Oficiální zpráva ze 17. soustředění Karate klubu Spektra Praha

Jsme změkčilí a pohodlní!

    

        A ještě se tím chlubíme! Čas trávíme vyplňováním excelových tabulek v kanceláři nebo se na tuto budoucí činnost usilovně připravujeme studiem. Dřív se člověk aspoň zúčastňoval hodnotných akcí typu Křížových výprav. Znamenalo to plahočit se po mizerných cestách a neznámým terénem v naprosto nevyhovujícím úboru někam na konec světa a tam se utkávat s kdejakou zákeřnou pakáží a dobývat území a majetek. Dneska do středomoří létáme letadlem, bydlíme v pohodlných hotelech, ničeho se nezmocňujeme a ještě za tu změkčilost platíme. Lidé, kteří nechtěli zůstat změkčilí, vymysleli fyzicky náročné sporty - horolezectví, hokej, kulturistiku nebo třeba karate.

        Jsme rádi, že alespoň členové našeho oddílu (tedy ti, kteří místo změkčilého povalování u moře vyrazili na soustředění) jsou na pár dní schopni vzdát se pohodlí, televize, internetu a věnovat se fyzicky náročné činnosti, jakou soustředění sportovního oddílu je. Někteří to dovedli dokonce tak daleko, že jim soustředění přizpůsobené průměrně zdatným účastníkům zdaleka nestačilo a chtěli trénovat ve stylu amerických speciálních jednotek Rangers nebo SEals. A docela se jim to dařilo (teda až na tu kládu, kterou si vyhlédli v lese, ale nepodařilo se jim ji dovléct do tábora).

     
Tak jsme letos zase byli tady!

        Teda tam. Teda ve Štědroníně. Ze sedmnácti soustředění jsme už jedenáctkrát byli ve Štědroníně. Už pět let měly být chatky zbourané a místo nenáročných karatistů tam měli bydlet rozmařilí rakouští důchodci v bungalovech. Důchodci ale pořád nikde! Ony totiž ty bungalovy jsou tak nějak v nedohlednu i přesto, že už prý kapitalista podplatil starostu obce, aby povolil průjezd těžkých stavebních strojů. Místo bourání provozovatel nechal staré hnusné oprýskané chatky nově natřít. Už nemají každá jinou a vybledlou barvu, ale září novotou všechny stejně. I nadále jsou samozřejmě staré a hnusné, ale to zvenku není poznat. Barabizna je taky pořád na svém místě, jen stromů v táboře podezřele ubylo a vypadá to tam divně a prázdně. Nově natřené chatky prokoukly, ale vykácením stromů tábor moc neprokoukl, nevím, co tím kdo sledoval.




Hlášky letošního soustředění

    
  • Při dnešním volejbale jsem měla šanci vstřelit koš, ale puk nikde!
    Štika - sice už před soustředěním, ale je to dokonalá hláška, která stojí za zveřejnění.

  • Při splachování podržte šňůrku dokud nádržka nezachrochtá!
    Návod na splachování záchodu.

  • Dej sem maso!
    Milan na kuchtu, která mu schválně nabízela k večeři čočku od oběda, protože věděla, že ji nesnáší.

  • Ta ta ta ta ta!
    To není kadence samopalu vzor 58, ale Julča při kumite. A někdy i rychlejc!

  • Dneska není mycí den!
    Celá chatka plná darebáků na dotaz, zda se před spaním umyli a vyčistili si zuby.


Sopka a ostatní katastrofy

    

        Tak nám na jaře vybuchla islandská sopka Eyjafjallajökull! A co že s tím má společného naše soustředění? No sopka vychrlila tisíce tun popela, ten (kromě přerušení letecké dopravy) zakryl Slunce, vyvolal neobvykle vydatné deště a meteorologové věštili sedm let zkázy. Minimálně věštili, že celé léto bude hnusně a deštivo. To většinou platí o začátku prázdnin a proto na soustředění jezdíme až na přelomu července a srpna. Jenže letos to nějak nevyšlo. Navzdory sopce zuřilo téměř celý červen a červenec horké suché léto. Slunce pražilo, až praštěly dálnice a vlnila se ranvej na letišti, psi marně hledali stín a vrány se kácely horkem za letu.

