Už podruhé jsme vyhráli nad koronazběsilostí hygienických stanic. Dokonce letos tak, že nikdo na kontrolu nepřijel a tudíž ani nikdo neprudil. Nikdo po nás letos ani nechtěl nošení náhubků, separaci v jídelně, vynechání koupání, protože bazén je strašně nakažlivé místo. Ani nikdo nechtěl ihned hlásit veškeré příznaky COVIDu u dětí. A letos jsme jich měli docela dost, protože se počasí náhle změnilo z vedra do zimy a spousta karatistů se nachladila. Ani jsme nepotkali nikoho trpícího smrtí z vyděšení. Jediný nový vopruz oproti loňsku byly povinné testy před táborem a u antigenních testů i přetestování po prvním týdnu. Kde by se kdo uprostřed tábora po týdnu asi nakazil a jak by proti té nákaze byli ochráněni ti, kdo se otestovali PCR testem, to nikdo pochopitelně nevysvětlil. Ale koronaopatření nejsou od toho, aby to mělo logiku, ale aby si na tom ti správní lidé udělali kšeft. Některým našim členům to ale zjevně nevadilo. Lukáš se postavil do řady testovaných dobrovolně, přestože měl z domu test PCR platný pro celou dobu tábora.

• „Mirku, co by ti víc vadilo, kdybych ti vykal nebo říkal Ty vole?”
  Franta po přednášce o oslovování, tykání a vykání svým bližním.
  
  
• „Davídek dokáže z deseti minut patnáct minut řvát!”
  Tereza, maminka dvouletého Davídka.
  
  
• „Jdeme na pivo a na lízátko.”
  Davídek cestou na snídani.
  
  
• „Shoumeny rei, Dojo ni rei”
  Odpovědi z karate testu na otázku „Jak se nazývá pozdrav při vstupu do tělocvičny” (správně je to Shomen Ni Rei) – dle našich karatistů buď „Ahoj šoumene” nebo „Buď zdráva tělocvično”.
  

        Hodně jiné (no možná ne tak moc, ale prostě jiné). Nejenom, že jsme po asi dvaceti letech jeli zase jednou bez kol, ale vzhledem k tomu, že jsme toho v průběhu školního roku moc nenacvičili, rozhodli jsme se to na soustředění dohnat. Kola nám ani moc nechyběla a byl by problém je do tábora dostat. Dopravce poslal větší autobus, který nemohl skrz úzkou vesnici projet ani sám, natož s vlekem na kola. Pro příští rok to budeme muset řešit vystoupením před vesnicí a převozem kufrů na valníku za traktůrkem. Sami pak dojedeme na těch kolech.

       Na zkoušky jsme fakt poctivě cvičili. Vynechali jsme kvůli tomu i výuku jedné další katy (vždy se učíme dvě, ale letos jen jednu), vynechali jsme soutěž v katách a kumite (nováčci neměli v průběhu roku šanci se to naučit), neměli jsme ani zbraňový trénink. Zato jsme dělali mnohem víc družstevních soutěží a řadě účastníků se to i líbilo. Zejména vítěznému družstvu.

        Bylo to jiné i v chování našich svěřenců. Nadšení z návratu na tréninky před prázdninami vyprchalo a všude kolem nás byla vidět nuda, apatie, nezájem. Dokonce ani nikdo nechtěl se mnou jet v pondělí nakupovat do Písku. O to byla vždycky hádka už první den před autobusem. Letos se nepřihlásil nikdo. Zájemci byli až potom, co se dozvěděli program těch, kdo půjdou na trénink – Moravcovo peklo. Kája ale už taky stárne a z původního, kdysi vzniklého výrazu pro pořádně náročný trénink se stalo peklíčko (v deníčku jednoho z družstev označeno jako „soft verze”).

