Ano, i my jsme štěstím bez sebe. Protože nám sportovním oddílům napřed všechno vzali nebo zakázali (skoro celé druhé pololetí školního roku cvičení, závody, zkoušky), všechny pořádně vyděsili a teď nám aspoň vrátili letní soustředění! Hurá! To nám ta naše vláda skvěle vládne!

        Nechci nijak zlehčovat nebezpečí nemoci COVID-19 (Corona Virus Disease), ale hned zpočátku, kdy byla celému zdravotnictví centrálně nařízena smrt z vyděšení (vše, co není koronavirus nebo život ohrožující stav, neřešit, odsouvat, rušit, přeobjednávat) lékaři varovali, že zběsilá omezení budou mít nakonec na svědomí několikanásobně víc lidských životů než koronavirus. Což se nakonec i prokázalo. Teda vlastně neprokázalo, nesmí se to veřejně říkat, musí se to za každou cenu utajit! Lidé umírali kvůli zanedbání ostatní zdravotní péče - zdravotnictví se prakticky zastavilo, vyděšení pacienti nechtěli chodit k doktorovi, ani když jim bylo zle (teda z jiného důvodu než je koronavirus), a třeba taky kvůli sebevraždám (smrt z vyděšení, krach firmy, přivedení do hmotné nouze). A další stále umírají, typicky kvůli pozdě diagnostikované rakovině. Já jsem sice neumřel, ale odmítli mi dodělat zubní implantáty a přišít utrženou šlachu v rameni. A kdyby nouzový stav trval ještě dlouho, tak s tím ramenem nebudu hýbat do konce života a kousat budu jen na půl huby. Ale to prý se neřeší, to je jedno.

        Při odjezdu na tábor a v průběhu tábora jsme měli všem účastníkům pravidelně měřit teplotu. Podobný příkaz měli vrátní u nás na pracovišti a poctivě ho plnili. Všichni jsme ráno při příchodu měli teplotu v rozmezí 33 - 34 stupňů. Prostě proto, že byl duben, venku zima a tudíž jsme měli studené čelo (a měl by ho patrně i koronavirotik, nebo jak se vlastně nazývá člověk nakažený). V létě to je poněkud opačně. Když se změří teplota ve „správný” čas, zjistí se, že koronavirem asi trpíme všichni. Obdobné to bylo s nařízením, že celou cestu autobusem prý všichni mají mít roušky. Pak vylezou a na hromadě stráví dalších 14 dní, bez roušek. Takovéto a podobné nesmysly jen snižují vážnost opatření smysluplných a svádějí lidi k tomu, aby nedodržovali ani ta opatření rozumná. Tohle naštěstí před konáním našeho tábora vyšumnělo, protože se zrušila povinnost nosit roušky v autobusech MHD.

        1. Provozovatelé táborů dostali z hygienické stanice doporučení, aby letos vůbec nezprovozňovali bazény. Ptal jsem se písecké hygieničky, zda považuje za bezpečnější, když se teda budeme koupat v Brčálníku nebo na veřejném koupališti. To prý samozřejmně ne. Že máme koupit hadici, udělat v ní dírky, pustit do ní vodu a cachtat se pod ní. Jenže ono se oddílu karatistů pod děravou hadicí plave dost blbě. Naštěstí „náš” provozovatel nevyměknul a bazén otevřel už v červnu. Bez bazénu by to byl dost vopruz, je to jedna z velkých výhod tohoto střediska. A letos se to vzhledem k pěknému počasí hodilo, koupali jsme se skoro každý den (i několikrát za den). To by mě zajímalo, jak bychom to dělali s tou hadicí.

        2. Potvrzení od lékaře musí být z letošního roku, přestože zákon říká, že platí dva roky. Ten zákon nikdo nezměnil a prohlídka letošní se „liší” od té loňské hlavně tím, že o skutečném aktuálním zdravotním stavu účastníka taky nic nevypovídá. Jak se liší jedinec nakažený koronavirem týden před táborem (tedy pro ostatní nakažlivý, ale ještě ne nemocný, tedy neodhalený) s potvrzením měsíc starým a rok starým? Podle nás ničím. Vysvětlení jsme se nedočkali. A i vrchní hygienička ČR nakonec připustila, že požadavek je nesmyslný.

        3. Na formuláři bezinfekčnosti musí být kromě standardní formulace, že dítě netrpí nakažlivou chorobou i výslovná zmínka, že netrpí nakažlivou chorobou COVID-19. Tak jsme to klíčové slovo ve formuláři použili celkem 4x a kontrola byla nadmíru spokojená. Že takhle krásně zformulované to ještě neviděla. Jen jsme nepochopili, jak se nakažlivá choroba liší od NakAŽLIVÉ chOROBY, která musí být výslovně vyjmenována. Mnohem nebezpečnější nakažlivé choroby (žloutenka, spalničky, meningokok atd.) se vyjmenovávat nemusí. To jsou přece pouze nakažlivé choroby a ne NakAŽLIVÁ chOROBA, že jo. Jen tak mimochodem - v případě výskytu nakažlivé choroby by se postupovalo stejně - tábor by se zavřel. Možná ale pouze tábor, ne TÁBOR (teda celé středisko).