        Teplotní rekordy padaly ostošest, později i ostosedm a klidně i ostodeset. Co čert chtěl (nechápu proč se to říká naopak, že nechtěl, když je to vždycky nějaká čertovina nebo nepříjemnost), prokletí sopky se vrátilo těsně před naším odjezdem z Prahy. A s ním ziminka a déšť. Pršelo ale spíš v Praze než na táboře. Tam se to projevovalo jen o něco chladnějším počasím, což bylo na tréninky ideální. Jen koupat jsme se nemohli. No, klidně i mohli, ona zase taková zima nebyla a v předchozích letech jsme lezli do bazénu i při podstatně větší zimě, ale báli jsme se teplotního šoku, na který choulostivý organismus městského človíčka reaguje nachlazením a tak i rozcvičky byly bez obvyklého povinného koupání. Vynahradili jsme si to až druhý týden, kdy sice rozcvičky většinou kvůli dešti nebo pozdějšímu budíčku nebyly, ale odpoledne jsme si bazénu občas užili k blbnutí i tréninku.

        Až poslední noc začalo pořádně pršet. A to tak, že v severních Čechách měli záplavy. Ve Štědroníně sice něco takového nehrozí, protože voda nemá odkud přitéct a i kdyby se zvedla přehrada o pár metrů, tak nám to nebude vadit. Vadil nám hustý déšť jen těsně před odjezdem. Když jsme potřebovali naložit kola a bágly, tak zrovna lilo a všichni jsme jeli domů jako zmoklé slepice. To už nám ale mohlo být jedno. Vlastně jsme zmokli ještě při výletu na kolech, ale to byla jen rychlá bouřka - takový vlahý letní deštíček, ze kterého jsme rychle uschli.



Harašení (teda vlastně neharašení)
    

        Letošní převaha kluků v našem oddíle a převaha holek v ostatních skupinách v táboře dávala tušit, že nastanou orgie. Jenže bylo něco špatně. Nebo možná dobře! Skoro nikdo skoro vůbec neharašil. Cizí samičku jsme nespatřili v našem ležení až do předposledního dne, kdy byla diskotéka. My i ony jsme měli každá skupina svůj docela nabitý program a ti naši pubescenti se shlédli v tréninku již zmiňovaných jednotek námořní pěchoty (ti Amíci mají taky divný nápady s názvy - to by mě zajímalo, kolik toho ta pěchota po moři nachodí) a tak pořád jen cvičili a makali a na harašení jim nezbýval čas ani síly. Skoro to až vypadalo podezřele - na opačném konci tábora stádo nadržených holek tanečnic a ti naši kluci karatistický je nechali ležet ladem. A aby to bylo opačně - tedy, že by přišly na lov tanečnice k nám, to asi bylo pod jejich úroveň. No a další možnost je, že nás prostě naši svěřenci obelstili - harašili za našimi zády a my jsme si toho nevšimli.
       Honzík s Andrejkou se jako harašníci nepočítají. Jednak jsou na to ještě malí a jednak prožívali nějakou krizi. Jeden nebo druhý nebo oba pořád tomu druhému zahýbali. Ale třeba se to spraví.


Prckové a prc...
Tak mě napadá - Jak je vlastně ženský rod od slova prcek?
    

        Už v minulých letech jsme zaznamenali nárůst počtu "maláčů" na našem soustředění. I letos s námi byli absolventi první nebo druhé třídy. Ale narozdíl od minulosti nikdo z nich nekňučel, že chce domů (teda až na jednu výjimku, která se nepočítá, protože kňučí bezdůvodně a prakticky nepřetržitě). Obavy rodičů Sabriho a Dominiky, že by celých čtrnáct dní nezvládli a stačí jim týden, se ukázaly jako neopodstatněné. Oběma to bylo jedno, klidně by tam vydrželi i celé soustředění, stejně jako další prvňáček Andrejka.

        V jejím případě se ani rodiče neobávali. I když je trochu rozmazlená, občas kňourá a simuluje bolest bříška (má na to i papír z nemocnice, že je simulant, protože jsme ji "přibalili" k Pavlovu slepáku), vydržela bez maminky celkem v pohodě. Důkazem bylo i to, že maminka s tatínkem se přijeli za námi podívat a Andrejka s nimi neodjela domů. Aby rodiče odjeli sami se v případě stýskavých dětí nikdy nepodaří.


