        Nakonec i s těmi padlými hrdiny to bylo trochu jinak. Pomník tu stojí na památku sice padlých, ale spíše než hrdinů, tak několika podnapilých pitomců, kteří se na konci 2. světové války, posíleni pár pivy, v hospodě rozhodli s vidlemi v rukou jít do lesa hledat zbytky rozprášené skupiny werwolfů. Ke své smůle je skutečně našli. A tak se z nich stali padlí hrdinové.

        Holky z chatky 17 přiběhly uprostřed strašlivé bouřky ve dvě hodiny v noci. Až do letoška jsme si mysleli, že nám povodeň z principu nehrozí, protože máme chaty dostatečně vysoko na svahu. Voda ale stékala po tom svahu shora dolů přes naše chaty. V jedné z nich asi byla někde ve stěně díra (nepřišli jsme na to, kde) a voda s bahnem natekla dovnitř. Kdyby holky nenechávaly povalovat na zemi oblečení, knížku a další věci, které na zem nepatří, byla by škoda prakticky nulová, protože voda zase odtékala dveřmi dolů po svahu a bahno se dá vymést, vytřít.

        „A určitě nás v noci přijde znásilnit!“, strachovaly se holky z chatky 17. Když odcházely na večeři, nechaly chatu otevřenou a s klíčem v zámku. Said, bydlící hned vedle, toho využil. Chatku jim zamknul a klíček si nechal. Holky pak dveře mírným násilím vyrvaly, ale po klíči se sháněly marně. Na jejich dotazy jsme s Milanem po pravdě odpovídali, že jejich klíč nemáme. Kdyby se takto zeptaly Saida, dal by jim ho, ale ani po naznačování, že oddíl má více vedoucích než dva, jim to nedocvaklo. V nestřežené chvíli jim Said chatku zamknul na dva západy, a to už vyrvat nešlo. Ne že by holky do chatky neuměly vstupovat oknem, ale průběžně se měnící stav zámku je přiměl k nesmyslné úvaze, že jim to udělal naschvál nějaký úchyl a přijde je v noci znásilnit. Jako kdyby nebylo jednodušší je přijít znásilnit jinou noc, kdy byly normálně odemknuté. Přemýšlely, zda jít spát jinam, nebo nespat vůbec a číhat na úchyla. Nakonec zvolily kompromis - každá ulehla s nějakou zbraní. Když jsme je pak v noci budili na bojovku, klidně jsme spící Báře tonfu sebrali z ruky a budili ji tak, že jsme ji s ní šťouchali pod žebra. Kdyby na ně opravdu přišel v noci úchyl, tak se snad probudí celé znásilněné až ráno.

        No to jsme se snad ani při návratu z cyklovýletu nemuseli ptát. Většina darebáků odhlasovala bahno, aniž by domysleli důsledky. Po asi dvou kilometrech bahnitou stezkou jsme měli kola zablácená všichni. Kromě kol byli zablácení i někteří cyklisti, protože neměli blatníky. A někteří i proto, že do toho bahna spadli (nebo aspoň šlápli botou). Po příjezdu do tábora jsme se povinně osprchovali a důrazně jsme doporučovali provést i očistu kol, dokud bláto nezaschne. Ti, co se na to vykašlali, pak druhý den drhli mnohem déle a bahna se zbavovali obtížněji. Při kontrole jsme zjistili, že někteří chytrolíni si práci zjednodušili - kolo opřeli o chatu, vyleštili ho z přivrácené strany, na tu odvrácenou se prostě vykašlali a domnívali se, že kola do autobusového vleku naložíme jako chytrá Horákyně - umytá, neumytá.

        „Víte, co dělají vaši svěřenci v táboře?“, nevraživě se na nás obořila u bazénu bába prudička.
„No to nevíme, hlídáme ty, co jsou tady, aby se neutopili. Co tak hrozného tam dělají?“
„Objímají se tam, a to jim určitě ještě nebylo ani patnáct!“
„No to je ale hrůza! To vám tak strašně vadí? Patnáct let je hranice pro legální souložení, souloží tam snad?“
„No to ne, ale já pracuju víc jak dvacet let ve školství a muchlovat se bych je nikdy nenechala!“
„Pracujete ve školství a teď v půlce prázdnin už máte absťák a potřebujete někde prudit, tak jste si vybrala nás?“
Tvářili jsme se na bábu stejně nevraživě, jako ona na nás, naši tupouni naschvál začali dělat oplzlá gesta, až jsme je museli umravnit, aby na nás ještě nezavolala mravnostní policii nebo tak něco. Než jsme si rozmysleli, co jí provedem, nastal večer. Přiožralá bába převlečená za chlapa s nějakým fousatým kolegou převlečeným za ženskou chodili po našem táboře, povykovali, snažili se muchlovat s námi, až to bylo nepříjemné. Vypadali a chovali se, jako kdyby vylezli z toho nejhoršího bordelu. A takové stvoření nás bude poučovat?