        „Posílám svoje dítě do této školy s vědomím, že může domů přinést tuberu, vši, drogy, alkohol, špatné zvyky, že zde může být týráno, šikanováno, zmrzačeno, zabito jak spolužáky, tak pedagogickými pracovníky a že je velká pravděpodobnost, že se zde nenaučí nic potřebného, kromě sprostých slov.“
Takhle nějak by to vypadalo, kdyby rodiče podepisovali „Informovaný souhlas“ se školní docházkou svého dítěte, obdobný té letošní bezinfekčnosti.

        4. Na táboře musí být marodka. Fajn, to platí už dávno. Ale mělo by se to řešit tak nějak centrálně, ne že si každá skupina (podle zákona samostatný tábor) zaplatí jednu chatku navíc (nebo vezme o čtyři účastníky méně). My jsme to nakonec (skoro) splnili, protože Bakulíci nepřijeli na týden, ale jen na víkend a Martin nechtěl být v „morovém doupěti” sám, tak se nastěhoval ke čtveřici kamarádů a vytvořili pětimístné doupě (které jsem holčičkám vytvořit zakázal). Stejně se to druhý týden zvrhlo. Holky v jedné chatě se nějak rozhádaly a dvě ze čtyř se napakovaly do toho morového doupěte.

        5. Marodka musí mít samostatné sociální zařízení. No to by mě zajímalo, jak si to ta hygiena představuje. To totiž na většině táborů nelze technicky nijak realizovat. Žádná chatka nemá sociální zařízení, tudíž marodka nemůže mít samostatné tak nějak z principu. Ledaže by chodili všichni na ty společné záchody a marodi do lesa. Jak to řeší ve stanových táborech? Vykopou v lese druhou latrínu?

        6. Všichni účastníci by měli být vybaveni dvěma jednorázovými rouškami na den. Na některých táborech to prý byla povinnost stanovená organizátory. To by mě zajímalo, co by si s těmi 30 rouškami počali. Za celou dobu pobytu jsme nespatřili jediného zarouškovaného člověka. A kdyby tam dorazil koronavirus, tak nás do druhého dne stejně rozeženou a každému by stačily dvě. Co by si kdo počal s těmi zbylými osmadvaceti? No ale v televizi ukazovali tábor, kde si děti na povel roušky co nejrychleji nasazovaly, každý oddíl měl svůj design a vypadalo to jako tématický tábor pro přípravu na apokalypsu. Zato v našem táboře všichni všude chodili normálně „nahoře bez”. I ta kontrolorka z hygieny a to přejíždí z jednoho tábora do druhého a všechno tam prolejzá.

HA! Spatřili jsme zarouškovaného jedince! Ondra tu roušku použil při hře Pašerák jako maskování.

        7. Na jídlo musí skupiny chodit odděleně a mezi nimi je třeba jídelnu vydezinfikovat. Nepřišli jsme na to, jak by se to dalo časově stihnout. Přestože každá skupina má určený čas vstupu do jídelny, ve většině případů tam jsou ještě opozdilci ze skupiny předchozí a volně se promícháváme. To by se muselo dojíst na povel jako na vojně, na pískunutí se všichni zvednou a v určený čas vypadnou. Ne že ti pomalejší budou ještě čtvrt hodiny přežvykovat na místě. My jsme chodili poslední, což byla v tomto výhoda, ale skoro vždy tam při našem příchodu v určený čas přežvykovali ti předchozí.

        8. Střídání turnusů v táboře bylo ještě méně realizovatelné. Prý musí tábor zůstat 8 hodin vyklizený, aby koronavirus, schválně tam zanechaný předchozím turnusem, stačil chcípnout. Odjíždějící opouští tábor typicky mezi 10 - 11 hodinou. To bychom museli při příjezdu do sedmi večer někde tábořit v lese, když nás tam autobus vyklopí ve tři. A v šest už je večeře.

        9. Oddělení skupin v táboře. Fajn, toto dodržujeme odjakživa. S civilistama (letité označení pro nekaratisty - ZetCéčka, neboli Zatracení Civilisti) není důvod se moc míchat, bydlíme jinde, máme jiný program. Vidle do toho hází jen jídelna, bazén, bar, trampolína, hřiště, společná sociální zařízení,...

        10. Doporučení, aby tábor nikdo nenavštěvoval. Vzhledem k tomu, že naše středisko je „průchoďák”, kam jezdí cizí lidi stanovat, kempovat, koupat se, tak dodržovat nenavštěvování naší skupiny rodiči nebo bývalými členy je prostě nesmysl. Ale tábor „obehnaný ostnatým drátem” jsme zažili na cyklovýletě (viz samostatný odstaveček).