        Zájem nebyl ani o promítání videí. Ne že bych chtěl, aby z velitelské chaty byl průchoďák, jako v minulých letech. Ale promítání karatistických videí byla i určitá forma osvěty a vzdělávání. Letos ale ne. Místo abychom každý večer zaháněli do postelí stádo malých karatistů obsypaných kolem notebooku, tak se letos přišel podívat jen Kryštof na provedení katy Unsu.

        Hodně se kňučelo a žalovalo. Dřív si nějakých slovních urážek nikdo moc nevšímal, nikdo neřešil drobné spory a blbiny, nebo si to dotyční vyříkali mezi sebou. Letos mi každou chvilku přišel někdo říct nějakou pitomost, co si s někým udělali nebo řekli. Nechali toho až po opakovaných výhružkách, že se můžou všichni zúčastnění proběhnout k silnici a po cestě si to mezi sebou vyřídit, protože každou blbinu rozsoudit neumím, když jsem neviděl, kdo si vlastně začal a měli by se učit si drobné šarvátky řešit sami.

        Skoro to letos vypadalo i na konec Bratrstva, ale věrní, dlouholetí členové si nakonec vzpomněli a jedno zasedání se uskutečnilo. Kdo neví, o co se jedná, tak doporučuju si přečíst zprávy z minulých let (třeba z roku 2014 o založení Bratrstva nebo z roku 2018 o neslavném konci jeho zakladatele).

        Loni kvůli COVIDu panovala oficiálně nařízená smrt z vyděšení, ale my jsme se jen smáli, nijak se nás to nedotklo. Roušky, testy nikdo neřešil. Letos se na nějaká opatření kašlalo ještě víc než loni, ale „smrt” vztáhla ruku i na nás! Křeč se oproti loňsku zvýšila v tom, že všichni účastníci tábora musí mít negativní test. Milan se tři dny před odjezdem dozvěděl, že je pozitivní a na první týden s námi jet nemůže (než virus vyprchá). To, že je oficiálně jmenován jako hlavní vedoucí, by až tolik nevadilo, můžu ho v této funkci nahradit. Ale fyzická nepřítomnost klíčového člověka je docela problém bez ohledu na funkci. A ten jsme museli narychlo vyřešit. V práci se to povedlo přehodit Kájovi – místo plánovaného druhého týdne jel už ten první. A navíc s námi byl náš dlouholetý člen Pavel Bakule, který nejenže dosud nezapomněl, že má fialový pásek v karate, ale je to student medicíny a může fungovat i jako zdravotník. Vrátili jsme se tak k optimálnímu personálnímu obsazení – minimálně 4 dospěláci byli přítomni oba dva týdny.

        Letošní rok je ve znamení testů. Testují se všichni, všude a pořád dokola. Už na konci školního roku, kdy jsme opět po půl roce mohli začít cvičit, museli všichni čestně prohlašovat, že se nedávno otestovali. Na 14denní tábor se mohlo jet jen s laboratorním PCR testem. Kdo měl antigenní, musel se pod dohledem našeho doktora Radka po týdnu znovu testovat. Všichni rodiče k tomu ale přistoupili zodpovědně. Pokud nestačili děti otestovat PCR testem, vybavili je i sadou na samotesty. Tak jsme ty naše erární ani nepoužili. Možná to bylo tím, že jsme všechny už před táborem strašili, že jsme koupili ty nejlevnější testy s rektálním použitím. Ve skutečnosti byly plivací.

        To, že je testování zbytečné v době, kdy jsme asi na 1 – 2 procentech epidemie, je asi jasné každému. Na jednoho odhaleného nakaženého je třeba otestovat 300 – 800 lidí zbytečně a falešně pozitivních výsledků je několikanásobně víc než skutečně nakažených. Překvapilo mě ale vyjádření biostatistiků, kteří přišli na to, že hromadné testování je zbytečné v každé fázi epidemie. Dokazovali to i na případu Slovenska, kde loni v listopadu jednorázově v průběhu 3 dnů otestovali dvě třetiny populace. Myšlenka je to zdánlivě dobrá – všechny nakažené pochytáme, izolujeme a epidemie zmizí. Nezmizela, zjistilo se, že epidemie si dělá, co chce a celá ta megaakce byla k ničemu. Tak to po týdnu zopakovali ještě jednou, aby se jen utvrdili v tom, že to zase bylo k ničemu.