Zkoušky - páskování

    

        Když může rozdávat pásky holobrádek jako je Láďa, může se novým kouskům naučit i starej zkušenej pes, usoudil Milan před soustředěním. A protože podmínky pro získání licence zkušebního komisaře dávno splňuje, před prázdninami si to vyřídil i po formální stránce a mohli jsme tak naplánovat a uskutečnit letošní novinku - zkoušky v rámci soustředění. Hodilo se to i proto, že obvyklý předprázdninový termín byl pro nezájem zrušen.

        Původně jsme to chtěli ututlat, že zkušebním komisařem bude Milan. Nahrál tomu i přijezd "cizího pána s černým páskem", o kterém se rozšířilo, že je to asi zkušební komisař. Cizí pán je ale nám dobře známý Aleš, trenér oddílu TJ Horní Měcholupy, kam pravidelně jezdíme na jimi pořádané turnaje a spolu se svým synem k nám na pár dní vyrazili jenom tak. "Slepičí prdelky", které pravý stav věděly od jiné slepičí prdelky už před prázdninami, to samozřejmě vyslepičily a moment překvapení se nekonal. To ale nic neměnilo na důstojnosti vlastního aktu zkoušek. Zatímco pan Kesl kontroluje průkazy, lékařské prohlídky a známky jen náhodně a o přípravě na zkoušky se může jen dohadovat, Milan mohl zkontrolovat každého jak po stránce "úřední", ale hlavně viděl, kdo se v průběhu soustředění připravuje a kdo na to kašle. Takže to žádná dávačka nebyla, jak možná někteří nezodpovědní jedinci čekali a pak se divili, že zkoušky neudělali.

        A jestli si vy darebáci myslíte, že od teď bude zkoušet v našem oddíle Milan pořád, tak se pletete! Opět budeme zvát pana Kesla, abychom měli i my nějakou "zpětnou vazbu", jestli vás to dobře učíme.



Úrazy a morové rány

    

       Po prvním týdnu jsme se rouhali, že z lékárny potřebujeme jen občas pinzetu a jód na klíště, jehlu na třísky a zelenidlo na drobné odřeniny. Hromadné nachlazení při prudké změně počasí jsme znali už z minulosti a tak jsme mu předešli rozcvičkami bez povinného koupání nebo sprchování ve studené vodě a vlastně obecným zákazem koupání v chladnější první půlce soustředění. Až se oteplilo, zažili jsme spíš opak - pár případů úpalu z horka a dehydratace a pár případů letní virózy, která sama během dvou dní pomine.

        Zrovna když jsme brali píseckou nemocnici do úst darmo (teda jako že jsme tam ještě letos nebyli), došlápnul Pavlík Bakulík při fotbale nešťastně do díry a vyvrknul si kotník. Tvrdil, že se mu tam ozvalo křupnutí a tak jsme radši do nemocnice vyrazili. Doktor ho sice přímo neoznačil za simulanta, ale říkal, že to nebude nic vážného. Taky asi pro jistotu ho poslal na rentgen a pak Pavlovi na kotník nechal namotat obvaz "škrobák" na zpevnění. Jako bonus jsme měli exkurzi do týden starého (tedy nového) rentgenologického pracoviště. Doktorka se tam sama zjevně nudila a pozvala nás do řídicí místnosti, kam běžně smrtelníci nesmějí. Chlubila se digitální linkou s dotykovými obrazovkami a posíláním snímků v rámci počítačové sítě - bylo to docela zajímavé.
        Pavel po návratu do tábora vyfasoval oddílové berle, které s sebou pro podobné účely vozíme, a pár dní pajdal. Brzo ho to ale omrzelo (zejména proto, že přišel o celodenní výlet a při Pašerácích jsme mu zakázali jít s ostatními do lesa) a obvaz si sám sundal - že je to prej už docela dobré.