Při příjezdu kontroly z krajské hygieny jsme naštěstí byli na tréninku. Takže vše řešil doktor Radek v rovině formalit - předložení dokumentace, lékárny, společného balíku roušek a rukavic. Do chatek se paní naštěstí nedostala. A stejně jsme prý byli jediní, kdo v předstihu dle zákona konání tábora ohlásil.

        Uvedené desatero ztratí smysl v okamžiku, kdy se v areálu vyskytne byť jen jediný nakažený koronavirem. Hygienická stanice okamžitě všechny rozežene, bez ohledu na dodržování / nedodržení opatření. Čímž se v podstatě automaticky předpokládá, že dodržovat ta opatření je nereálné. Ve vztahu k nákaze se rozlišují pouze dva stavy - anO / NE. V případě, že platí varianta „NE”, je jasné, že jakákoliv opatření jsou zbytečná - to se dá těžko zpochybnit. Protiargument říká, že přece nevíme, zda náhodou neplatí varianta „anO”. Jasně, nevíme, a opatření by měla smysl, kdyby na ně byl brán ohled. Ale protože bez ohledu na míru jejich dodržení to v případě „anO” dopadne vždy stejně (tábor by byl zrušen), tak jsou pak jakákoliv opatření zbytečná. Přesně tak jsme se k tomu postavili. Naštěstí nastala varianta „NE” a veškerá nedodržovaná opatření byla prostě zbytečná.

        Dalším požadavkem hygieny bylo okamžitě hlásit, pokud se u nějakého dítěte vyskytnou příznaky nákazy koronavirem. Ubezpečil jsem tu starostlivou ženu, že prakticky na každém našem táboře se u některých dětí vyskytly příznaky koronaviru a nic jsme nikam nehlásili. „No ale to přece ještě nebyl koronavirus!” - „Jasně, a přesto jsme typické příznaky koronaviru zaznamenali.” A dotyčný to zpravidla během dvou dnů rozchodil, protože to byla nějaká letní viróza nebo úpal. Kdybychom něco takového nahlásili, tak se nám vysmějí. Kdybychom to nahlásili letos, tak se strhnou zběsilé manévry a než se přijde na to, že to není koronavirus, tak nám tábor zavřou a nás zavřou do karantény. Takže zdravý rozum spíše velí takové příznaky aspoň dva dny tutlat. Kromě toho, u dětí se nákaza koronavirem většinou projevuje tak, že se u nich nijak neprojevuje. Což znamená, že pokud se u nějakého dítěte koronavirus projevuje, pravděpodobně to není koronavirus, ale třeba ten úpal. Což je opět důvod k tomu ututlání.

        Příznaky koronaviru měly letos děti dvě. Jako obvykle jsme nic nikam nehlásili. Oba marodi to jako obvykle během pár dnů rozchodili.

        Horší to bylo s úrazem velké Elišky. Při cvičení katy si hned na začátku narazila palec na ruce. Celou dobu to vypadalo jako naražený palec. Po návratu do Prahy šla pro jistotu na rentgen, protože to pořád bolelo. A tam se ukázalo, že je kost naštípnutá a dostala sádru.

        Hádanka pro hloubavé karatisty - jak si při cvičení katy lze narazit palec na ruce? Není to chyták, opravdu to jde.

        V momentě uvolnění koronavirových opatření se většina karatistů nadšeně vrhla zpět do tréninkového procesu. Nebo je tam maminky nadšeně vyhnaly. Až na pár výjimek, u kterých se vládě, epidemiologům nebo novinářům podařilo vyvolat smrt z vyděšení. Jedna maminka dokonce rozhodně prohlásila „Můj syn na žádný tábor letos určitě nepojede”. I když to měl původně v plánu. Jen jsem zvědavý, jak dlouho jim to vydrží. Přes prázdniny se nic významně nezmění, virus tu s námi bude dál. Ale děti mají normálně nastoupit do škol. Teda normálně ne, s náhubkama. Co udělají ti vyděšení? Já jsem se pár nakaženými a pár zemřelými lidmi nijak vyděsit nenechal, ale smrt z vyděšení mám z trochu jiných úvah (ti, kdo byli vyděšení už na jaře, prosím nečíst, neudělá vám to dobře).

        Na našem táboře koronavirovou hrozbu nikdo moc neřešil. Možná se trochu více smýčilo (trochu) a na několika místech byly stolečky s lahví dezinfekce. Nikde žádní lidé s náhubky, nikde smrt z vyděšení, z našeho rekreačního střediska byl průchoďák jako v minulých letech. Prostě relax, prázdniny, pohoda jako vždycky. V jiných táborech to tak ale nebylo, což jsme měli brzy zjistit na cyklovýletě.