        A ještě jeden zajímavý statistický výsledek – všude ve světě, kde se plošně uzavřely základní školy, došlo ke zjevnému nárůstu počtu hospitalizovaných a zemřelých seniorů. A jakže to spolu souvisí? No kdo asi dostane ty děti na starosti? Přece dědečkové a babičky. Od bezpříznakových dítek se nakazí a umřou.

        A na závěr tématu trocha uklidnění. Až se zase na podzim zavřou školy, přečtěte si knížku Dva roky prázdnin od Julese Verna a utěšujte se, že už jste za půlkou.

        Před soustředěním jsme museli narychlo řešit personální problémy, když Milan byl pozitivní na COVID. Napadlo mě oslovit naše dřívější dlouholeté členy, bratry Bakulíky. Honza se musel učit na zkoušky, tak chtěl přijet jen na otočku na víkend. Ale Pavel souhlasil, že s námi pojede na první týden jako regulérní vedoucí (a jako student medicíny může zastupovat i našeho doktora). Stejně to po nás bude muset brzo někdo převzít. A Pavel se osvědčil. S maláčema to umí, rozumí si s nimi. Paradoxně se sblížil nejvíc s darebákama Jirkou, Lukasem a Viktorem. Jen si je pojmenoval po svém. Takže z nich na zbytek tábora byli Bláťa, Smráďa a Břéťa. Bláťa se ujalo, to mu už zůstane. Pavel s námi prý pojede i příští rok, trénování se mu zalíbilo a my jsme rádi.

       Letos jsme měli novou družstevní soutěž – psaní deníčků. Napadlo mě to jen tak, když jsem v papírnictví uviděl sešit s kartatistou na obálce.

       To, že dnešní mládež neumí číst, už z minulosti víme. Že neumí ani psát, jsme se letos přesvědčili právě na deníčcích. Ono je vlastně psaní podstatně obtížnější než čtení, tak asi není čemu se divit.
Sabriho družstvo se na to zpočátku úplně vykašlalo a pak se čtvrtý den vymlouvali, že si nepamatují, co jsme který den dělali. No o tom to ale je – deníček se má vést denně.
Eliška, která letos dorazila až na druhý týden, se zděsila deníčku Michalova družstva a radši to celé sama napsala.
Adamovo družstvo to má krásně i s ilustracemi.
A Honzovo družstvo se na tom podíleli všichni – každý popsal jeden den.

Deníček kapitána Sabriho

Deníček kapitána Michala

Deníček kapitána Adama

Deníček kapitána Honzy

        Dětem se vyhrožovat nemá, ale někdy se nedá dělat nic jiného. I naši svěřenci měli největší zájem o přednášku „Jak vyhrožovat svým bližním“. Je to prostě součást psychologického boje a to, že se o technice něco dozví, neznamená, že na ně nebude fungovat. Ze zkušenosti víme, že v některých situacích karatisti reagují pouze na výhružky. Jen je nutné vždy zvolit správného „čerta“ (musí být přiměřeně velký, reálný, technicky realizovatelný). Proto jsme rovnou na začátku pronesli generální výhružku – za zlobení, šikanování, vzájemné ubližování, flákání atd. se bude běhat k silnici. Tam a zpátky jsou to přesně 3 kilometry. To nikomu neuškodí. Výhružku jsme doplnili i upozorněním, že to máme od maminek některých darebáků nejen předem schváleno, ale přímo doporučeno. A využili jsme i toho, že v oddíle máme několik atletů, kteří potřebují trénovat a zavedli jsme funkci „Nakopávač“. Jeho úkolem bylo za odměnu, v rámci svého tréninku běžet s potrestaným jedincem a v případě jeho ulejvání ho občas nakopnout do zadku. Čert byl zvolen správně, fungoval. Puberťáci, na které to bylo především mířeno, si asi dobře uvědomovali, že třeba Andrea každého dohoní a nakopne, protože je přebornicí Prahy v běhu. A nechat se dokopat k silnici a zpět holkou je dost potupné. Takže radši ani moc nezlobili.