       Netrvalo to dlouho a Pavlova letošní smůla pokračovala - "chytilo" ho něco, co alespoň zpočátku vypadalo jako slepák. A s tím se nedá nic moc dělat, do nemocnice se musí. A taky si ho tam tentokrát nechali - v teplákách, bez spodního prádla (jak se ukázalo při vyšetření) a špinavého jako prase, protože včera prej zrovna nebyl "mycí den". Do tábora už se nevrátil, po třech dnech si ho vyzvednul tatínek.

       Narozdíl od Pavlovy letošní smůly, pokračovala Krištofova smůla celoživotní. Letošní soustředění zakončil svojí asi osmou zlomeninou v třináctiletém životě. Na poslední letošní rozcvičce, dva dny před odjezdem, šikovně upadl rovnou zadkem na svoji ruku (škoda že jsme karatisti, kteří by měli umět padat a vědět, že když se kácím, nestrkám pod sebe ruce kolmo k zemi). V nemocnici to sice bylo na pokračování (ortopedie - rentgen - rovnání kosti - kontrolní rentgen - ortopedie), ale zvládli jsme to rychle. I přes skuhrání spousty pacientů, kteří před ordinací tábořili někteří už tři hodiny. Jenže oni všichni na sobě už nějakou sádru nebo ortézu měli, takže jsme s čerstvým úrazem měli přednost a nemuseli jsme se snažit pochopit podivný systém lístečků s čísly, které byly v krabičce zpřeházeny, a každý pacient si tak v podstatě vylosoval pořadí. Cvičně jsem v krabce taky zalovil, vytáhl jsem číslo o čtyři nižší než nešťastník přede mnou, a tak jsem mu ho alespoň daroval, když jsem ho nepotřeboval. On pak předběhl ty skuhrající, tábořící babky, které měly smůlu, že si už před třemi hodinami vylosovaly vysoká čísla. Nesmyslnost takového systému opravdu docela kontrastuje s moderním technickým vybavením - při odchodu jsme vyfasovali rentgeny hezky uložené jako pixely na CéDéčku, když vrchní sestra zvítězila nad vzpurnou vypalovačkou a softwarem.

        Už jen jako perlička na závěr může sloužit výskyt spontánní anomálie a mutace, která se přihodila Danovi - viz fotka "dítě s pěti rukama".



Bludnej kořen

    

        No sláva! Po mnoha letech snažení jsme prolomili klatbu! Při cyklistickém výletě na Amazonku jsme dosud vždycky zabloudili. Vždy to bylo na stejném místě. Nepomohlo nám vědomí, že si musíme dávat na prokleté místo pozor, že musíme sledovat červenou turistickou značku, po které máme jet. Nepomohlo upozorňování, že se musíme držet pohromadě a na křižovatkách a odbočkách na sebe čekat. Vždy jsme s pár opozdilci skončili na "pětirozcestí", zatímco ti rychlejší "někde" předtím odbočili. Pak už to byla jen rutina. Poslední dospělák (ten na pětirozcestí) zavolal prvnímu dospělákovi, aby vyslal hlídku na odbočku, abychom se zase sešli.
       Letos jsme se ani nijak nevarovali a přesto jsme odbočili na prokletém místě všichni správně. Dokonce jsme nezabloudili ani na území měkoňů při nočním návratu ze Zvíkovského mostu. I ta odbočka je prokletá a často jsme ji přešli a pak bloudili v temném lese. Letos jsme bloudili jen záměrně, když jsme se chtěli projet dosud nepoznanými stezkami.


Kiškiš, nachytal jsem je, nachytal!

    

        V oddíle máme řadu prudce inteligentních jedinců. A to nemyslím ironicky, ale doopravdy. Pro ně bylo vždy pod úroveň řešit nějaké logické úkoly, loňské Lenčiny šifry, příklady v IQ testu nebo při družstevních soutěžích. Proto jsem se letos snažil nalézt něco tak těžkého, co jen tak někdo nevyřeší. A povedlo se! Logický úkol o čarodějově vězni a mincích nevyřešil nikdo! (dva lidi zvládli pouze lehčí variantu). Příklad s hořícím doutnákem vyřešil pouze Martin Zelenka a příklad s chybějícími písmenky v zadání nebo diagonální sudoku jen několik málo chytrolínů. Kdo neznáte řešení, schválně si to zkuste - kdo to "dá", je fakt dobrej.