Hádanka na úvod odstavečku: Pokud něco vypadá jako , chová se to jako , bučí to jako , tak je to co?
Ano správně, je to .
A to píšu s vědomím, že bychom měli svěřené děti vychovávat ke slušnému chování a úctě k dospělým. Jenže někdy to prostě nejde, někteří si to jednoduše nezaslouží. Teda ti dospělí, ne děti. A když to i ty děti poznají, tak už to fakt stojí za to.

        Tu trasu jezdíme na kolech každý rok. Vede hezkou přírodou kolem potoků, brodu, který na dalším výletě překonáváme a přes naše bývalá tábořiště. Jenže letos se to zvrhlo už na začátku. Místo hlubokého lesa vykácená planina. Neztratili jsme se tedy v temném lese, ale nemít navigaci, tak se ztratíme na té planině, protože to tam vypadalo úplně jinak než jindy. Hnusně. A protože letos nadprůměrně pršelo, všude bujela žahavá a pichlatá vegetace. U brodu nás ještě k tomu poštípaly vosy, které měly hnízdo přímo na té lesní cestičce, po které jsme jeli. Teda nejeli, tlačili jsme kola, přendávali je přes popadané stromy a prchali před těmi vosami. Cesta podél potoka u bývalého tábora Avia byla rozrytá těžebními stroji a plná bahna. Unavení, špinaví a skoro bez vody jsme se dopotáceli do dalšího našeho bývalého tábora Varvažov. S majitelem panem Topinkou se známe, vždy se tam zastavíme „na pokec“ a natankujeme vodu do cykloflašek. Jenže místo milého pana Topinky tam byla ONA. A bučela „Já vás do našeho tábora nemůžu pustit, sem je vstup cizím zakázán!“ - „Ale my nechceme, abyste nás pustila, my už jsme ten váš tábor celý projeli a jsme teď na konci, ne na začátku, takže už je to jedno.“ - „No to se máte čím chlubit!“ - „My se nechlubíme, to je prosté konstatování. My si jen chceme nabrat trochu vody.“ - „Ale já vás sem nemůžu pustit.“ - „Tak nám dejte vodu do kýble a my si ji rozlijeme, jen dva prstíčky tam smočíme a hned zase pojedeme.“ No nedala žíznivým cyklistům ani ten kýbl. I ti nejmenší pochopili, jaká je to a začali pokřikovat, pošklebovat se, ironicky děkovat za vstřícnost. Odjeli jsme s nepořízenou a místo plánované cesty lesem jsme to kvůli horku, únavě a nedostatku tekutin vzali do tábora přímo po silnici, kudy to trvá tak čtvrt hodiny.

        Letos jsme si občas připadali jako faraon, který nakrknul Izraelity a ti udělali komplot s Bohem, aby jim pomohl faraona vydírat a seslal na ně různé nepříznivé události. Ono jich prý bylo deset, ale nám našich sedm stačilo. Už když jsme do tábora přijeli, tak jsme se rouhali, že letos je to fajn. Vosy nikde, myši nikde - obojí tvorové se v minulosti v táboře vyskytovali po stovkách až tisících a letos ne. No a pak to přišlo.

1. Brouci - malí, zdánlivě neškodní, ale pokud v chatě byli, tak lezli všude, po všem, včetně lidských těl a protože to šimralo, museli jsme je pořád setřásat, smetat. Projevovali i určitou inteligenci. Občas se někde shlukli (třeba v doktorově chatce), ale než jsme přišli s biolitem, byli pryč, někam se poschovávali, aby po čase mohli zase vylézt.

2. Mravenci - podobně jako brouci v rezaté podobě. Potkávali jsme je v chatkách na každém kroku. Alespoň nelezli po lidech.

3. Vosy - z minulosti víme, že čím je jich víc, tím víc jsou v pohodě, dá se s nimi žít v symbioze a vycházet po dobrém. Když byl vosí rok, nikoho nepoštípaly. Když je jich jen pár, jsou z nějakého neznámého důvodu vzteklé a útočí na lidi. Letos jich bylo pár a o to víc nás bylo poštípaných. Ať už v táboře nebo na cyklovýletě.

4. Muchničky - malinké bodavé mušky, které když hryznou, zanechá to krvavý pupínek (někdy i větší skvrnu), který vydrží i 14 dní. Kdo se večer nechránil dlouhými nohavicemi a rukávy, skončil poštípaný.

5. Betula pendula, teda bříza. Teda její semínka. Zdánlivě neškodná to věc. Ale už z Prahy vím, že dokážou být pěkně lstivá. Posedají si na auto a když otevřu dveře, všechny najednou vlétnou dovnitř a vzhledem k jejich velikosti (malosti) se jich špatně zbavuje. Na táboře to bylo to samé, jenže krát sto. Před chatou jich číhaly hromady a když přišla vichřice, která nás vyhnala z pártystanu, všechny po otevření dveří od chatek nalétaly dovnitř, všude se usadily a bydlely s námi až do konce.