        Středisko Štědronín má ubytovací kapacitu přes 200 lidí. Proto se tam vždy potkáváme s dalšími skupinami. Poslední roky tam jezdí i karatisti, i když pokaždé jiní. Nejdřív to byl oddíl pana Švejdy. Ten se čím dál víc scvrkával, až z něj zbyl rodiný podnik. Loni to byli „vzteklouni“ od pana Steklého, ale ti se s náma vůbec nekamarádili. Teda oni prý se nekamarádili vůbec s nikým. Letos karatisti z Českého Krumlova. Prý nás znají ze závodů, ale my je ne. Byli příjemní, a že prý uděláme nějaký společný trénink. Byli tam už třetí týden. To nás trochu zahanbilo, ale oni se tam po týdnu střídali a celou dobu tam byla jen jejich hlavní trenérka Naďa. Za celý týden jsme je pořádně neviděli cvičit. Nepřišli jsme na to, kde byli celou dobu zalezlí a tak se společný trénink nekonal.

       Zato jsme opět společně cvičili s pakrouristama. Teda ne společně, ale prohodili jsme se. Trenéři karatistů cvičili sebeobranu s malýma parkouristama a jejich trenéři se zase věnovali našim karatistům. A všem se to líbilo, jako v minulých letech. Máme z toho tréninku i spoustu fotek.

       No a pak tam byli ONI. Dítka z nějakého Domova dětí a mládeže pod vedením několika soudružek jak vystřižených z dob socialismu. Říkalo se jim tety, a přesně tak se i chovaly. Nejvíc nám vadilo jejich zdržování při jídle. Jejich skupina chodila do jídelny před námi. My vždy čekáme, až se jídelna trochu vyprázdní, abychom tam mohli vtrhnout a měli si kam sednout. Tety ale místo aby své svěřence popoháněly, tak trvaly na tom, že mají všichni z jídelny odejít společně. Takže dojíst, odevzdat talíř, dřepnout si zpátky ke stolu a čekat na posledního. Kdyby se to mělo dělat podle koronapravidel – že budeme čekat, až předchozí skupina odejde, jídelna bude vydezinfikována a pak tam teprve můžeme my, tak nám snad vystydne i jogurt. Vtrhli jsme tam zpravidla bez ohledu na jejich přítomnost. Já jsem vždy číhal, až některý prcek, sedící u velitelského stolu, zvedne svoji prdýlku a půjde vrátit talíř, a drze jsem si sednul na uvolněné místo. Nikdy se neodvážil říct nic ani ten prcek, ani tety. Akorát mi neodpovídaly na pozdrav, tak jsem je i já přestal zdravit. S prckama u „našeho“ stolu jsem se docela skamarádil. To ale tety nesly nelibě a nakonec své svěřence vždy raději odehnaly do vestibulu.

        O poledním klidu má být klid. Má se odpočívat, relaxovat před dalším tréninkem. Snažili jsme se to dodržet a po obědě jsme zalehli do postele nebo sítě. Jen nám to rušil sekáč s traktůrkem. Prudil tři dny za sebou. Vždy přijel na naše území mezi chatky hned na začátku poledního klidu. Musel to dělat schválně, jinak to nebylo možné.