        Druhý den se na všechny usmívala, z dálky nás zdravila a dělala, jako kdyby se nemetlo. Jenže ono se metlo. A to nemáme rádi. Vždyť naši starší svěřenci nedělali nic zavrženíhodného. Prostě se párovali, tak jak se to děje na každém táboře. Párovali, ne pářili! Můžeme být rádi, že jsou zdraví. Mohlo by to dopadnout i hůř, k čemuž je vlastně prudička inspirovala - holky s holkama, kluci s klukama, převlékání za opačné pohlaví (aneb naše Glebenka) atd.

        Pořád říkáme, že naši svěřenci jsou tak trochu „Sado - Maso“ zaměření. Každý rok vymyslí nějakou kratochvíli patřící do této oblasti deviací. Letos to bylo „čerpání“ životní energie z paralyzéru. Kdo měl pocit, že má energie málo, tak si „šlehnul“ dávku. Ano, jistě je to lepší, než kdyby si šlehnul dávku pervitinu, ale nikdo mi nevymluví, že to je úchylka. Normálně se lidi praskajícího výboje o síle několika set tisíc voltů bojí. Strašíme tím otravné opilce a vždy se nám je podařilo takto přemluvit, aby území našeho tábora dobrovolně opustili. Sám jsem se tím paralyzérem omylem kopnul a nebyla to úplně lábuž. Proto nechápu labužníky, kteří se nechávali kopnout do ruky nebo sedacího svalu dobrovolně a opakovaně. Skoro to vypadalo, že si na opakovaných přídělech energie vypěstovali závislost.

        „Matyáši, běž pomoct zmatenému Járovi. Zalezl do těch pneumatik a teď nemůže ven.“
No ale „vysvobození“ kopem Yoko Geri jsme zrovna na mysli neměli.

        Původně jsme se u pole se stohem slámy zastavili jen proto, abychom se napili, a že hned pojedeme dál.
Ale když nás zemědělec preventivně varoval, poňouklo nás to k nejapné kratochvíli.
Počkali jsme, až odjede zkontrolovat jalovičky, a ztropili jsme na stohu výtržnost.

        Vyhrožovali jsme, že pokud někde najdeme povalující se mobil, tak ho zabavíme a vrátíme až na konci školního roku. Teda na konci soustředění. Povalovat ho nechala jen Barunka a té jsme ho druhý den vrátili. Ale objevili jsme účinný trest na harašící darebáky. Kdo harašil i po posunuté večerce, musel na 24 hodin odevzdat svůj mobil. V jednu chvíli jsme jich v chatě měli takto „odložených“ asi deset.

        Je jich mezi námi čím dál víc a rychle se množí!
Kdo? No přece Marťani!
A jak že je poznáte? Snadno - malá deformovaná hlavička a vobrovský ruce!

        Některé akce jsme nenatáčeli jako video, ale fotili jako sekvenci za sebou jdoucích záběrů. To se používá v případech, kdy chceme mít fotku v rozumném rozlišení (což fotka vystřihnutá z videa není) a zachytit jeden konkrétní okamžik je obtížné. To se potom děj rychlým foťákem prostě „pokropí“ a následně se z 10 fotek vybere ta nejlepší. Jako vedlejší efekt může vzniknout animace sestavená ze všech těch fotek - viz přiložený odkaz.

        Z grafu níže je patrná letošní vyrovnanost nejstarší věkové kategorie. První tři závodníci se vešli do rozdílu 5 bodů. Další zajímavá věc, kterou už známe z minulosti, je výkonnost těch mladších. Vítěz střední kategorie Matěj Liška skončil celkově na pátém místě a Barunka, vítězka nejmladší kategorie, dokonce na osmém místě z celkového počtu 44 závodníků.