6. Hnusně rozryté, bahnité lesní cesty, po kterých jsme vždy pohodově jezdili na kolech (když ještě byly suché a rovné). Letos po nich jezdily hlavně těžké stroje na těžbu a svoz dřeva postiženého kůrovcem a „vyoraly” na nich hluboké bahnité koleje. Z první vyjížďky jsme přijeli zabahnění jako prasata a na druhé to nebylo o moc lepší. Na celodenní výlet jsme pak raději změnili plány a jeli většinou po asfaltových cestičkách a silnicích.

7. Déšť - dva dny v kuse skoro nepřetržitě pršelo. Déšť jsme ale obelstili opakovaným vyklízením jídelny, kde jsme pak cvičili nebo dělali závody v kumite.

        Vždy v minulosti jsme říkali, že na soustředění jedeme dělat hlavně věci, na které není čas nebo podmínky v průběhu školního roku. Typicky se učit nové katy, cvičit sebeobranu v přírodních podmínkách nebo v bazéně, cvičit se zbraněmi a dělat zábavné tréninky s lapami, PET flaškami atd. Letos to bylo úplně jiné. V průběhu školního roku jsme neměli žádné zkoušky (páskování), protože v obvyklém dubnovém termínu byly školy a tělocvičny zavřené. Proto jsme letošní soustředění věnovali hlavně přípravě na zkoušky a jejich vykonání, abychom alespoň těm poctivým umožnili získat další pásek (nebo i dva pásky najednou). Pro ty, kdo na zkoušky nechtěli jít, to bylo letos asi dost nudné, zejména pokud tam byli opakovaně a pamatují si program z minulých let. Spoustu obvyklých aktivit jsme nestihli. Ne proto, že bychom se poflakovali, ale prostě byla letos jiná priorita. A dá se říci, že se to vyplatilo. Z patnácti zájemců o zkoušky je úspěšně udělalo třináct. A šest z nich poskočilo rovnou o dva pásky. Kdo zná soustředění jiných oddílů, jiných sportů, tak ví, že se na ně jezdí cvičit a ne se bavit. Tak jsme holt letos víc cvičili a míň blbli.

        Z rozvrhu je patrné, že pokud den rozdělíme na tři tréninkové jednotky (dopoledne, odpoledne, večer), tak jsme se neflákali nikdy. NIKDY, ani jednou. Nemusí to být zrovna fyzicky náročný trénink, ale vždy jsme něco organizovaného dělali. Až se to některým ulejvákům nelíbilo a chtěli vyhlásit noc, kdy by se mohli jen povalovat. Jediné, co jsme doopravdy „nestihli”, byla naše oblíbená výtržnost - noční trénink ukončený hromadným naskákáním v kimonech do bazénu. Lze to dělat prakticky pouze v noci po zkouškách, abychom měli suchá kimona k dispozici na ty zkoušky a zároveň už uschlá, až pojedeme domů. Jenže tu noc byla zima (kolem 12 stupňů). V kombinaci se studenou vodou v bazéně a celkovou únavou karatistů to mohlo skončit špatně - hromadným nachlazením. A to jsme na poslední chvíli nechtěli a výtržnost jsme odvolali.

        Letos jsme těch individuálních soutěží nedělali tolik jako minulé roky. Stihli jsme ale to hlavní - soutěž v Kata a Kumite. Zjistili jsme, že s trochou opatrnosti lze kumite dělat i v jídelně. Je tam na rozdíl od hřiště krásně rovná podlaha, ale je pro případné pády dost tvrdá. Naštěstí nikdo moc nepadal a mohli jsme tak kumitit i když venku pršelo. Některé soutěže odpadly kvůli přípravě na zkoušky (přespolní běh, běh do schodů, jízda do vrchu). Některé proto, že jsme dělali více družstevních soutěží. A do něčeho se ulejvákům nechtělo. Místo závodů v plavání prý radši běh kolem tábora. Tu logiku jsme moc nepochopili, ale budiž, trocha demokratického hlasování neuškodí.

        Léta jsme hráli pašeráka v území krásně ohraničeném cestami. Nebylo v něm možné zabloudit ani v noci. Máš pocit, že jsi se ztratil? Jdi kterýmkoliv směrem a narazíš na cestu. A po ní dojdeš do tábora. Proto se taky nikdo nikdy neztratil. Když jsme v minulosti chtěli trénovat noční hledání ztraceného karatisty, museli jsme „oběť” ztratit schválně (navést malého karatistu, aby hrál zmateného, zbloudilého v temném lese). Jenže z roku na rok nám polovinu lesa v pašeráckém území vykáceli a hra tam ztratila smysl (nebylo kam se pořádně schovat). Tak jsme hrací pole cvičně rozšířili do strany, až na území měkoňů, kam byl dříve z pochopitelných důvodů vstup v noci přísně zakázán. Naštěstí i populaci měkoňů postihlo kácení a odstěhovali se do hlubší části lesa. Takže se i letos hra Pašerák docela povedla. Nikdo se neztratil, nikoho nesežral měkoň a výsledné skóre hry potvrdilo její hratelnost.