        „To není gong, to jsou mluvící hodiny!“ Na ikonickou scénku s Genzerem a Suchánkem jsme si vzpomněli, když náš bývalý člen Martin Zelenka jako jednu z cen pro vítěze soutěží přivezl činel. Jeho pohnutku jsme sice nepochopili, ale činel se ujal. Malé děti strašně rády tropí hluk. Činel stál celou dobu u velitelské chatky a malý Davídek, kdykoliv šel kolem, tak do něj třískal. Mluvící hodiny si jako cenu nakonec vybral Michal. K čemu mu bude, když už je velký (teda Michal, ne činel), to teda fakt nevíme.

        Čím jsou menší, tím hlasitěji ječí. Má to i logické vysvětlení – chtějí se prosadit mezi většími. Chtěli jsme to těm malým ulehčit a přidělovali jsme první a poslední hlídku těm nejmenším. První hlídka je dobrá proto, že vedoucí jsou ještě vzhůru. A maláči vždy poctivě zkontrolovali tábor. Poslední je dobrá v tom, že už je světlo a rychle to ubíhá a ještě k tomu tahle hlídka nejde na rozcvičku. Její hlavní povinností ale je udělat budíček. A to se nějak nedařilo. Když mají být potichu, tak ječí. Když mají hlasitě budit spáče, tak kuňkají. A pak se obyvatelé některých chatek oprávněně vymlouvali, že přišli pozdě na rozcvičku, protože je nikdo nevzbudil. Možná se stydí, když mají v chatách pořádně zařvat. Tak mají ostýchaví maláči smůlu, poslední hlídku museli mít ti starší.

        Každý rok slaví na soustředění narozeniny pořád ti samí. To je dáno tím, že narozeniny nejsou plovoucí svátek, jako třeba Velikonoce, ale má je každý pořád ve stejný datum. A na tábor jezdíme pořád ve skoro stejném termínu. Tak se prostě stane, že někdo slaví na táboře narozeniny opakovaně a někdo nikdy. Třeba Franta, když má narozeniny v únoru, je nepravděpodobné, že by jejich oslavu někdy na táboře zažil. No a to mu bylo líto. Tak jsme oslavili i jeho narozeniny společně s těmi, co měl doopravdy Mikey. Do bazénu jsme je hodili oba, ale Franta čokoládu nedostal.

             

        Sladkostí nebo špekáčků kupujeme každý rok přibližně stejně, protože nás jezdí pořád skoro stejně. Někdy máme špekáčky ještě další den po táboráku k svačině, letos se skoro nedostalo. Ne že by se na někoho skutečně nedostalo, ale spousta karatistů mlsně chodila kolem stolu u táboráku, že by si opekla špekáček ještě jeden. A už nebylo co.

        Podobné to je i se sladkostmi, které kupujeme vždy před soustředěním v Makru, aby to bylo levné. V místním baru sice mají daleko větší výběr, ale za daleko vyšší ceny. To, co zbyde, použijeme poslední den jako přilepšení ke každému diplomu. A to co zbyde i pak, o to se všichni hromadně poperou, když to Milan vyhodí z verandy pártystanu. Jenže letos nezbylo skoro nic ani k těm diplomům, natož na nějaké rozhazování. Už první čtvrtek došly Skittles ( a to jsme měli 3 balení), pak Třibity, KitKaty i DžoDžo medvídci.

        Housenky zavíječů a podobných motýlů spasou vše, na co přijdou. Teda většinou na zahrádce nebo ve spíži. Nevím, co ji vedlo k tomu, že se ubytovala zrovna ve velitelské chatě a rozhodla se nám sežrat zdravotnický deník. Doktor Radek ji u toho nachytal, když už v tom deníku byla prožraná díra skrz tři listy. Nechtěla se pustit a zuřivě se bránila, když jsme se ji snažili odtrhnout od prostřeného talíře.