        Na druhou stranu překvapivě málo lidí vědělo odpovědi na jednoduché otázky, které byly součástí orientačního běhu po táboře - například, ve kterém pohoří pramení Vltava a že je blatouch žlutá kytka snad nevěděl vůbec nikdo. To už mnohem víc lidí dneska ví, že kravičky v Alpách jsou fialové.

Řešení logických úloh najdeš zde

    

       Mistrovství světa ve fotbale seznámilo svět s africkým nesmyslem zvaným vuvuzela. Trubka, která vydává silný bučivý zvuk, nám připadala jako vhodný svolávací nástroj. A tak jsme si před soustředěním dvě pořídili. Jenže trubka nevydává zvuk sama od sebe a vůbec ne dobrovolně. Naučit se na ni troubit není úplně jednoduché a chce to cvik. Ačkoliv jsme s Milanem trénovali, opakovaně vyluzovat stejné, silné, pronikavé zvuky jsme nedokázali. Troubili jsme jen náhodně, tak jak se zrovna zadařilo. Proto jsme se raději vrátili k osvědčené píšťalce. Na ni troubit umíme a naši svěřenci jsou na její zvuk už zvyklí a občas na ni i reagují.
       Vuvuzely se tak staly jednou z mnoha cen, ze kterých si mohli na závěr vybírat úspěšní účastníci soustředění. Nevím ani, čí kořistí se staly a kdo tak bude obšťastňovat své okolí. Možná Matěj a Martin, které přitahuje vše, co vydává zvuky. Dlouho to ale nebude trvat. Nejsme v Africe, nesmyslná móda brzy pomine.
       Možná potom Said vzkřísí slávu svojí MaxiVuvuzely, se kterou slavil úspěch už před dvěma lety, jak je možno vidět i na dobových fotkách po kliknutí na minivuvuzelu.


Kino

    

       Pro zpestření dlouhých letních večerů vozí už několik let Said promítací projektor. Vždycky jsme natáhli prostěradlo mezi dvě auta a přírodní kino bylo na světě. Mělo jen jednu drobnou nevýhodu - nesmělo pršet. Letos Said upgradoval promítací sál na mnohem vyšší level. Do tábora dorazil se starou Vétřieskou, ke které spolu s několika dobrovolníky z boku přistavěli velký stan z plachet. V něm bylo nastálo napnuté plátno a diváci byli uchráněni od nepřízně počasí. Promítalo se skoro každý večer, kdy nebyl jiný program. A někdy i dva filmy za sebou - pro menší děti třeba kreslený film a pro starší pak hororek s hvězdičkou.
       Kreslené klipy Happy Tree Friends, které jsou oblíbenou zábavou dnešní mladé cynické generace, slavily úspěch i u našich svěřenců. Kromě Prokopa, který po zhlédnutí asi dvou dílů utrpěl psychický šok a kino, coby doupě neřesti, pak nechtěl navštěvovat ani v případě promítání pohádky. Proto klipy "HTF" nejsou ani na DVD, aby si ho mohli prohlížet i citlivější jedinci.


Hasiči

    

       Občas se povede, že zajímavý program připraví někdo jiný, a my se jen "svezeme". Zažili jsme takhle třeba ukázku vrtulníku nebo horolezeckou stěnu. Letos jsme se potkali v táboře s oddílem mladých dobrovolných hasičů, kteří měli objednánu ukázku techniky velkých dobrovolných hasičů. Jejich vodní dělo a ruční stříkačka se staly atrakcí hlavně pro náš oddíl. Odpadl i naplánovaný dopolední trénink, abychom si nečekané možnosti užili až do dna (do dna hasičského vozu s vodou).