        Krátce po příjezdu do tábora zapojíme ve velitelské chatě lednici a strčíme si tam vody na vychlazení. To jsem chtěl udělat i letos. Jenže se objevil problém - jak zapojit ledničku do elektriky. No má přece kabel, na jeho konci je zástrčka „samec”, ta se strčí do zásuvky „samice” na zdi za ledničkou, žejo. Jenže kabel je krátký a do zásuvky nedosáhne! Jak je možné, že loni ano? Lednička je stejná, kabel taky. Hledám jako trouba, kde je zamotaný, zaseknutý pod ledničkou nebo nějaká podobná prkotina. Až po chvíli jsem si všimnul, že zásuvka je o asi 30 cm výše, než je vypínač světla (viz foto). Loni byly vedle sebe a je tam ještě na zdi patrná skvrna od lišty, pod kterou ten kabel vedl. Záhada se vysvětlila hned druhý den. „V některých chatkách je nově udělaná elektrika a přístupné jističe, abyste nemuseli držet černou hodinku, když si pojistky vyhodíte jako loni.” Chlubil se hned ráno vrchní provozovatel. „No to už jsme si Romane všimli. Jen je divné, že si toho nevšimnul už někdo před námi. Nejsme přece první obyvatelé velitelské chatky od té rekonstrukce. Nejde zapojit lednička do zásuvky!” No prý když to dělali, tak jim nějak zbyl krátký kabel a než aby ho napojovali nebo tam dávali jiný, tak radši uřízli kus té lišty a přesunuli zásuvku trochu výš, kam ten kabel dosáhnul. Blbý je, že na to teď nedosáhne kabel od té ledničky a musí tam trvale být prodlužovačka.

        První hlídka má vždy mimo jiné za úkol zkontrolovat uzamčení kol, zejména po cyklovýletě. Přeštípnutý zámek od kola ale objevila pozorná hlídka až uprostřed noci. Jára s Lukášem hned přiběhli do velitelské chatky a hlásili možnost výskytu zloděje. Jo, jsou všímaví, hlídají a zaslouží si pochvalu. Teda za to pozorné hlídání. Za myšlení a logické uvažování už moc ne. Proč by tam zloděj kromě přestřiženého zámku zanechal i všechna kola? Jak to, že všechna kola byla uzamčená na verandě chatky? No protože zámek jsem vlastnoručně přestřihnul já. Maminka Zuzky, když si ji po týdnu vyzvedávala, odvezla nejen její kolo a její zámek, ale i klíček od zámku Zuzčina bráchy Honzy. Než by přišel klíček poštou, tak by už bylo po celodenním výletě. Takže maminka radši souhlasila s násilným osvobozením Honzova kola a destrukcí zámku. Svoje kolo si pak Honza přicvaknul k někomu jinému společným zámkem a bylo vyřešeno. Teda až do obchůzky poctivě hlídající hlídky.

        „Bruno, koukám, že ti ta svačina chutná, nechceš ještě moji housku?”. „Jo chci, opravdu mi chutnají.” „Ostatním moc ne, tak si jich vem kolik chceš.”

        Z minulosti víme, že některé malé děti mají malé pusinky, ale velké žaludky. Co někteří jedinci ve vývinu dokážou spořádat, je až zarážející. Podobné to bylo letos s Brunem. Ne že by se nějak moc cpal, jedl tak nějak normálně, jen s jednou výjimkou. A to byly housky a rohlíky. Prý mu moc chutnají a chlubil se, že za den jich snědl i deset. Standardně byly housky ke každé snídani. Někdy tam byly v ošatce i při obědě a veřeři a někdy jsme je měli namazané nějakou pomazánkou na odpolední svačinu. Takže jejich pravidelný přísun byl zajištěn a Bruno se mohl ládovat, jak chtěl. Když jsou namazané housky ke svačině, většinou zbývají a druhý den ráno je vyhazujeme. Letos zmizely, ráno tam nebyla ani jedna. Buď dorazil hlad na karatisty (třeba ty, co měli v noci hlídku) nebo je dorazil náš malej houskožrout.

        Úplně nejlepší svačiny, které byly letos jako novinka, bylo něco pečeného sladkého. Po perníku se jen zametlo okamžitě poté, co jsme ho vyzvedli v kuchyni. Po tvarohových a povidlových koláčcích se bohužel zametlo ještě dřív, než jsme si je vyzvedli. Sežrali nám je civilisti! Skupina, která chodila na jídlo před námi, popadla nejen svoji krabici, ale i tu naši. Vůbec jim nebylo divné, že je na ní napsáno cizí (teda moje) jméno, že na každého z nich vychází dva koláčky místo jednoho. Kdyby je omylem vzali a pak je vrátili, tak je to OK, stane se. Ale s tím se nijak neobtěžovali. Prostě nám je sebrali a sežrali. Paní provozní se moc omlouvala, ale to nebyla její chyba. Dala nám místo toho kupované perníčky, takže to karatisti skoro nepoznali. Kdybychom aspoň věděli, která skupina to byla, tak jsme se jim mohli nějak pomstít.