        Tuhle deviantní hru hrajeme už od nepaměti. Poprvé v historii se nám ale stalo, že nám ji přerušil déšť. Vždy před tím jsme hru buď kvůli předpovědi deště přesunuli na jiný den, nebo nám to prostě vyšlo. Letos se to nepovedlo a začalo pršet tak uprostřed hry. Objevili jsme mezeru v pravidlech – nemáme žádný signál pro náhlé ukončení hry. Zkusili jsme zatroubit třikrát, což znamená konec, když nastane čas (je deset večer). Ale protože bylo půl desáté, tak to řada lidí ignorovala a stejně přišli (promoklí) až po desáté.

        Při té příležitosti jsme taky zjistili, že skoro nikdo neumí respektovat jednoduchý pokyn. Třeba „Běžte do chaty, převlékněte se do suchého a jděte spát“ mně s Lubošem připadalo celkem srozumitelné. Většině našich členů ale ne. Tak se hloupě ptali a my chytře odpovídali (tedy stejnou větou, ale zvýšeným hlasem). Budeme se muset někdy vrátit k mnohem primitivnější hře zvané „Bomba“, která učí účastníky co nejrychleji uposlechnout varování.

        „Každý den na každého z nás čeká v průměru jeden blbec, připravený zkazit nám náladu.“ Tolik známý citát. A jak že to souvisí s pravidelným zakončením našeho soustředění? Čekal na nás na obvyklém bojišti! Teda on byl u řeky a vedle měl zaparkované auto. Přiběhnul, když se karatisti začali chystat k bitvě. A spolu s partnerkou začali sprostě nadávat, že jsme hovada, plýtváme jídlem (tím byl míněn ten ropný produkt s prošlým datem spotřeby, který na bitvu používáme), co by za to daly děti v Africe, že teda učíme děti hezké věci, že jsme mu loni zašpinili celé auto a podobně. Vypadalo to, že se chce prát. Luboš s Milanem se už chystali, že se budou muset fyzickému napadení bránit. Idiot měl ale dost soudnosti, takže mu docvaklo, že by ho banda karatistů asi snadno zpacifikovala, tak jen sprostě štěkal a nekousal.

        Na ničení jakéhokoliv majetku si dáváme dobrý pozor. Nikdy jsme u toho nic nepoškodili, nikdy jsme neznečistili žádné auto. Ani auto dotyčného blba. A máme na to z loňska důkaz – videonahrávku, na které je přímo jeho auto na konci bitvy zcela čisté. Takže kecal.

        Škoda, že jsme o to já a Kája přišli, taky jsme si chtěli užít legrace. Ale byli jsme oba zrovna v písecké nemocnici s Kájovým vyvrtnutým kotníkem.

        Na jaře vydali lékaři zprávu, že 30% lidí, kteří prodělali COVID, má psychické problémy. „Skvělé!“, reagovali psychologové. Za současné situace je chabrous na nervy 30% všech lidí. Potvrzuje se tedy, že COVID psychický stav populace nezhoršuje.

        Bál jsem se, co udělá půlrok distanční výuky s našimi členy ve školním věku, jaké následky na nich pandaepidemie (zkráceně pandemie) zanechá. A naštěstí jsem se bál zbytečně. Koncem dubna, kdy jsme začali opět cvičit, přiběhly nadšené dětičky a rychle se vše vrátilo skoro do „normálu“. Jen s jedinou výjimkou. A tou byl malý Bruno. Už od školky to byl upovídaný človíček, který hned při příchodu na trénink vypravoval, co je nového, co kde zažil, co bylo ve škole a podobně. A dělal to srozumitelně, souvisle, moc dobře se s ním povídalo. Po půl roce se ale vrátil úplně jiný Bruno. Platí na něj přísloví „Co se v mládí naučíš, po lockdownu jako když utne“. Skoro to vypadá, že ho rodiče upgradovali na nějakou tichou verzi „Bruno 2.0“. Někdy aspoň pozdravil, někdy ani to ne, a pak už nic. I na dotazy reagoval jednoslovně. Na soustředění se to naštěstí zlomilo a už je z něj zase původní, veselý Bruno verze 1, se kterým je zase možné si i popovídat.