Pašeráci
    

        Honění a prohledávání pašeráků v noci v lese patří jednoznačně k nejoblíbenějším hrám v celé naší historii. Od té doby, co jsou účastníci soustředění rozděleni do družstev, tak ani nemusíme řešit, kdo bude pašerák a kdo celník, aby to bylo aspoň trochu vyrovnané. Vyřeší se to samo tím, že družstva jsou všechna přibližně věkově a výkonnostně vyrovnaná. A tak jeden den jsou dvě družstva pašeráci, zbylá dvě celníci a příští den se to obrátí. Jenže letos jsme druhé kolo nějak nestihli. Buď jsme dělali něco s vyšší prioritou - třeba diskotéku, nebo jsme zabloudili při večerní vyjížďce na kolech nebo bylo mokro. I první kolo bylo nějaké divné. Celníci vyhráli s vysokou převahou, což se ještě nikdy v historii nestalo. Je totiž dost obtížné najít a pochytat pašeráky, kteří se v noci rozutečou a poschovávají v poměrně rozlehlém území pašeráckého teritoria. Jenže pašeráci byli většinou líní a rozutekli se jen na kraj lesa kousek od Mobil Hillu, kde čekali na vypršení minimálního časového limitu. Celníci je pak celkem snadno pochytali v prostoru louky, kde není kam se schovat a kam utéct.
       Said, který se potuloval se psem po pašeráckém území, byl jen nestranný pozorovatel. Pes nikoho nevyhledával ani neprozradil. Za prohru si celníci mohli jen sami.
       Kupodivu neuspěli ani Dan s Alexem, kteří chodili ve volných chvílích na pokračování do lesa kopat úkryt. Byli z něj ale brzy vypuzeni a následně uloveni.


Trénink Rangers
    

        Původně chtěl Milan po zásluze ztrestat největší bordeláře, obyvatele chatek s největším nepořádkem při Leteckém dni. Speciální bordelářský trénink se ale rychle "zvrhnul" na exhibici vytrvalosti našich nabušených Rangers z chatky číslo 16. Kdokoliv, kdo usoudil, že je tak unavený, že není schopen pokračovat, mohl obrazně "zabimblat na zvonec" a skončit. Martin Zelenka, Ondra Kratochvíl, Honza Zima, Alex Lytvynets a Dan Kysilka se ale rozhodli, že se nenechají pokořit a nikdy se nevzdají. A dotáhli to až do vítězného konce. Je chvályhodné, že na soustředění přijeli cvičit a je až neuvěřitelné, kolik toho ve svém věku dokážou zvládnout. Běhali a skákali do pahorku a přitom se střídali v nesení desetikilové posilovací vesty a povzbuzovali se řevem nebo zpěvem. Když odpadli skoro všichni, kromě pár nejotrlejších jedinců (a samozřejmě Rangers), přesunul se trénink do bazénu, kde se posilovalo i s využitím odporu vody.
       Kdysi jsme mívali Moravcovo peklo. Kája ale zase letos rodil, a tak na soustředění zase chyběl. Ona tedy zase rodila Soňa, ale tentokrát se strefila přímo do soustředění - 6.8. se jí narodila dcera Eliška. Moravcovo peklo je tedy zapomenuto, protože trénink Rangers ho na celé čáře překonal.


Kočky
    

        Nesnáším chlupatý zvířata. Mám na ně mentální alergii. Když se nějaké ocitne v mojí blízkosti, tak skoro dostávám kopřivku. A to tím víc, čím víc mi je někdo vnucuje a láká k jejich pohlazení. Nebyl jsem vůbec nadšený z "erární" kočky, která se potulovala naším táborem. A protože jí karatisti podstrojovali, potulovala se naším táborem čím dál blíž, až se nakonec ubytovala v chatce s malýma holkama. Tam taky po pár dnech porodila 4 koťata. Kdyby bylo po mém, kočku bych vyhnal hodně daleko, protože si myslím, že kočky (obecně jakékoliv chlupaté potvory) nemají v našich chatkách co pohledávat. Ale pak už se to nedalo - holky si celou smečku oblíbily a Honza se o ně staral. Kočka dostávala podíl z každého jeho jídla, aby měla mlíčko pro koťátka. Nakonec se ukázalo, že kočka je natolik erární, že ji nikdo v táboře nechce a Honza si všech pět šelmiček odvezl v krabici na Šumavu na svou chalupu.


Matky v táboře
    
"Míro, neměl bys tam jít a nějak zasáhnout? Voni se tam mlátí klackama!"
"Nějací darebáci připoutali toho nejmenšího k zábradlí a nechtějí mu dát klíček!"