        Martin se rád sází a logicky rád vyhrává. Jenže prohrál s Milanem sázku o konstrukci přehazovačky na kole. Nevěřil tomu, že existuje „bezpatkové” kolo. Ale to Milanovo tento konstrukční prvek postrádá, jak je i vidět na fotce. Teda vlastně vidět není, protože tam žádná patka není.

        Žralo ho to tak, že vymýšlel, kde by zase on vyhrál. A protože závodně plaval, vymyslel, že porazí jakéhokoliv dospěláka v plavání. Nechali se nachytat Luboš s Kájou. A protože půlku trasy (bazén nazpátek) plavali prsama, tak opravdu (logicky) prohráli - viz fotky. Kdyby to dali kraulem, tak by mohli vyhrát. Ale v tomto případě byl Martin na koni. Akorát se zapomněli o něco vsadit.

        Řeší se to jak ve školách, tak na letních táborech. Povolit mobily, nebo zakázat? Děti by si měly od takovýchto technologií aspoň o prázdninách trochu odpočinout. Jenže moderní technologie jsou prostě součástí jejich života a dospěláci na tom nic moc nezmění. Existuje dokonce zdravotní diagnoza nomofobie - chorobný strach z nedostupnosti mobilního signálu. Nechceme mobily proto nijak striktně zakazovat. Na tábor je nedoporučujeme, ale necháváme to na rodičích. Měly je tak asi tři čtvrtiny účastníků. Poslední čtvrtina mohla klidně zavolat mamince z mého telefonu a nijak zvlášť to letos (oproti minulým letům) nezneužívali. Aspoň jsme je jednou „odškodnili” tím, že nemuseli ráno na rozcvičku.
Jen si ti maláči nesmí argumentačně naběhnout. „Mami, už je mi 8 let, už bych chtěl mít vlastní mobil! Mirku, kolik ti bylo, když jsi měl svůj první mobil ty?” - „No asi třicet pět.”

        „Karatisti, když jsme po snídani uklízeli jídelnu, tak u vchodu byla dezinfekce. Pak jste tady cvičili vy a po vás už ta dezinfekce tady nebyla. Neodnesli jste si ji někdo?”, tázala se jednoho dne paní provozní u oběda. Evidentně nesmyslné nařčení nás vedoucí trochu zaskočilo. Proč by někdo z karatistů odnášel dezinfekci, když si jí většina ani nevšimne, když se vřítí do jídelny. Ale pro jistotu jsem se zeptal. No ani to nezapírali. Dva darebáci ji popadli ne kvůli přehnané hygieně, ale ze zavrženíhodné pohnutky. Aby s ní mohli šikanovat svého bližního. Protože prý je otravný a pořád je otravuje, tak ho chtěli vydezinfikovat, aby jim dal pokoj. Protože se při tom honili po celém baráku, odložili pak lahvičku o patro níž před umývárnu, kde také bylo „dezinfekční stanoviště”. Z toho ale mohl mít problém provozovatel, protože kontroly z hygienické stanice kontrolovaly, zda je dezinfekce všude na určených místech. To darebákům vůbec nedocvaklo. Kdyby aspoň šikanovali ty civilisty, co nám sežrali ty koláčky, tak OK, ale šikanovat se mezi sebou by karatisti neměli. Nebyl to bohužel letos jediný případ. Řešili jsme takových situací několik, kdy někdo přišel žalovat na někoho jiného, že ho šikanuje a ten druhý to zase sváděl na toho prvního, že si začal. A to se pak řeší dost blbě a v minulých letech se to nestávalo.

        No to jsme ale letos objevili věc! „Vražednou” kombinaci kompresoru a klaksonu do auta. V minulosti jsme se svolávali různě. Pouštěním „Rockyho” do reprobedny, píšťalkou nebo megafonem. V nejodlehlejší chatce a v lese při hře Pašeráci si někteří karatisti stěžovali, že to není slyšet. Tak jsme letos připojili klakson určený pro autotuning na bateriový příruční komresor a vyloudili jsme hluk o síle až 118 decibelů (jak uvádí specifikace klaksonu). A to už slyšeli všichni. Jen mluvit se do toho nedá. Klakson nikomu nesdělí, co si třeba má obléknout na trénink. V tom je ten megafon nenahraditelný. Při Pašerácích nám to trochu kazila kráva, která bučela skoro stejně, jako ten klakson a i stejně silně, takže jsme si to pletli. Kráva nás k tomu ostatně inspirovala po loňské zkušenosti. Siréna megafonu v pašeráckém území slyšet nebyla, ale kráva jo.