       „Zatím pořád dobrý, zabiju ji, až bude blíž.“, říkal si Kája na flaškovém tréninku a vyčkával, až flaška přiletí. Přiletěla, a nakonec ho trefila. Ale přežil bez následků. Teda zatím. Úraz s návštěvou nemocnice si způsobil až předposlední den.

        Už je to dlouho, co jsme tu hru naposledy hráli. Přesto si to někteří účastníci pamatují a chtěli to zase zkusit. Podstatou je „zabít” VIPa, a to se našim hodným malým karatistům líbí. Určené družstvo vybere ze svých řad jednoho VIPa (Very Important Person), kterého mají za úkol chránit co nejdéle před útokem členů zbylých družstev. Ostatní družstva mají naopak za úkol co nejdříve toho VIPa polít (nebo aspoň pořádně pocákat) vodou.

        Letos se nám hra docela povedla. Teda až na první kolo. Družstvo velkého Adama určilo malého Adama jako VIPa celkem logicky – je mrštný, umí utéct před útočníky. Před velkým Járou ale utéct nedokázal. Ten ho vítězoslavně polil už minutu a půl po startu. Mělo to jen jednu vadu – Jára patřil do téhož družstva a malého Adama měl chránit. No ale pravidla nezakazují sebevraždu ani sabotáž nebo zradu člena vlastního družstva. Spíš to ale bylo tím, že Jára byl po příjezdu až na druhý týden zmatený a nevěděl, kam vlastně patří a z ulovení VIPa se upřímně radoval. Chvilku, než mu soukmenovci vynadali a ostatní se začali chechtat.

        Jo, letos se to povedlo! Překvapením bylo načasování i nová trasa. Nikdo nečekal, že vyhlásíme bojovku tu samou noc, kdy jsme měli táborák, i když to má svoji logiku (strašidla sedí u táboráku a ani nejdou spát). Loni jsme šli naší letitou trasou, ale místo lesa tam byla jen vykácená planina. Skoro ani nebylo kam pověsit navigační světýlka. A cílové místo (pomník v lese) jsme nenašli. Letos jsme zvolili cestu skrz pašerácké a měkoňovo území směrem k mostu. Strašidla se měla kam ukrýt a měli na to strašení i techniku (reprák se zvukovou smyčkou vrčení a řevu nějaké šelmy). Nikdo z maláčů to nevzdal, i když se někteří doopravdy báli. Nepříjemnost byla jen ztráta klíče chatky 20 – jako kdyby tady darebáci byli poprvé (byli tu asi po páté) a nevěděli, že klíče se do lesa nenosí. Poukládali jsme je, kam se dalo, že to zítra vyřešíme. Ale Kája se cítil tak nějak provinile, že klíče ztratil právě „malej Kája” (teda Matyáš). Tak je v té tmě a dešti šel hledat. A skutečně je našel – až na konci té stezky odvahy, kde všichni čekali na ostatní.

        Je pátek odpoledne, sbalím si do auta všechny nepotřebné věci. Třeba berle.
Ne, nebylo to dobré rozhodnutí. Za rouhání jsme byli vzápětí potrestáni vyvrtnutým kotníkem Káji Moravce. Snažil se rychle doběhnout na pártystan, aby něco nezmeškal, a blbě došlápnul. Nevypadal úplně v pohodě, tak měl Radek strach ze zlomeniny. A jelo se do nemocnice. Ale už chyběl opravdu jen kousíček, abychom letos píseckou nemocnici nenavštívili vůbec. Asi to byl rekord v nejpozdnější návštěvě. No možná ještě kdysi, když Matyáš Příhoda loktem rozbil okno u chatky a bylo z toho 7 stehů.

        Úrazy jsme jinak letos prakticky neměli. Jen ta Moravcovic rodina k tomu nějak tíhne...