        Už dávno tvrdím, že výskyt maminky, babičky (nebo jakéhokoliv nezasvěceného civilisty z řad příbuzenstva) v našem táboře je holé neštěstí. Mají tendenci pořád něco kontrolovat, dohlížet na svoje i cizí dítka, napomínat nás a nabádat k neustálé kontrole a dohlížení i nás vedoucí. Ze zkušenosti víme, že čím úzkostlivější je dohled na děti, tím vyšší je pravděpodobnost, že se přihodí nějaký úraz. Proto starostlivé mamince na úvodní výzvy odpovídám stylem "Ale to je docela normální, že se mlátí klackama, jsme oddíl bojových sportů. Sami jsme je poslali do lesa si ty klacky najít a uspořádali jsme trénink Kendo, kde se učí, jak se mlátit lépe a účinněji. Až těma klackama budou mlátit někoho cizího, tak mi to přijď říct a já zasáhnu."
        "Podívej se na toho připoutaného prcka a uvidíš, že z toho má srandu. A podívej se na ně za 5 minut a uvidíš, že k zábradlí (nebo něčemu jinému) je připoután někdo další a takhle se dobrovolně střídají." Dokonce se naši sadomaso svěřenci občas o pouta hádají, protože každý z nich chce být ten, kdo bude spoután. Policejní pouta jsou nejoblíbenější hračkou našich dětí. A pak ještě nunčaky, samopal, granát nebo pancéřovka. To ale nikdo nezasvěcený nepochopí.



Bičování
    

        I s ohledem na předchozí odstavec není nic divného, že karatisti uvítali další letošní zpestření soustředění. Na pár dní dorazil náš bývalý člen Jirka Hudec, který kromě toho, že nám dělal se svojí dodávkou doprovodné vozidlo na celodenním výletě, věnuje se také westernovým aktivitám jako je show s bičem. Pár si jich s sebou přivezl a ochotně je půjčoval zájemcům a předváděl, co se s nimi dá dělat. Všichni ostatní se to pak snažili napodobit i s rizikem, že bičem trefí sami sebe. Kupodivu se to většině nepodařilo, i když bič drželi v ruce poprvé v životě. Naše vystoupení na Orlíku pokazil jen psychicky labilní zaměstnanec areálu, který na nás vystartoval a veřejně sledovanou produkci zakazoval, aniž by k tomu měl nějaký racionální důvod.


Závody a soutěže

    

       Soutěže jsou pokaždé ovlivněné tím, jak moc se nám chce, jaké je počasí a čemu dáme přednost. Vždy je to výběr z množiny akcí, kterou nelze zvládnout během 14 dní celou. Protože byla větší zima než loni, vypustili jsme plavání. Orientační běh odněkud nazpátek jsme letos nahradili orientačním během po táboře s kvízem, protože jsme vytyčenou dráhu zdědili po tanečnicích a bylo to bezpracné.
       Zachovány samozřejmě zůstaly soutěže karatistické - kata a kumite, testy ze znalostí karate a IQ test v mnohem těžší podobě než loni a také už osvědčené družstevní soutěže.
        Ke drobné změně jsme přistoupili v rozdělení na kategorie. Zůstalo tradiční rozdělení podle věku na velké, střední a malé karatisty. Pro holky to ale bylo nevýhodné, protože většinou kluci jsou fyzicky vyspělejší, tak jsme zavedli i samostatnou holčičí kategorii. To zase bylo nevýhodné pro malé holky, ale úplně spravedlivé to bohužel nebude asi nikdy. Holky se tak započítávaly jak do kategorie podle věku, tak do své vlastní skupiny.
        Katany jako hlavní cena pro celkového vítěze byly v minulých dvou letech sice atraktivní, ale není to odměna příliš praktická. Proto byly letos nahrazeny švýcarským multifunkčním nožem pro tři vítěze a trochu neplánovaně mobilním telefonem pro vítěze nejmladší kategorie. I zastaralý mobil dostal přednost, protože měl pro mladou generaci nepostradatelnou funkci - foťák.
        Letos jsme neudělili žádný titul Objev roku. Ne že bychom v uplynulém školním roce nikoho neobjevili, ale darebák, který by si tento titul zasloužil, se vykašlal na soustředění a jel se radši válet k moři.


Graf celkových výsledků
Graf celkových výsledků podle věkových klategorií