        Loni byli s námi na táboře „Vzteklouni”. Ne, že by byli vzteklí, ale označení vzniklo zprzněním jména jejich trenéra pana Steklého. Byla jich spousta, ale nijak jsme s nimi nepřicházeli do styku. Družíme se občas se skupinou pana Švejdy, ale těch je zase tak málo, že se všude ztratí. Letos jsme zjistili, že je s námi na táboře spousta skrytých karatistů, judistů nebo thaiboxerů. Skrývali se mezi parkouristama. Přišli jsme na to při společném tréninku, kdy se jich celá řada chlubila jaký mají pásek, jaké umí zacvičit katy a jaké znají chvaty sebeobrany. A opravdu jim to šlo. Byli lepší než polovina našich členů. Na oplátku někteří naši karatisti byli zase lepší než polovina parkouristů v přeskakování překážek. Takže jsme si nakonec byli kvit a výměnný trénink se stejně jako loni povedl.

        Byla jednou jedna malá holčička a ta měla ještě menšího brášku. Bráška ji občas zlobil, ona ho občas šikanovala, on na ni občas žaloval, ale jinak se měli moc rádi. Jednou vzala maminka holčičku za ručičku, přivedla ji do tělocvičny a řekla: „Tak, teďka tady budeš s tím tlustým vousatým pánem cvičit karate“. A holčička řekla „Tak jo“ a začala cvičit se skupinou nováčků. Jenže maminka potřebovala mít chvilku klidu a tak se chtěla zbavit obou dětí najednou. Ale nevěděla, jestli malinkej chlapeček zvládne trénink se staršíma darebákama nebo se rozbrečí a uteče zpátky k mamince. Po pár trénincích se ukázalo, že chlapeček vůbec nebrečí, neutíká k mamince, ale normálně cvičí s ostatními a svojí sestřičkou.

        Na jaře se konaly zkoušky, ale ani jeden na ně jít nechtěl. Ani na tábor ta holčička jet nechtěla a o jejího malého brášku se maminka bála, takže by ho stejně nepustila. Ale další rok už na tábor jeli oba. Maminka už se o trošku většího chlapečka nebála a přihlásila ho rovnou na celých 14 dní. Taky zkoušek se už ani jeden z nich nebál. I když byl na táboře ten chlapeček nejmenší, nejmladší, tak to tam v pohodě zvládnul a vůbec nefňukal, že chce jet domů.

        Nakonec hádanka pro dva účastníky našeho tábora - Adama a Bruna: Jak se jmenovala holčička z pohádky? Oba odpověděli správně, i když každý jinak. Ano, je to Andrea a Karolína. Máme totiž v oddíle dvě sourozenecké dvojice, které mají úplně stejný osud. Jen posunutý o 6 let.

        Nechtěl, cukal se lazebník jeden! Ukázat maláčům svoji výjimečnou schopnost přeměny v netopejra Kája Čutka u táboráku odmítal. Prý už je na to moc dospělý a moc střízlivý. Udělal ho až někdy hluboko po půlnoci, kdy už tam nebyl nikdo z nováčků (a tedy těch, kdo netopejra neznají).

        Za trest zde zveřejňuju první vystoupení tohoto typu z tábora Varvažov v roce 1999.

        Někdo se fotí rád, někdo se při zaměření objektivu kryje, krčí a schovává, ale lidi se dělí spíš podle toho, že někomu to na fotce sluší, někdo je prostě „xicht“ a někomu to sluší, i když se různě pitvoří a xichtí. Zde jen pár příkladů:
- Ti, komu to sluší
- Ti, kdo se na fotkách xichtí
- Ti, komu to sluší, i když se xichtí. Aneb Andrea destkrát jinak.
- Ti, komu to sluší tak nějak z podstaty, protože je to roztomilej maláč. Aneb Davídek stokrát jinak. S maminkou, s tatínkem, nebo jen tak sám.

        Když jsme letos balili a uklízeli před odjezdem, potkal jsem partu mladých brigádnic, kterým vždy šéfovala rázná paní Věra.
Ptám se „Holky, kdo letos dělá paní Věru?” - „Asi já”, špitlo nesměle jedno nenápadné, stydlivé stvoření. Alespoň reagovalo pozitivně a vědělo, o co se jedná, koho že to sháním.
„Jak to máme udělat s povlečením, předáváním chatek, pytlema s odpadky, klíčema?” - „No já nevím...”
No, tak pokyny asi letos nebudou, takže asi jako obvykle. Vydávám svěřencům loňskou verzi pokynů a naložte si s tím holky jak chcete.

        Paní Věra po dvaceti letech spolupráce odešla za jinou, méně stresující prací (prý někde prodává v obchodě). Podle příspěvků a fotek na jejím Facebooku to vypadá, že se jí daří dobře v kruhu rodinném. Ale už to bez ní není, co to bývalo.